Je velkou škodou pro diváky pražské operní scény, že až na pár výjimek se tu v současnosti nehrají osvědčená a dříve oblíbená díla ruské operní literatury. Praha už dříve zrušila projekty Pikové dámy i Střevíčků P. I. Čajkovského. Přesto se za nimi zájemci mohou vypravit nedaleko za hranice. Nejnověji třeba do Bavorské státní opery, kde se na počátku února konala premiéra nového nastudování PIKOVÉ DÁMY.
Piková dáma představovala pro Petra Iljiče Čajkovského již třetí setkání s literární předlohou Alexandra Sergejeviče Puškina – poprvé to bylo v případě Evžena Oněgina, následoval Mazepa podle Puškinovy Poltavy a skladatel dokonce zvažoval hudebně zpracovat Kapitánskou dcerku, kterou však nakonec zamítl. Na rozdíl od útlé Puškinovy povídky však Petr Iljič se svým bratrem Modestem Iljičem, libretistou původní látku výrazně rozšířil a zejména doplnil charaktery hlavních postav o nové psychologické motivy jejich jednání. Bratři rovněž zasadili původní příběh, který nekončí Heřmanovou smrtí, nýbrž jeho zavřením do ústavu choromyslných, do širších společenských souvislostí a posunuli jej v čase.
Mnichovská státní opera má dlouho tradici uvádění děl ruských a sovětských skladatelů. Na repertoáru má Lady Macbeth mcenského újezdu, Prokofjevovu Vojnu a mír a Ohnivého anděla i Čajkovského Eugena Oněgina.
Z rozhovoru s režisérem inscenace Benedictem Andrewsem, který byl zveřejněn v programové brožuře, a z pojetí nové Pikové dámy jasně vyplývá, že jeho koncepce je silně ovlivněna filmovým viděním. Ve svém ideovém konceptu se intenzivně, až „freudovsky“ ponořuje do hloubi postav a jejich vztahů. Heřman v jeho pojetí zůstává téměř „tradičně“ rozporuplný outsider, který je plný explozivní zloby a trpkosti. Závislý hráč se fixuje na ženu (Lízu), kterou vlastně ani nechce poznat osobně, současně má nevyslovené erotické pouto i k staré hraběnce. Trochu inscenační inovací je uchopení Heřmanova vztahu k Tomskému: Tomskij v inscenaci působí jako temná síla a Heřmanův našeptávač z rodu Mefistofelů či Jagů. Vedle toho Jeleckij v mnichovské inscenaci vystupuje jako zástupce mocenských oligarchických struktur, ovládajících společnost a ničících životy. Heřman ve své šílenosti tak bojuje nejen s vlastními démony, ale stává se současně obětí společnosti.
Asi nejzásadnější průlom přináší představení ve významném obohacení hlavní ženské postavy Lízy, opírající se o mimořádnou hlasovou a hereckou disponovanost Asmik Grigorian. To už zdaleka není pasivní Puškinova Líza, tvrdě vychovávaná svojí bohatou pěstounkou, ale emancipovaná, nicméně frustrovaná mladá žena, která v Heřmanovi spatřuje padlého anděla, který jí nabízí únik ze světa, ve kterém žije. Oba spojuje dusná obsesivní temnota, do které Líza uniká ze společnosti ovládané Jeleckým, pro kterého je jen další hračkou, kterou si chce koupit. Andrews staví ve své jevištní realizaci mnichovské Pikové dámy Lízu před Heřmana, což umocňuje i filmovými dotáčkami mezi jednotlivými scénami, na kterých dominuje Lízina tvář, pokaždé silně vyzařující nějaký pocit. Celkovou temnost příběhu ve stylu film noir akcentují inscenátoři i ponurou, „zakouřenou“ scénou (Rufus Didwiszus), u které převládá černota a různé odstíny šedivé. Pro výklad svých myšlenek však používá režisér nezřídka odlišných prostředí, než ve kterých se děj podle libreta odehrává. Např. místo prvního jednání v parku se důstojníci a hraběnka nepotkávají v parku, nýbrž v herně, Líza se svými družkami zpívá ruské písně ne v hraběnčině domě, ale někde na louce či v garáži, kasárenská scéna se celá hraje v nevěstinci apod., což sice zásadním způsobem neruší divákovo vnímání kusu, ale jevištní akce je často v rozporu s tím, o čem se v opeře zpívá. Inscenace bohužel také postrádá nezbytnou mysteriózní auru, která by měla obestírat Hraběnku, která je klíčem k Heřmanově chtíči po bohatství. Režisér a kostýmní výtvarnice Victoria Behr ji oblékají do fádního kostýmku a do líčení připomínající nepochopitelně Elisabeth Taylor. Pro vrcholnou scény hraběnčiny smrti inscenátoři neobvykle zvolili malý bazén, ve kterém Heřman utopí jednu z pěti pěstounčiných dvojnic (již velmi okoukaný jevištní postup); tato scéna působí celkově velmi nepřesvědčivě.
