Vedle projektu pražských operních scén MUSICA NON GRATA přichází nyní i Národní divadlo moravskoslezské s dramaturgickou řadou s názvem Opery terezínských skladatelů, ve které postupně představí opery tří skladatelů, kteří se stali významnou součástí meziválečné operní scény a jejichž život skončil v nacistických vyhlazovacích táborech. Cyklus úspěšně zahájilo ostravské nastudování opery Hanse Krásy (1899-1944) Zásnuby ve snu 17. února letošního roku, následovat budou skladby Viktora Ullmanna (1898-1944) a Pavla Haase (1899-1944). Opery terezínských skladatelů tak budou dalším příspěvkem ND moravskoslezského k roku české hudby v roce 2024, a to vedle chystaného stěžejního Smetanovského cyklu na stejné scéně, který v České republice v tomto rozsahu nemá obdoby.
Je velkým ziskem pro pražské operní příznivce, že se právě díky iniciativě vedení ND moravskoslezského za přispění grantů MUSICA NON GRATA podařilo přivézt do hlavního města právě představení Zásnub ve snu, které obohatilo současnou nabídku děl pocházejících z období meziválečné Prahy.
HANS KRÁSA – PŘEDČASNĚ UMLČENÝ TALENT
Hans Krása pocházel z česko-německé židovské rodiny; již v dětství se u něj projevovalo výrazné hudební nadání, a tak během studia na Novoměstském reálném gymnáziu Krása soukromě studoval skladbu na Německé akademii hudby a divadelního umění u Alexandra Zemlinského. Po studijních pobytech v Berlíně a Francii se živil jako korepetitor v Novém německém divadle v Praze. Současně začal komponoval a získával si tak jméno v pražském kulturním prostředí. Operu Zásnuby ve snu (Verlobung im Traum) poprvé s úspěchem představil publiku 18. května 1933 v Neues Deutsches Theater pod taktovkou Georga Szella. Skladatelovy snahy o uvedení díla v zahraničí však narážely na rozmáhající se odpor nacistické ideologie. Krása rovněž složil pro soutěž Ministerstva školství a národní osvěty v roce 1938 operu Brundibár, která se díky jejímu pozdějšímu inscenování v pohnutých podmínkách terezínské pevnosti (1943) stala skladbou, která je se jménem Hanse Krásy spojena nejvíce. Závěrečnou scénu jednoho z představení Brundibára zachytil i nacistický propagační film Vůdce věnoval židům město; nicméně samotné dny Hanse Krásy však již byly zakrátko sečteny: v říjnu 1944 byl z Terezína transportován do Osvětimi, kde byl krátce po příjezdu zavražděn v plynové komoře.
PROČ DOSTOJEVSKÝ?
Zůstává trochu záhadou, proč si H. Krása vybral jako literární podklad pro Verlobung im Traum novelu Fjodora Michajloviče Dostojevského Strýčkův sen z roku 1858. Skladatel každopádně patřil ke generaci, která si ruského skladatele vysoce cenila a je možné, že impulsem pro tuto volbu mohlo být i uvedení Janáčkovy opery Z mrtvého domu, která měla v ND Praha premiéru v únoru 1931. Krásovi libretisté Rudolf Fuchs a Rudolf Thomas „zarámovali“ tragikomický Dostojevského příběh postavou archiváře a z původní povídky převzali především klíčové téma jevištně atraktivního SNU, který (nejen u Dostojevského) představuje moment, kdy jsou jednající postavy postaveny mimo realitu a mohou dělat iracionální rozhodnutí aniž by se z nich museli později zpovídat. Drobnou zajímavostí je, že do libreta přispěl i význačný literát Max Brod, který je autorem vložené Písně o biliáru.
Z hudebního hlediska nepředstavuje Krásova kompozice žádný zásadní obrat proti tomu, co a jak se v té době v Evropě skládalo. Ředitel ND moravskoslezského Jiří Nekvasil v dramaturgickém úvodu k pražské inscenaci použil termín koláž, který velmi dobře vystihuje princip Krásova hudebního vyjádření, obsahujícího ve vyvážené a organické jednotě mnohé ze směrů Richarda Strausse, Arnolda Schönberga, A. Zemlinského, ale třeba i jazzu a dalších tanečních rytmů. I když použitá literární látka je ruská, nic ruského se v hudbě nevyskytuje. Mezi hudebně nejpřitažlivější místa partitury určitě patří ansámblová scéna Marji Alexandrovny, Nastasji, Knížete a Pavla, do které je vkomponována slavná árie Casta Diva z Belliniho Normy, kterou při klavíru zpívá Zina.
