Slavnostní Libuše s Kněžíkovou a Hrůšou je perlou Pražského jara

Jedním z vrcholů letošního ročníku Pražského jara jsou dvě koncertní provedení Smetanovy slavnostní opery LIBUŠE orchestrem České filharmonie pod taktovkou Jakuba Hrůši, hlavního hostujícího dirigenta tohoto tělesa. U příležitosti oslavy Roku české hudby nastudované dílo rovněž zazní na Národním festivalu Smetanova Litomyšl 16. června 2024.

KONCERTNÍ PROVEDENÍ OPERY – URČITĚ ANO!

Provedení opery jako dramatického díla ve formě koncertu je vždy trochu ošemetné. Dílo bylo skladatelem určeno pro jeviště a naplno vynikne právě na scéně, při plném zapojení orchestru, scény a dramatické akce pěvců. Na druhou stranu existuje celá řada hudebně zajímavých operních opusů, které se hrají jen sporadicky z důvodu slabého libreta a takové opery na koncertní pódium patří především. A potom se čas od času v hudebním světě objevují velké projekty, podpořené mimořádnými hudebními osobnostmi, které dokáží kolem sebe soustředit výjimečné umělce na jedno nebo více operních provedení. Ti pak díky své mimořádné hudební erudici přinášejí do koncertního nastudování opery něco výjimečného. Projekty lze pak snadno provést v několika večerech na různých místech, což umožňuje jednodušší logistika ve srovnání s přemisťováním celých inscenací včetně kulis. Mám na mysli třeba projekt historicky poučeného provedení Wagnerovy tetralogie, v rámci kterého pražská Státní opera měla možnost hostit realizaci Valkýry v interpretaci Concerto Köln spolu s Drážďanským festivalovým orchestrem pod taktovkou Kenta Nagana v březnu letošního roku nebo grandiózní projekt Berliozových Trojanů (Les Troyens) v nastudování Orchestre Révolutionnaire et Romantique, Monteverdiho Choir a znalce Berliozova díla dirigenta Johna Eliota Gardinera, o kterém jsme psali září loňského roku.

Určitě je proto zapotřebí ocenit úsilí, že s podobným projektem v roce České hudby přišla i Česká filharmonie, navíc s dílem, které má pro českého diváka mimořádný význam a které se samo o sobě provádí jen při slavnostních příležitostech.

Nastudování Smetanovy LIBUŠE světově uznávaným tělesem jako je Česká filharmonie má svou hodnotu nejen vzhledem k špičkové kvalitě hry a specifickému zvuku orchestru, ale i kvůli možnosti srovnání výsledku s běžnou uplatňovanou jevištní praxí. Proto je na prvním místě vyzdvihnout hudební nastudování „full score“ tj. bez škrtů, které bohužel zavedla nedávná divadelní praxe a pro které není ani dostatečné odůvodnění, neboť Smetanova partitura je mistrovským dílem a nepotřebuje retuše a škrty.

Jakub Hrůša při prvním provedením LIBUŠE v Rudolfinu 28. května zvolil pro předehru a úvodní scény poměrně široká tempa, kterými umocnil majestátnost a slavnostnost díla, které doprovázelo český národ v dobách největšího rozmachu i pádu. Česká filharmonie předvedla v recenzovaný večer neobyčejně plastickou hru, plnou napětí a jímavých vzruchů. Hrůša převedl brilantní přechody a dokonalou souhru orchestru s pěvci a Pražským filharmonickým sborem.