Jestliže jevištní provedení Pikové dámy může vyvolávat jisté rozpaky, jednoznačně klidně lze hodnotit vynikající hudební nastudování a provedení Bavorského státního ochestru (Bayerisches Staatsorchestr) včele s dirigentem Azizem Shokhakimovem, který se zasloužil o velký hudební zážitek plný vzruchu, emocí a v neposlední řadě i perfektní souhru mezi orchestrem a umělci na jevišti, mezi nimiž nelze opominout v režii poměrně staticky působící, ale jinak skvěle zpívající Bayerischer Staatsoperchor a Kinderchor der Bayerischen Staatsoper pod vedením Christopha Heila.
Jak už bylo zmíněno, inscenace stojí na výrazné osobnosti litevské sopranistky Asmik Grigorian. Grigorian má náročný part technicky skvěle zvládnutý, vedle suverénních výšek (kterými mj. nadchla vídeňské publikum při prosincové premiéře Turandot), má fundovanou střední polohu, díky které může zvládat čím dál dramatičtější role ve svém repertoáru. Svrchovaný pěvecký projev znásobuje pěvkyně neobyčejnou hereckou intuicí; dokáže divákovi přesvědčivě předvést nejrůznější polohy Lízina komplikovaného charakteru a současně je strhnout i svým neobyčejným osobním fluidem. Bohužel jen v superlativech nelze mluvit o Brandonu Jovanovichovi (Heřman). Představitelsky naplňuje svůj part obdivuhodným způsobem, ale má už značné pěvecké problémy ve vyšší poloze; sice zpívá obstojně rusky, ale o skutečné interpretaci textu nemůže být řeč. Violeta Urmana není pro Hraběnku dostatečně výrazná a charismatická (v tom jí bohužel není nápomocná ani režie). Poté, co ze svého „sopránového“ období vrátila nyní zpět k původnímu mezzo-oboru, zní její hlas zní ve střední poloze už jen suše a bez barvy. Boris Pinkhasovich byl hlasově vynikajícím, přímo vzorovým Jeleckým, dařilo se i Romanovi Burdenkovi jako výraznému a hlasově průbojnému Tomskému. Kulatým a krásně zabarveným mezzosopránem zaujala Victoria Karkacheva (Polina), nezvykle pojatou guvernantkou byla hlasově svěží Natalie Lewis, která pěkně zvládla ošidné přechody rejstříků v této krátké roli. A jak bývá na první bavorské ceně dobrým zvykem, luxusně byly interpretovány i menší role jako Máša Darie Proszek, Surin Bálinta Szabóa, Čaplickij Tansela Akzeybeka nebo stále ve výborné formě zpívající stálice mnichovského souboru Kevin Conners (Čekalinskij).
P. I. Čajkovskij – Piková dáma (Пиковая дама), Bavorská státní opera, premiéra 10. února 2024, psáno z reprízy 17.února 2024
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.