Kulturní politika v Česku po roce 1945 vytrvale odmítala hrát židovské autory, takže jevištní comeback Krásových Zásnub ve snu podařil až v roce 1994 na scéně čerstvě samostatné Státní opery Praha v režii Karla Drgáče a v hudebním nastudování Israela Yinona. Nejrozsáhlejší part Marji Alexandrovny byl tehdy svěřen Antonii Denygrové, její dceru Zinu ztělesnila mladičká Anda-Luise Bogza a knížete Rudolf Constantin.
OSTRAVSKÁ INSCENACE
Nová ostravská inscenace je dílem tvůrčího týmu včele s režisérem Jiřím Nekvasilem, výtvarníkem scény Danielem Dvořákem a dirigentů Adama Sedlického a Marka Šedivého. Výsledná jevištní podoba zaujme svojí upřímnou snahou jít ne právě prošlapanou inscenační cestou, J. Nekvasil hojně využívá některé své osvědčené postupy, které mu dosud zdárně vycházely především při originálním inscenování oper Bohuslava Martinů, ale jevištní realizace Zásnub jako by přešlapovala na místě a hledala směr, kterým se vydat. Zatímco scéna pracuje s jasnými prvky náznakovosti a zkratky, kostýmy (zejména dámské) se utápí v popisnosti a detailu. I např. zpočátku inovativní přístup ke vstupu Nastasji na jeviště (z propadla) časem omrzí a přináší už jen rutinu. Jednání pěveckých protagonistů je více méně realistické a určitě by mu prospělo více nadsázky až grotesky. Neustálá přítomnost obrazu Dostojevského umístěná na nápovědní budce a užití spisovatelových podobizen v tanečních vložkách sice jasně odkazuje k autorovi literární předlohy, ale jinak v ničem jiném není produktivní. Taneční čísla použitá v mezihrách nejsou technicky dobře zvládnutá, ale i jako součást tentokrát scénické „koláže“ působí jak z jiného divadelního kusu.
Dirigentem pražské reprízy byl Marek Šedivý, který dovedl Orchestr Národního divadla moravskoslezského k pečlivé a soustředné hře vysokého uměleckého standardu. Většině zpěváků činila nepřeslechnutelné potíže němčina, resp. konverzační styl v jakém jsou zpěvní party psány. Nedostatek citu pro jazyk nebo absence vhodného jazykového kouče způsobovaly přerušovanou hudební linku u většiny zpěváků. Lucie Hilscherová ( Marja Alexandrovna) má krásný vyrovnaný mezzosoprán, velmi vhodný pro velké melodické hudební plochy, ale právě jí konverzační jazyk Krásovy opery úplně neseděl, z jejího projevu bylo znát, že nemá jazyk „pod kůží“, rovněž její part mohl být po herecké stránce daleko více rozehrán. Rozpaky budil výkon Veroniky Rovné (Zina), která (zřejmě asi dle zadání inscenátorů) působila spíše strnule tvrdě než lyricky; i její soprán jsme slyšeli již v lepší kondici: v představení 20. listopadu zněla ostře a měla problémy s plynulým rozvinutím legata. Jorge Garza příjemně zabodoval jako příbuzný knížete Pavel, na pódiu působil velmi přirozeně, nenuceně a jeho německá intepretace měla velmi slušnou úroveň. Pavol Kubáň pěvecky suverénně zazpíval Knížete, jeho baryton měl osobitou barvu, disponoval odpovídajícím výrazem a jeho způsob interpretace německého textu svědčil o hlubším obeznámení s textem a jazykem. Irena Parlov (Nastasja) dobře zvládla komediální polohu své role včetně pohybových nároků (neustále vylézání a zalézání do propadla jako symbol její „krysí“ povahy), ryze vokálně však její mezzosoprán nezanechal v divákovi hlubší dojem.
I přes určité výhrady k jevištnímu řešení inscenace a k pěvecké intepretaci některých sólistů bylo hostování ND moravskoslezského velkým přínosem pro pražské publikum, které se prostřednictvím Zásnub ve snu mohlo seznámit s dalším významným opusem meziválečného období operní Prahy.
Hans Krása – Zásnuby ve snu (Verlobung im Traum), Národní divadlo moravskoslezské, pohostinské představení ve ND Praha (budova Státní opery) 20. listopadu 2022.
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.