Nedávno zesnulý přední maďarský skladatel Péter Eötvös (1944–2024) je sasko-kamenickému publiku již dobře známý. Německá premiéra jeho opery Láska a jiní démoni v roce 2009 dosáhla v místním kulturním stánku rekordních prodejů. V roce 2015 následovala německá premiéra jeho Paradise Reloaded. Základem jeho předposledního díla (tím posledním je Valuska premiérovaná loni v Budapešťské státní opeře), „operní balady“ Sleepless, je sbírka příběhů s názvem Trilogie norského spisovatele Jona Fosseho, který loni získal Nobelovu cenu za literaturu.
Světová premiéra opery na anglicky psané libreto Mari Mezei se uskutečnila v listopadu 2021 ve Staatsoper Unter den Linden v Berlíně. Chemnitzská produkce tohoto díla byla režijně připravena Dennisem Kraußem, který také navrhl funkční abstraktní scénu hojně využívající točnu. Berlínský rodák mladší režijní generace studoval režii hudebního divadla na tamní Hochschule für Musik Hanns Eisler a již se osvědčil inscenacemi v Theater Aachen (Britten: Sen noci svatojánské) a v rámci Bayreuthského festivalu (Tristan a Isolda pro děti).
Nespavost v názvu díla odkazuje na nespavost hlavního protagonisty způsobenou jeho neustálým duševním traumatem. V zářivém milostném příběhu očekávají mladý pár, Alida (soprán) a houslista Asle (tenor), své dítě, ale nemohou se vzít, protože jsou nezletilí. Jsou spolu již od dětství a snaží se přežít bez podpory či pomoci. Alidina matka (mezzosoprán) jim nocleh nejenom, že neposkytne, ale dokonce násilně napadá svou dceru, což se Asle snaží fyzicky zastavit. Zuřivě je vyžene také neznámá stará žena (kontraalt), kterou Asle rovněž fyzicky pacifikuje. Naopak, mladá žena, zjevně prostitutka (koloraturní soprán), nabízí možnost noclehu, ale pouze pro Asleho, což tento odmítá. Místní majitel hostince (bas) má podobné záměry s Alidou. Mladý pár tak musí strávit chladnou, deštivou noc na ulici, což vzdáleně evokuje novozákonní příběh o Josefovi a Marii očekávajících malého Ježíše, pro něž se nenašlo místo v hostinci a museli tak nocovat v chlívě.
Po narození dítěte Muž v černém (baryton) začne Asleho podezírat z vražd. Ten ještě potkává loďkaře (lyrický baryton), který jej doprovází ke zlatníkovi (vysoký tenor), u nějž Asle kupuje náramek místo původně zamýšleného prstene pro svou milou. Místní obyvatelé se však proti němu spojí, vynesou rozsudek, načež je Asle uvězněn a oběšen. Alida potkává jiného muže, Asleika (baryton), který tvrdí, že jí zná již léta a je připraven se postarat o ní i o její dítě. Alidina láska a touha po Aslem však zůstává neochvějná. Dítě vyroste a opustí Alidu, která ve své samotě ztrácí kontakt s realitou. Asleho hlas ji volá z moře a Alida se, následujíc toto volání, noří hlouběji a hlouběji do vod, aby se tak znovu setkala s Aslem, láskou svého života.
Tento baladicko-melancholický a nadčasový příběh je plný surrealismu a nedořečených skutečností. Například není úplně zjevné, že Asle skutečně zabil Alidinu matku a starou ženu. Ani pečlivě promyšlená a partituru respektující Kraußeho režie na to v souladu s libretem nedává jednoznačnou odpověď. Nicméně, upoutá již na první pohled důsledným vedením postav pracujících s vysoce stylizovanou hereckou akcí. Tak režisér důkladně udržuje odstup od realistického divadla, čemuž napomáhá už zmíněné scénické řešení s využitím otáčivé a vysouvací scény, na níž dominují modře a fialově nasvícené obří abstraktní útvary s trojúhelníkovým půdorysem, mezi nimiž se odehrává většina děje s minimem rekvizit a za použití různých typů svítidel, volně se spouštějících z provaziště a opět do něj vystupujících. I scéna Asleho popravy ve 2. jednání je pouze náznaková; inscenována je jako promítnutí tří jeho obřích stínů s oprátkou. Rovněž v kostýmech (Kerstin Grießhaber) – až na několik výjimek (dvě hlavní postavy a Asleik) laděných v modré, šedé a stříbřité barvě – dominuje stylizovanost.
Hudební faktura tohoto zhruba dvouhodinového díla je mimořádně barvitá a inteligentní, nikoli však atonální. Hojně využívá perkusí, přímo na scéně v prvním dějství dokonce též rytmicky sehraných pasteveckých zvonců, zaujme též pizzicato smyčců ve druhém jednání a v samém finále opery postupně se mlžně rozplývající houslové pianissimo. Filharmonie Roberta Schumanna pod důkladným vedením dalšího z řady mladých tvůrců této inscenace, dirigenta Friedricha Praetoriuse, vytvářela sugestivní, snově-melancholické zvukové plátno, na němž měl divák možnost se zaujetím pozorovat putování obou hlavních postav a značné množství těch dalších.
V titulních rolích Alidy a Asleho se s úspěchem představili Marie Hänsel a Thomas Kiechle, kteří byli ve všech momentech uvěřitelní a uměli vzbudit diváckou empatii s jejich složitým osudem. Z množství dalších postav zmiňme Daliu Besprozvany (Mladá žena) disponující svítivě jasným koloraturním sopránem, či dvě další ženské postavy vyskytující se pouze v prvním jednání: Paulu Meisinger jako Alidinu matku a Ewu Zeuner jako starou ženu, obě svou hereckou kreací evokující skutečně nepříjemné a současně chladně odtažité „semetriky“, ve druhém případě téměř až s charakterovými rysy pohádkové ježibaby. Mužským zástojem byli vesměs dobře obsazení pěvci Krešimir Dujmić jako záhadný loďkař, David Sitka jako poněkud flamboyantní zlatník s přesvědčivě pevnými výškami, herecky věrohodně chlípný majitel hostince Johann Kalvelage, Thomas Essl jako Muž v černém s poněkud zastřenějším barytonem. V menší roli Asleika se v závěru díla věrohodně představil Felix Rohleder.
Důležitou složkou díla je také sbor (sbormistr Stefan Bilz). V pánské sekci námořníků občas došlo na lehce opožděné nástupy jedné jeho části, zejména ve scéně v hostinci. Dámská sekce byla ve druhém jednání rozmístěna v černých komůrkách po stranách jeviště nad orchestřištěm, což kladlo značné nároky na koordinaci obou polovin tělesa.
Nová produkce předposledního Eötvösova operního díla v Theater Chemnitz vykazuje evropskou kvalitu, za níž by se nemusely stydět ani přední velké německé scény. Současně představuje další z řady dramaturgických zajímavostí (dramaturgie Carla Neppl), kvůli nimž je do tohoto saského města motivován opakovaně zavítat i operní divák z blízké České republiky. V další sezóně bude bezpochyby lákadlem vzácně uváděná opera Louise Gustava Charpentiera.
Péter Eötvös – Sleepless (Nespavost), premiéra 27.dubna 2024, psáno z reprízy 26.5.2024
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.