Druhé koncertní provedení Wagnerova Zlata Rýna v multifunkčním sále Forum Karlín, které se vyznačuje poměrně kvalitní akustikou a také značně skřípajícími sálovými dveřmi, přineslo zajímavé srovnání pěvců především ve stylové rovině. Samozřejmě zásadní rozdíly vynikly mezi těmi zpěváky, kteří mají svoje role hluboko zažité na jeviště a těmi, kteří je ztvárňují poprvé a využívají ještě notového materiálu. Ale značné diference nebyly jen ve stylovém přístupu, ale také v tom, jak každý z pěvců cítí potřeby koncertního uvedení opery po stránce doprovodu mimickou akcí a psychologizace dané postavy. Marketingovou tváří provedení byl tenorista Štefan Margita, který má roli Logeho velmi úspěšně odezpívanou na předních světových scénách včetně Metropolitní opery. A na jeho výkonu je od prvního momentu cítit úplné sžití s rolí. Nezbývá než obdivovat dokonalé frázování a schopnost nuancovaného výrazu, který doprovází každé slovo partu. Roli má bezchybně připravenou po pěvecké stránce i po stránce psychologické a herecké. Charakterizuje Logeho jako vysoce samolibého až na úkor jeho schopnosti intrikánství. Margitovo pojetí mi připomíná repliku Kleopatry ze hry G. B. Shawa Cesar a Kleopatra … já si nemyslím, že bych byla tak chytrá, ale že ostatní jsou tak hloupí … Hlasový typ Štefana Margity je pak vždy otázkou osobního vkusu posluchače. Obtížně se hodnotí mimické pojetí role v rámci tohoto koncertního provedení (i v rámci interakce s ostatními zpěváky) a (nad)užití některých vokálních a charakterizačních efektů. Komplikovaná postava Logeho se pak pro mě v této interpretaci stává spíše více chvástalem než skutečným režisérem dění. To nijak ale nesnižuje hodnotu vokálního výkonu, byť bylo v posledních Logeho replikách znát přes pěvcovo rozvržení sil, že dvoje provedení tak náročného partu v několika dnech může být pro hlas únavné. Publikum Margitův výkon vysoce ocenilo závěrečným potleskem (jak jinak v Praze než ve stoje), stejně tak jako strhují a komplexní výkon německého basbarytonisty Thomase Gazheliho. Ten jako trpaslík Alberich dokonale vystihl nuance primitivního uchvatitele i následné Logeho oběti. Skvělý vokální výkon naplněný vnitřní energií doplnil odpovídající vnější sugestivní akcí. Chytře zvolená a prožitá mimika a gestika pak byla provázena přímo ukázkovou prací s tonusem těla. Pro mě nejvýraznější výkon večera hodný obdivu. Poněkud ve stínu obou zpěváků stál představitel Wotana, lotyšský basbarytonista Egils Siliņš. Ten vsadil na méně okázalejší a uhlazenější vokální i výrazové provedení, ve kterém vynikly především momenty váhavosti a moudrosti nejvyššího boha. Wotanovu manželku Fricku zpívala zkušená německá mezzosopranistka Ursula Hesse von Steinen (kupodivu z not) poněkud sušším a méně barevným hlasovým materiálem, výrazově se zaměřila na obraz Wotanovy manželky jako bohyně, ale přesto maloměšťačky ctící ustálené hodnoty (což je ne dosti častý profil Fricky v běžných německých produkcích). Postava bohyně jara, květin a mládí Freii by si zasloužila hlasově zářivější představitelku. Sopranistka Maria Kobielska roli sice naplnila (několik vysokých tónů zaznělo ovšem poněkud ostře), ale výkonu chyběl lesk a sugesce znovuzrození, které Freia přináší do světa bohů i lidí. Renée Morloc, která se po jedné a půl dekádě vrátila do Prahy jako Erda, poněkud překvapila ztrátou sonornosti a temné barvy hlasu. Trio rýnských dcer bylo kvalitně sezpíváno domácími pěvkyněmi (Kateřina Kněžíková, Jana Horáková Levicová, Václava Krejčí Housková), jež spojovala i stejná barva šatu evokujících vodní tok. První z dam zaujala zářivou barvou a výškami, které by se právě hodily pro bohyni Freiu, a třetí dáma pak smyslností témbru. Nicméně po stránce stylové bylo jasné, že pěvkyně přes veškeré kvality a snahu, jsou spíše ve Wagnerově díle vítanými hosty než pravidelnými interpretkami. Z domácích pěvců byli osloveni také tenorista Jan Petryka, která ztvárnil Froha v převážně v lyrickém hlasovém modu bez tlaku, a Jiří Rajniš, který Donnerovi dodal žádanou robustnost. V Rajnišově kvalitním výkonu je cítit poučenost německým operním provozem, ve kterém je wagnerovský repertoár běžnou součástí i středně velkých scén. Trochu více vzletu by snad zasloužila Donnerova „stavba mostu“ k Valhalle v závěru opery. Přesvědčivě působili i další zahraniční pozvaní pěvci – zaskakující Rakušan Karl-Heinz Lehner jako Fasolt a slovenský basista Jozef Benci jako jeho obří bratr Fafner, stejně jako představitel dalšího Nibelunga, kováře Mimeho – nizozemský charakterní tenorista Arnold Bezuyen.

Orchestr Státní opery pod řízením Andrease Sebastiana Weisera odvedl úctyhodný výkon, dosti odlišný od monumentálního pojetí Johna Fioreho, které jsme slyšeli v Národním divadle roku 2005. Současné pojetí je zvukové hladší a plynulejší, bez tak okázalého zvuku a ohromujících efektů. Zřejmě pro menší počet zkoušek se objevilo při druhém koncertu několik nesouher především v žestích (zcela v úvodu, při Alberichově přeměně v hada atd.) a v závěru díla vázla také několik okamžiků souhra harf. Nicméně šlo o velký posluchačský svátek a zároveň novou možnost seznámit se s tímto zásadním dílem Richarda Wagnera doma.  Provedení tohoto typu pak umožňuje návštěvníkům velmi soustředěný zážitek, kdy mohou bez obtíží sledovat text v přímé konfrontaci s hudebním vjemem. Soustředění publika, jehož část zjevně nebyla zvyklá na tuto první „zahřívací“ část Wagnerovy tetralogie, by možná prospělo i větší ztlumení světla v sále.

Richard Wagner: Zlato Rýna, koncertní provedení opery

Národní divadlo v Praze, Forum Karlín, 26. května 2019 (délka 2 +1/2 hodiny, bez předstávky)