Programovou nabídku operního souboru ND Brno obohatila na počátku dubna letošního roku nová inscenace FALSTAFFA Giuseppe Verdiho, která má všechny ambice uspokojit náročného diváka a zároveň jej i dobře pobavit.

Poslední opera velikána italské hudby Falstaff je jeho jedinou komickou operou, kterou současné scény uvádějí – jeho rané veseloherní dílo Un giorno di regno (Jeden den králem, 1840) při premiéře v milánské La Scale totálně propadlo a i dnes se uvádí velmi sporadicky.  Libreto Falstaffa vytvořil Verdiho úzký spolupracovník skladatelova závěrečného tvůrčího období Arrigo Boito, sám také skladatel, který se v paměti zachoval především jako tvůrce Mefistofela (1875). Boito námětově čerpal především ze Shakespearovy oblíbené veselohry Veselé paničky windsorské, nicméně titulní postavu tlustého a rozmařilého rytíře Falstaffa obohatil o vybrané části z další Shakespearovy (tentokrát historické) hry o dvou částech Jindřich IV., kde Falstaff rovněž (vlastně poprvé) vystupuje. Tím získala trochu jednostranná postava Falstaffa z „Paniček“ hlubší filozofický nadhled.

Kromě Verdiho historky šibalského rytíře ovlivnily celou řadu hudebních skladatelů, kteří tuto látku různým způsobem zpracovali jako např. P. Ritter,  K. Ditters von Dittersdorf, Antonio  Salieri, R. V. Williams nebo Otto Nicolai, jehož Die lustigen Weiber von Windsor se stejně jako Verdi udrželi na jevištích až do dnešních dnů  (u nás se naposledy hrály v libereckém divadle F.X. Šaldy v r. 2016 a v DJKT Plzeň (2010).

Novou brněnskou inscenaci hudebně nastudoval Ondrej Olos a režijně ji připravil Ondřej Havelka. Havelka oblíbenou komedii nepotřebuje posouvat do jiného historického období: na stylizované a poměrně funkční scéně Martina Černého nesoucí základní atributy alžbětínské Anglie pečlivě rozehrává komedii, v níž jasně dominují tři hlavní ženské postavy a pochopitelně Falstaff. Kostýmy Jany Zbořilové už nesou jen slabý nádech doby, ve kterém literární předloha vznikla; v nich se výrazným způsobem spíše uplatňují prvky humoru až klauniády, které lze více méně akceptovat, snad s výjimkou snad až příliš frivolních dámských oděvů. Jednoznačnou předností inscenace je detailní práce s protagonisty jako zpívajícími herci. Inscenace je nabita gagy, humorem, má napětí, švih a z jeviště prýští opravdová radost účinkujících ze hry. Každá postava má svoji osobitost (i co se týče hereckého uchopení role, včetně držení těla, chůze, podpůrných rekvizit apod.), jdoucí snad někdy až na samotnou hranici dobrého vkusu.

Pojetí Falstaffových kumpánů Pistola a  Bardolfa jako klaunů z černobílých grotesek je z inscenace dobře čitelné, ale rozhodně se nejedná o žádnou přidanou hodnotu. Rovněž tak použití simulované hry na loutnu náhradou za skutečnou hru na málo stylovou kytaru není zrovna funkčním nápadem.

Na rozdíl od „tragického“ Verdiho vyniká náročná partitura Falstaffa spoustou ansámblového rychlého zpívání a dialogů včetně závěrečné mistrovské fugy, která korunuje Verdiho celoživotní dílo. Klasické ariózní sólo zpívání je určeno jen hrstce interpretů a náročnost hudebního nastudování tkví především k dokonalé souhře dirigenta, orchestru a pěvců: což se v Brně opravdu podařilo. Za hudebním provedením je znát fundovaná práce dirigenta Ondreje Olose s Orchestrem ND Brno, Sborem Opery ND Brno i sólisty, k jejichž hodnocení se nyní dostáváme.

V brněnské inscenaci účinkují v klíčových mužských postavách dva zahraniční hosté. Španělský barytonista Luis Cansino předvádí svrchovaný herecko-pěvecký výkon, jeho Falstaff působí velmi přesvědčivě, lidsky „měkkosrdcatě“ a Cansino mu dodává hodně životní filozofie a nadhledu. V jeho stínu hraje Ital Damiano Salerno žárlivého Forda, pěvecky málo výrazně a představitelsky už vůbec nepůsobí jako Falstaffův protihráč: není schopen nabídnout osobní fluidum souměřitelné s Cansinem a vzhledem k pěvcovu tělesnému objemu Ford působí jako další tlustý rytíř na jevišti. Ze tří windsorských paniček udává hlavní tón jednoznačně paní Quickly Jany Hrochové, která s plným zaujetím rozehrává bohatou paletu nápaditých akcí, někdy možná až příliš na úkor zpěvního projevu. Hrochová má pro roli krásně barevný mezzosoprán sytě znějící i v nejhlubších polohách, ale její intepretace italského textu by si zasloužila ještě více výrazovosti a rafinovanosti. Paní Fordovou vytváří Pavla Vykopalová, která sice svědomitě naplňuje aranžmá a předepsanou pěveckou linku, ale její matné Alici chybí lesk, provokativnost a osobní přitažlivost. Její místo však dokáže zaujmout zdatná Meg Page Markéty Cukrové, která je sice Verdim hudebně napsaná méně okázale (bez výraznějších okrajových tónů partie), ale interpretka si s postavou báječně zahrává a vzhledem k posunutí postavy do staršího věku (krátkozrakost) působí na scéně sympaticky jako „druhá“ Quickly. Pěvecky výborně disponovanou Nanettou byla Doubravka Součková, která jako jediná se vlastně mohla blýsknout klasickou árií  ve třetím jednání. Škoda, že Havelkova režie pojetí její postavy při zbavování se tradiční mladistvé nevinnosti dohání až na hranici vkusu (nelogické a opakované svlékání na veřejnosti). Hezkým překvapením večera bylo kultivované a zvukově působivé zpívání Daniela Matouška (Fenton).  Vít Nosek a Jan Šťáva si dobře vedli především v pohybově náročném ztvárnění Falstaffových sluhů Bardolfa a a Pistoly. Tenorista Berk Dalkilic se spolehlivě ujal role Dr. Cajuse.

Brněnský Falstaff je i přes jisté výhrady profesionálně udělané představení, které je ozdobou operní nabídky ND Brno – zaujme výborným hudebním nastudováním, zdařilou situační komikou a osloví především ty diváky, kteří si libují v tradičněji laděných inscenacích opery.

Giuseppe Verdi: Falstaff, ND Brno, premiéra 5. dubna 2023, psáno z reprízy 15. dubna 2023

Zleva: D.Salerno (Ford), Luis Cansino (Falstaff) © Marek Olbrzymek
Zleva: D. Matoušek (Fenton), D. Salerno (Ford), D. Součková (Nanetta)
© Marek Olbrzymek
Děkovačka po repríze konané 15.4.2023