Pucciniho Triptych v Bavorské státní opeře

Pucciniho  Il Trittico (Triptych) není českému publiku tak dobře znám jako jeho nejslavnější díla Tosca, La Bohème, Turandot či Madama Butterfly. Velký krok vpřed v bližším seznámení se se třemi jednoaktovými operami libretistů  Giuseppe Adamiho (Plášť – v originále Il Tabarro) a Giovanniho Forzana (Sestra Angelika  a Gianni Schicchi) učinily úspěšné inscenace celého Triptychu v Opeře Národního divadla v Praze v r. 1996, ve Slovenském Národním divadle (v r. 2017) a nejnověji také v Národním divadle Moravskoslezském v Ostravě (2018), které cyklus uvedlo v koprodukci s SND.

V posledních letech tuzemské scény však také opakovaně a rády uváděly samostatné části Triptychu  v kombinaci s díly jiných skladatelů. Asi nejčastěji se v repertoáru objevoval divácky velmi atraktivní Gianni Schicchi, a to v DJKT Plzeň (v r. 2011 v kombinaci s Ženitbou Bohuslava Martinů) a v ND Brně (v r. 2008 s Leoncavallovými Komedianty); ve Slezském divadle  v r. 2008 uvedli Sestru Angeliku a Gianni Schicchiho v jednom večeru (ovšem bez Pláště) a třeba v Divadle F. X. Šaldy v Liberci v r. 1993 hráli  Pucciniho jednoaktovku s Chytračkou Carla Orffa.

Na mezinárodních pódiích je v moderní době častějším zvykem uvádět tři Pucciniho opery vcelku, jen občas samostatně s jinými opusy, v tomto ohledu  lze asi za nejbizardnější považovat kombinaci newyorské Met z r. 1938, kdy se Gianni Schichi uváděl (v jednom večeru) před Elektrou Richarda Strausse !

Puccini sám komponoval Triptych se záměrem uvést na jeviště tři naprosto rozdílné lidské příběhy, časově i místně odlišné; premiéra cyklu se konala v  MET v r. 1918, po ní už následovala jen skladatelem nedokončená Turandot ( 1926).  Podobně jako v případě Offenbachových Hofmannových povídek skladatel předpokládal, že tři hlavní ženské postavy (tj. Giorgetta v Plášti, Angelika a Lauretta v Gianni Schicchim) budou interpretovány třemi různými pěvkyněmi už vzhledem k tomu,že jsou psány pro hodně odlišné hlasy (od dramatického sopránu až po lehký lyrický soprán). Tak tomu ve většině inscenací je ( i té mnichovské), nicméně dráždivosti úkolu ztělesnit během jednoho večera tři naprosto rozdílné hrdinky občas nějaká význačná primadona neodolá… Tak si například na všechny role troufly (jen ve studiu) slavná Renata Tebaldi a Mirella Freni, na jevišti MET ve třech rolích excelovala např. Renata Scotto (existuje záznam jejích kreací na DVD) a v posledních letech zdárně vytváří všechny role i americká veristická diva Patricia Racette.

Nová produkce Trittica v Bavorské Státní opeře měla svoji premiéru v prosinci 2017 a nyní se do repertoáru BSO vrací v částečně obměněném pěveckém obsazení. Novou sérii představení řídí Bertrand de Billy (nahradil premiérového Kyrilla Petrenka), který jímavě a citlivě rozkrývá především partituru Pláště a Sestry Angeliky. Pod jeho taktovkou Orchestr Bayerische Staatsoper úžasně rozeznívá všechny nuance trápení nespokojeného manželského páru Giorgetty a Michela a graduje nejvyšším stupněm emocionálního vypětí v závěrečných momentech Sestry Angeliky. Bohužel de Billy neumí vytvořit úplně požadovanou zcela odlišnou atmosféru v komedii florentského taškáře Gianniho Schicchi – jeho interpretace Gianniho Schicchi zněla až příliš akademicky, střídmě, bez břitkosti a humoru.