INTERPRETI

Přestože se v sólistickém obsazení rozhodujícím způsobem především uplatnili pěvci, kteří postavy ze Smetanovy Libuše zpívají nebo nedávno zpívali na svých domovských scénách (Národní divadlo Praha a Národní divadlo Brno), bylo na nich znát slavnostní rozechvění a vědomí zodpovědnosti za svěřené úkoly, stejně za otevřenost vůči novým podnětům ze strany dirigenta. Punc ojedinělosti však provedení dostalo i díky vystoupení sopranistky Kateřiny Kněžíkové, která se s titulní postavou bájné kněžny zatím dosud nesetkala. Již obsazení lyrického sopránu Kněžíkové do partu Libuše naznačovalo, že se v tomto případě bude jednat méně dramatické pojetí role, než jaké známe z interpretace současných umělkyň jako je např. Eva Urbanová, Yveta Jiříková nebo Eliška Weissová. Na druhou stranu i v historii byly lyrické Libuše, připomeňme Adu Nordenovou, Marcelu Machotkovou nebo Gabrielu Beňačkovou. Na interpretaci Kněžíkové byla znát dokonalá příprava a maximální koncentrace na tuto úlohu. Skvostným způsobem jí vyšla hned jímavá úvodní modlitba, ve které jasně ukázala, jakým směrem se chce vydat a tím byla detailní práce s textem a zpívání obsahu nikoliv not. Při výborné srozumitelnosti slov současně předvedla nádherná plná legata a celkově propůjčila Libuši velkou dávku ženské něhy, ale i rozhodnosti a zklamání.  V závěrečné scéně proroctví prokázala i nezbytnou razanci, ale nikdy svůj hlas nepřepínala nad rámec svého vlastního oboru. Díky svému zaměření v oblasti lyrického sopránu oslňovala krásnou jistou výškou, ale překvapila i solidně vybudovanou střední polohou a technicky pěkně zvládnutými (a znělými) hlubšími tóny. Navíc Smetanovu Libuši ozdobila svým půvabem a osobním charismatem. Hned za výkon Kněžíkové bych zařadil dva interprety mužských rolí: Chrudoše Martina Bárty a Radovana Jiřího Brücklera. Martin Bárta doslova dýchá a žije touto postavu a uchvacuje posluchače na prvním místě strhující výrazovostí svého projevu. Bárta vybavuje svého Chrudoše neobyčejnou silou, prudkostí a vášní a méně ušlechtilostí v tónu, což je přesně to, co tato role potřebuje. Jiří Brückler je bezkonkurenčním Radovanem a přestože už sám (výtečným způsobem) zpívá v Národním divadle Přemysla, zůstává Radovanem č. 1, honosícím se krásou a vyrovnaností tónu, plného šťavnatého výrazu. Adam Plachetka (Přemysl), ovládá svůj mohutný zvučný baryton zvládá technicky velmi dobře, ale zní poněkud jednotvárně a méně diferencovaně, což je zřejmě dáno tím, že do vyšší barytonové polohy přešel z původně hlubšího basbarytonu. Jeho pěvecká interpretace tak postrádá i jistou lahodnost a vroucnost, která by Přemyslovi také slušela. Richard Samek zaujal barvou, působivým frázováním a obdivuhodně zvládnutou vysokou polohou Šťáhlavova partu. Jan Štáva s vysokým uměleckým standardem vytvořil Lutobora. Václava Krejčí Housková se bez hlubšího vnitřního zápalu převedla jako Radmila, nicméně čistě hlasovými prostředky v roli obstála. Krasavou byla půvabná Alžběta Poláčková, která sice začala vcelku pozoruhodně v prvním jednání, ale ve velké scéně u mohyly v druhém aktu se opět začaly ve větší míře projevovat přetrvávající nedostatky jejího pěveckého projevu. Nevyrovnanost ve zpívání vokálů narušovalo libozvučnost klenutých dramatických ploch, a tak Poláčková spíše „interpretovala“ prostřednictvím jednotlivých tónů, někde krásně otevřených, jindy úzkých. Nutno však pochválit, že Krasavě byla schopna vdechnout hlubokou tragiku a nezaměnitelné osobní charisma. Za scénou se dobře vyvedl souzpěv čtyř ženců v podání Evy Esterkové, Tamary Morozové, Jarmily Vantuchové a Martina Šrejmy.

Zcela nový a monumentální zvuk vnesl do Libuše také Pražský filharmonický sbor pod vedením sbormistra Lukáše Vasilka. K tomu přispělo nejen jeho umístění na emporu, a to v hojnějším počtu, než tomu bývá na divadle, ale především skvělé muzikantské provedení včetně výborné srozumitelnosti slova. Jedním z vrcholů sborové intepretace byla dokonale vygradovaná závěrečná scéna druhého obrazu z druhého jednání „My půjdem všichni pospolu“.

Pro ty čtenáře, kteří neměli možnost sledovat koncert na živo, mohu připomenout, že v pražském Rudolfinu se dne 30.5.2024 bude konat ještě jedno provedení  Libuše a pak v červnu v již zmíněné Litomyšli. Jak bylo avizováno před začátkem koncertu, z koncertu byl pořízen zvukový záznam, který se doufejme brzo objeví na vlnách Českého rozhlasu nebo na CD.

Bedřich Smetana: LIBUŠE, koncertní provedení opery v rámci Pražského jara 2024. Psáno z provedení dne 28. května 2024