Drážďanský Tannhäuser již po sedmdesáté, ale stále vzrušující

Krásné slunečné nedělní odpoledne 17. února letošního roku přineslo nejen již 70. reprízu současné inscenace Richarda Wagnera Tannhäuser v drážďanské Semperoper, ale také – vedle skvělého zvuku Staatskapelle Dresden – dva mimořádné pěvecké výkony – Georga Zeppenfelda jako Landhraběte Hermanna a působivý debut Dorothey Röschmann jako Elisabeth.

Současná produkce Tannhäusera je s obvyklými několikaletými pauzami na repertoáru již plných 22 let (a to se rozhodně neřadí k těm nejstarším v Semperoper); byla nastudována významným německým režisérem Peterem Konwitschnym,  patřícím do starší umělecké generace divadelních tvůrců – nicméně stále aktivně tvořícím : závěr letošní sezóny v Drážďanech bude patřit jeho nové inscenaci Meyerbeerových Hugenotů a pravidelně tento umělec působí např. ve Slovenském národním divadle (Bohéma, Věc Makropulos, Židovka). Konwitschny Wagnerovu romantickému dílu nedává žádný převratný „nový“ výklad , základem scénického řešení inscenace je půloblouk oddělující jeviště od forbíny, znázorňující tajný polosvět hrdinů dramatu a zároveň šikmou plochu, na které se ocitají. Úvodní scéna bakchanálií na Venušině pahorku vychází režijně a scénograficky o poznání hůře než druhý akt opery, kde se tvůrčí tým dovedl kriticky a s ironickým nadhledem podívat na rytířskou historii zápasu pěvců na Wartburgu. Druhé jednání vyniká nápaditostí, ale i jednoduchostí řešených kostýmů; má náboj a vtip, aniž by příběh (původně zasazený do středověku) byl zesměšňován či posouván do nežádoucí roviny. V třetím jednání jsme konfrontováni se syrovostí a prázdnou opuštěností dekorací, které tak zářily barvami v druhém aktu. Působivý lesk závěrečnému jednání dodají až poutníci, přicházející s meči (a zároveň kříži). Jen zelená ratolest, která je „přistrčena jaksi mimochodem“ na jeviště demonstruje trochu humornou nadsázku, která režiséra neopustila ani při závěrečném grandiózním finále.

Jako vždy  vynikající Staatskapelle  Dresden vedl mladý dirigent Omer Meir Wellber, který je prvním hostujícím dirigentem tohoto orchestru. Poslouchat výkon orchestru pod jeho vedením byl velkým zážitkem, neboť zvolil velkou dynamickou škálu výrazu, od bouřlivých (ale trochu málo vášnivých) bakchanálií, hudební pompéznost při setkání hostí na Wartburgu až po působivá lyrická místa věnovaná Alžbětě a Wolframovi v závěrečném aktu opery. V titulní roli Tannhäusera se představil hlasově asi jeden z nejdisponovanějších tenoristů současnosti, Stephen Gould, pěvec, bez kterého se v posledních letech neobejde žádný ročník letních Bayreuthských slavností. Gould má mimořádně krásný hlas světlého témbru udivující průrazností a objemem, ale občas seká noty a slova a není schopen rozvinout frázi do kantilény.  Divákům může vadit i jeho robustní postava, která způsobuje jeho těžkopádnost a brání rozehrání větších pohybových akcií. Bohužel negativní dojem z fyzických handicapů amerického pěvce nezakrývá, bohužel ještě umocňuje nevhodná paruka a „pyžamový“ kostým cihlové barvy. To naopak člen drážďanského souboru a celosvětově uznávaný basista Georg Zeppenfeld udiví při kráse a objemu hlasového orgánu svojí vysokou subtilní postavou.  Zeppenfeld  za poslední dekádu vyspěl ve wagnerovského pěvce par excellence, který se může řadit k největším osobnostem wagnerovského oboru vůbec – a to není zdaleka jen hlas, jeho barevnost, ale především jeho práce s textem, výraz, který dovede vtisknout každé zpívané frázi – která  z něj činí velkou pěvecko-představitelskou osobnost. Za onemocnělého Christopha Pohla narychlo nastoupil hostující Markus Eiche jako Wolfram a především pěkným legátem a výrazem si získal srdce publika. Inscenace nepředstavuje pro postavu Wolframa von Eschenbach žádná jevištní úskalí a tak působil Eiche s ostatními účinkujícími na scéně velmi homogenně. Trochu netradičně jsem si nechal hodnocení dam na konec. Mozartovská diva německé národnosti Dorothea Röschmann (jejíž doménou jsou zase spíše salcburské festivaly) v posledních letech svědomitě a cílevědomě rozšiřuje svůj původní pěvecký obor, zaměřený na barokní a klasicistní tvorbu k novým hudebním obzorům: již několik let oslňuje jako Maršálka v Růžovém kavalírovi, jako Verdiho Desdemona účinkovala v r. 2018 na velikonočním festivalu v Salzburgu, momentálně studuje Marii ve Wozzeckovi Albana Berga a po Evičce a Else nyní poprvé vyzkoušela vysněnou roli německých mladodramatických sopranistek, Elisabeth von Thüringen. Nadchla příslovečnou barevností své střední hlasové polohy, nesmírnou vřelostí svého projevu, která doslova chytí za srdce a v neposlední řadě výrazem, kterým prodchnula každé zpívané slovo. Její vysoká poloha již není tak zářivá jako bývala v dobách jejích barokních začátků, vysoké tóny raději zpívá s trochou námahy ve forte, ale její umělecká zralost nabízí posluchači zase jinou, novou kvalitu. Přestože se nejednalo o novou inscenaci – a tudíž na zkoušení svého debutní role měla jistě omezený počet zkoušek, Röschmann překvapila i velkorysostí hereckého uchopení své role.  Role Alžběty a Venuše jsou v této drážďanské inscenaci rozděleny a diváci si zas mohou užít delší part Venuše (je hrána tzv. pařížská verze 1. aktu opery), který dobře vedený hlasem příjemné barvy předvedla ruská mezzosopranistka Ekaterina Gubanova, která se vedle převažujícího italského repertoáru též (jako jedna z mála ruských pěvkyň) též soustavně věnuje s úspěchem i německému oboru.  Technicky vzato Gubanova zpívá svoji obtížnou roli velmi suverénním způsobem, ale jejímu pěveckému i hereckému projevu chybí  spalující vášeň erotiky, která k bohyni lásce neodmyslitelně patří.

Vedle zmíněných čelných představitelů Wagnerovy romantické opery určitě zaujaly v menších rolí i Tanja Lorenzo s krásným zvonivým sopránem jako mladý pasáček, či solidně zpívající Simeon Esper jako Walther von der Vogelweide či Biterolf Jukky Rasilainena.

Výlet do Drážďan za dokonalou interpretací německé hudby – se jako téměř vždy – vyplatil a lze jej českým divákům jen doporučit.

Semperoper Dresden – Tannhäuser, psáno z reprízy dne 17. 2. 2019