„Seht da den Herzog von Brabant! Zum Führer sei er euch ernannt!“ (Pohleďte na vévodu z Brabantu, buď Vaším vůdcem zván“) Při zvolání těchto posledních slov Lohengrina v nové inscenaci Státního divadle v bavorském Norimberku Friedrich von Telramund vstává z mrtvých na Parzivalův pokyn a ujímá se vlády nad Brabantskem.
Nejen tímto inovativním koncem, ale celkově provokativním výkladem se vyznačuje nová inscenace romantické opery Richarda Wagnera v Norimberku. Jedno z nejoblíbenějších děl německé romantické operní literatury zaznělo na německých scénách už tolikrát, že přijít s opravdu novým výkladem příběhu, postav a situací se zdá takřka nemožné. Režisérovi Davidu Hermannovi (nar. 1977) se to podařilo (aspoň podle ohlasu přítomných diváků na repríze 30. května letošního roku), ale jeho realizace trpí přílišným zjednodušením vztahů, předvádí „pohádku pro dospělé“, kde dobro nemá šanci se prosadit nad zlem a v neposlední řadě jsou jeho některé postupy v rozporu s libretem.
Hermann oprošťuje ságu o Lohengrinovi o veškeré romantické mystérium, vytváří každým coulem akční thriller, operní detektivku, kde proti sobě staví starogermánskou kulturu (vybavenou kašírovanými halapartnami, meči, štíty, přilbicemi s rohy, padlí havrani apod.) a křesťanský svět, zastoupený Lohengrinem, Králem Jindřichem a Elsou. Použité scénické prostředky a způsoby vystupování osob silně připomínají jednání hrdinů oblíbené televizní ságy Games of Thrones (Hry o trůny).
Svoji koncepci Hermann staví na dvou postavách z germánské mytologie, o kterých se opravdu v libretu zpívá, ale nikdy na jeviště nevstoupí – Ortruda vzývá mj. boha Wotana ve svém velkém zpěvu „Entweihte Götter! Helft jetzt meiner Rache! v 2. aktu a každý znalec díla také ví, že Lohengrin zmiňuje ve svém zpěvu o Svatém grálu, že jeho otcem je Parzival. Wotan jako představitel starogermánské kultury a Parzival, vysílající do světa své syny a učedníky, aby šířili křesťanství a pomáhali slabým a utlačovaným, jsou téměř neustále přítomni na scéně a stávají se významnými hybateli děje. Tím se ovšem z jinak silných charakterů (Telramund, Ortrud, Lohengrin apod.) vytvořených libretistou a skladatelem v jedné osobě občas stávají loutky pouze naplňující cizí vůli. Wotanovo a Parzivalovo počínání se divákovi časem okouká a stává se mechanickým. V celkovém hracím prostoru dominuje Telramundova družina svojí vyzývavostí, smělostí a krutostí, křesťanský svět je až příliš schématicky zpodobňován jako bezradný a v podstatě neschopný se ubránit barbarům- např. již v úvodní scéně soudu nad Elsou je zřetelné, že Král Jindřich Ptáčník je panovník bez autority, což zdůrazňuje i komicky vypadající kostým s lesklými flitry na jeho nohavicích. Kromě hlavních postav a členů sborů (u kterých má divák občas problémy se zorientovat k jaké skupině patří vzhledem k jejich občas nevyzpytatelnému jednání a roztříštěnému stylu kostýmů) hru doplňují podivně působící mimická postava služky/ Ortrudiny našeptávačky nebo čtyři Edelknaben, jakési neurčité třepetalky /družičky dělající doprovod Elsy v její svatební den, které pouze odvádějí divákovu pozornost svojí nesmyslnou hereckou akcí.
Působivá scéna Jo Schramma reflektuje neustálou přítomnost labutích křídel (od příchodu Lohengrina) prostřednictvím funkčních variabilních stěn sestavených z dlouhých bílých tyčí, prostřednictvím kterých dokáže scénograf vytvořit originální prostředí čistoty a pokoje a třeba také velmi citlivým a srozumitelným způsobem vykouzlit hranice, za které barbarský svět vstoupit nesmí. Kostýmy Kathariny Tasch jdou sice ruku v ruce se schématickou Hermannovou režií, ale svojí různorodostí a extravagancí patří spíše na maškarní ples.