Pro inscenování všech aktovek využila nizozemská režisérka Lotte de Beer pozoruhodně působící jednotnou scénu (scénografa Bernharda Hammera), jejíž centrum vytváří trochu akusticky problematický trychtýř, zjevně zpodobňující uzavřenost a izolovanost ženského kláštera (Suor Angelica) a třeba zase dusno a stístěnost vztahu Giorgetty a Michela po smrti jejich potomka.  Lotte de Beer výrazným způsobem využívá světla pro vykreslení nálady a specifik jinak univerzálně vypadajícího prostoru, dominantní neměnnou scénu doplňuje jen drobnými rekvizitami. Pro vedení herců-zpěváků nevolí žádnou zvláštní stylizaci, realisticky jednající a pohybující se postavy většinou přesvědčí bezprostředností svého konání. Kostýmy z dílny Jorine van Beek prostředí inscenace spíše opticky příjemně dokreslují, než aby by byly jakýmkoliv způsobem originální. Režisérka umí zaujmout divákovu pozornost nevšedním inscenováním některých situací (např. loučení se s rakví mrtvého dítěte v Plášti či stříhání vlasů Angelicy, která právě přišla do kláštera), jejichž řešení je ovšem občas v rozporu s libretem (Angelika na začátku příběhu nepřichází do konventu, ale již v něm tráví 5. rok a mezi smrtí Giorgettina dítěte a její milostnou aférkou také uplyne nějaká doba). Sebevražda Angeliky je scénicky zajímavá, ale opět neodpovídá zpívanému textu, pokud režisérka nepředpokládá, že řádové sestry využívají destilační kolonu na pálení jedovatých bylin. Mnichovský Plášť a Sestra Angelica se hrají ihned po sobě (bez přestávky), což německý divák přivyklý na sledování rozsáhlých děl Richarda Wagnera bez problémů unese.  Jak po hudební, tak i režijní stránce Gianni Schicchi v druhé části večera nedosahuje úrovně interpretace prvních aktovek. Stále přítomný trychtýř na scéně je nefunkční,  do něj zasazená postel s nebesy (včetně jejího duplikátu vzhůru otočeného) vypadá prvoplánově a postranní schody / žebříky slouží jen k tomu, aby na nich pěvci jen postávali nebo polehávali (bez hlubší motivace). Rozehrání situační komiky v domě nebožtíka Donatiho nebylo nedostatečné, vedení postav místy prázdné, bez originality a opravdového vtipu.

V prvním příběhu Il Tabarro zaujala krásnou kantilénou a zralostí svého projevu Eva-Maria Westbroek, pěvecky jí dobře sekundoval italský baryton Ambrogio Maestri (jeden z čelných světových představitelů Verdiho Falstaffa), který se dobře uplatňuje v rolích přátelských a bodrých postav. Dle očekávání vrcholem jeho počínání byl titulní Gianni Schichi, ve kterém na rozdíl od některých svých spoluhráčů plně uplatnil svůj přirozený smysl pro humor a klaunovství.  Krásný dramatický hlas plný síly a napětí předvedl korejský tenorista Yonghoon Lee v roli Luigiho, Helena Zubanovich byla roztomilou Frucolou. Mezinárodní hvězda pocházející z Albánie, půvabná  Ermonela Jaho diváky strhla přesvědčivým podáním titulní Angeliky, její útlý zjev se ideálně hodil pro zpodobnění dívčiny křehkosti, pěvecky předvedla zpěv plný výrazu očekávání, bolesti a ztracené naděje, který dojímal k slzám – ale který také bohužel však nebyl technicky pro tuto náročnou veristickou partii ještě dostatečně připraven. Bavorskou mezzosopranistku Michaelu Schuster jsme zvyklí vídat na velkých světových jevištích jako výraznou představitelku postav R. Wagnera a R. Strausse, tentokrát měla příležitost se blýsknout ve dvou rolích italského repertoáru – jako La zia Principessa v Sestře Angelice dokonale přesvědčila ocelově studenými pevnými tóny citově nepřístupné ženy a i herecky se zdařilo vykreslit postavu, která zjevně bojuje mezi vnější přísnou a tvrdou fasádou a vnitřním soucitem ke své neteři. V druhé roli večera, v komické Zitě v Gianni Schichim se snažila využít vtip a nadsázku, ale celkově slabší úroveň druhé části představení jí neumožnila, aby svůj komediální talent zcela rozvinula. Půvabnou Laurettou a ženským prvem v I Due Amanti (Il Tabarro) byla Rosa Feola, která jednu z nejslavnějších operních árií vůbec „ O mio babbino caro“ přednesla čistě a s leskem, možná s menší vřelostí, než jakou jsme zvyklí u interpretek slýchat. Jejím zamilovaným Rinuccem byl Galeano Salas s trochu tlačeným hlasovým projevem, v menší roli Marca se uplatnil též Boris Prýgl, který je členem Operního studia Bavorské státní opery a v BSO v současné době ztvárňuje celou řadu menších partií v rozsáhlém repertoáru hlavní mnichovské scény.

Giacomo Puccini Il Trittico ( Il Tabarro, Suor Angelica, Gianni Schicchi) – Bavorská státní opera, 25.5.2019