Pražská inscenace Lohengrina, která měla svoji premiéru v červnu 2017, ožila na konci února 2019 hostujícími hvězdami, které divákovi Národního divadla v Praze ukázaly záblesk pravé wagnerovské interpretace, ale naplno přece jen nezasvítily.
O inscenaci Kathariny Wagner, která je remakem produkce jejího otce Wolfganga Wagnera z Bayreuthu roku 1967, již bylo napsáno hodně, široké spektrum kritických ohlasů od nadšeného přijetí zastánců tvrdého bayreuthského kultu až po odmítavé stanovisko těch, kteří oživlé muzeum prostě nepřijali, časem ukázalo, že i takovouto inscenaci může mít naše první scéna v repertoáru, pokud jsou důsledně respektovány režijní postupy a po hudební stránce je pečlivě udržován standard, nastavený nastudováním dirigentem Konstantinem Trinksem.
22. února letošního roku opět za dirigentským pultem stanul Konstantin Trinks, který více než spolehlivou rukou vedl již poučený a zkušený orchestr Opery Národního divadla v Praze, jehož výkon tohoto večera lze označit jako velmi uspokojivý, jen s drobnými kazy (v žesťové sekci umístěné do proscéniové lóže). Magnetem minisérie představení se stal mezinárodně uznávaný tenor první wagnerovské třídy, Andreas Schager, který se kupodivu potkává s Lohengrinem až nyní, poté co vybojoval cenné vavříny na světových jevištích (včetně Bayreuthtského festivalu) jako Siegmund, Parsifal, Tristan a především nedostižný Siegfried ve dvou částech nibelungovského cyklu. Schager neměl zrovna nejšťastnější večer, dobře zvládal vysokou heroickou polohu svého partu (zejména v prvním a druhém aktu), lyrické pasáže mu ale činily nepřeslechnutelné potíže, zpíval je s námahou a často pod tónem. Píseň o grálu dozpíval psychicky už rozkolísán a se znatelným úsilím. Představitelsky ve staticky naaranžované inscenaci ani příliš nadchnout nestačil – postava Lohengrina často trpí ikonizací a „reálného člověka“ z masa a kostí nepředvedl ani Schager. Po odřeknutí domácí Dany Burešové narychlo převzala úlohu Elsy Holanďanka Barbara Haveman – budiž pochválena za to, že se ukázala jako dokonalá profesionálka, prakticky bez zkoušky vstoupila do role pro ni v neznámé inscenaci a umožnila její provedení. Haveman má už ale nejlepší dny své kariéry za sebou, její hlas nemá potřebnou eleganci a nosnost, zní roztřepaně, zpívá pod tónem a její vysoká poloha nemá potřebnou záři a lehkost. Německý basbarytonista Thomas Johannes Mayer již v Praze v roli Telramunda vystoupil a s ním vstoupilo na jeviště ND v Praze opět to nejlepší z německé hudební školy – nabídl znělý hlas (i když menšího objemu), dokonalý výraz, pěknou dikci a přesvědčivou hereckou akci. Úplně se mu nedařilo ke konci prvního jednání po velkém výstupu Telramunda (kdy jeho slyšitelnost poklesla), nicméně ve stěžejním druhém jednání se předvedl v lesku svých nejlepších výkonů.
Nutno podotknout, že dva čeští pěvci v obsazení nezůstali za mezinárodním týmem vůbec pozadu, naopak – zcela se jim vyrovnali. Eliška Weissová (do premiéry Lohengrina věnující se převážně mezzosopránovým partům) v červnu 2017 především uchvátila pevností technicky dobře zvládnutých výšek a hereckou drobnokresbou nesnadného partu Ortrudy, méně však znělostí střední polohy svého hlasového projevu. Posílena zkušenostmi v sopránovém oboru (Giorgetta, Libuše) a v dalších wagnerovských rolích menšího rozsahu a především dalším studiem role u významné německé pěvkyně a pedagožky Imgard Boas svoji interpretaci prohloubila. Její střední poloha zazněla zvučněji a i její německá dikce se znatelně zdokonalila. Jiří Brückler odvedl po pěvecké stránce opět krásný výkon, škoda, že role královského hlasatele mu nenabízí více možností ukázat své mistrovství. Jiří Sulženko jako Král Heinrich zůstal trochu ve stínu svých domácích pěveckých kolegů, ale jinak předvedl uspokojivý slušný standard. Nejslabším místem recenzovaného večera se ukázal být výkon sboru Národního divadla, který po nepřesných nástupech neukázal ani potřebnou kvalitu a kompaktnost zvuku. Zejména pánská část sboru zpívala občas vysloveně falešně – bohužel sbor byl za to dobře slyšet během předehry opery, jakmile se zvedla první železná opona ND a za oponou se sboristé začali seskupovat /tedy dupat/ do zvuku Wagnerovy hudby.
Richard Wagner: Lohengrin , ND Praha 22. února 2019
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.