Měřeno čistě technicky mladá generální hudební ředitelka norimberské opery Joanna Mallwitz oddiriguje rozsáhlou romantickou operu za 3 hodiny 17 minut (s tradičními škrty), zatímco většina uznávaných gramofonových snímků (Karajan, Solti, Kempe a další) uvádí průměrnou stopáž celkového snímku 3 hodiny 40 minut. Kriminálku na scéně doprovází občas až příliš svižné tempo řítícího se orchestru. Mallwitz také rezignuje na romantiku, patos, výraz majestátu nebo rozvíjení mystéria a mravního poselství hlavního hrdiny; v dramatických pasážích má orchestr působivý zvuk a lesk, lyrická místa jsou „přeběhnuta“, jakoby v celkovém konceptu překážela. Hudebnímu nastudování tak občas chybí napětí, zpěváci (např. ve velkých dialozích Otrudy a Telramunda a později Ortrudy a Elsy) nemohou často uplatnit svůj výraz ve sdělovaném textu, protože orchestr chvatně pospíchá dál. Norimberská státní filharmonie má Wagnera dobře zažitého z četných operních produkcí (jako většina německy mluvících orchestrů) a v recenzovaný večer předvedla velmi dobrý výkon.
Eric Laporte (Lohengrin) je tenorem, který má příjemně znějící a nosnou střední a střední vyšší polohu, ve vysokých polohách partu a také v pianu jeho hlas zní však slabě a nejistě. Jeho jistá představitelská topornost (ještě umocněná menší a ne právě štíhlou postavou) se všemi prostředky vzpírá, aby v souladu s režisérovou koncepcí vytvořil akčního supermana dle vzoru amerického seriálu. Jeho osobní handicap však nakonec tvůrci přeci jenom využijí – Lohengrin svůj úkol nesplní, první manželský sex o svatební noci končí fiaskem a jeho drahá choť se začíná nevhodně vyptávat… Laportemu se podařilo částečně „odikonizovat“ postavu Lohengrina, v jeho pojetí je to bytost chybující a také strádající, když musí milovanou Elsu opustit.
Tváří i tělem půvabnou Elsou byla americká sopranistka Emily Newton, která se hned na počátku sezóny 2018/2019 pod novým vedením Staatstheater Nürnberg výrazně prosadila jako po všech stránkách dokonale zpívající a hrající playmate Anna Nicole ve stejnojmenné opeře. I přes menší objem hlasu (než který jsme zvyklí v této roli slýchat) zaujala hezkým stříbrným tónem, určitě by měla ještě zapracovat na své německé dikci a na výrazu, který optimální nebyl. I přes ohlášenou menší indispozici zaujala mezzosopranistka Martina Dike svojí hlasově světlejší Ortrudou, její zajímavá intepretace by zasluhovala více prostoru (v hudebním doprovodu) pro expresivnější vyjádření sdělovaného textu, rovněž představitelsky její postava utrpěla přílišným režijním zjednodušením – Ortruda je spíše Matkou Ubu než silnou ženskou osobností s výrazným politickým vlivem. Naopak přesvědčivým a dominantním způsobem zabodoval Friedrich von Telramund korejského basbarytonisty Sangmin Lee. Tvůrci inscenaci navíc zúročili jeho exotický zjev a vybavili ho velkou dávkou brutality a syrovosti. Pěvecky není jeho projev úplně vyrovnaný, také jeho němčina má řadu nedostatků a je tu také slyšitelná přítomnost cizího akcentu, ale typově byl do inscenaci vybrán ideálně. Hlasově zdatným byl Král Jindřich Karla-Heinze Lehnera, ale herecky málo výrazným, podobně to platí i královského hlasatele v podání Daeho Kima, pro kterého režie nenašla významnější představitelskou polohu.
Richard Wagner: Lohengrin, Staatstheater Nürnberg 30. Května 2019
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.