Marschnerův Vampýr v Sasku překonává všechna velká očekávání

Když jsem poprvé před dvěma lety zavítal do malého divadla Landesbühnen Sachsen na předměstí Drážďan v Radebeulu na vzácně hraný titul Gottfrieda von Einem Prozeß podle stejnojmenné Kafkovy předlohy, byl jsem velmi příjemně překvapen vysokou úrovní místního souboru. Před pár dny jsem se už s velkým očekáváním na stejné místo vrátil na premiéru Vampýra Heinricha Marschnera – a opět nadšený zpracováním titulu.

Je s podivem, že dramaturgie operních scén neprávem opomíjí vrcholná díla velkého romantika Heinricha Marschnera (1795–1861).  Přitom německá romantická opera je široce přístupná velkému okruhu posluchačů, v případě Vampýra se tu navíc nabízí divácky velmi atraktivní téma, z kterého úspěšně po léta těží filmový průmysl i např. domácí muzikálová scéna (DRACULA Karla Svobody).  U skladatelova dalšího zralého díla Hanse Heilinga je tu velmi dramaturgicky zajímavý koncept bytosti, která neumí žít obvyklým způsobem života a kterou lidská komunita nechce přijmout, i zřetelné pojítko k českým kořenům literárního podkladu. Hans Heiling není nikdo jiný než Jan Svatoš, po kterém je nazván specifický přírodní útvar vytvořený řekou Ohře mezi Loktem a Doubím (tzv. Svatošské skály).

Malá scéna v Sasku připravovala uvedení Marschnerova Vampýra původně na začátek roku 2020, ale plány zhatilo uzavření divadel v důsledku počínající pandemie COVID-19. Naštěstí se raritní a v mnoha směrech zajímavý opus dočkal své premiéry 4. listopadu 2023.

MARSCHNEROVA HUDBA MEZI WEBEREM A WAGNEREM

Romantická opera o dvou částech VAMPÝR (DER VAMPYR) byla komponována na libreto Wilhelma Augusta Wohlbrücka, které čerpalo látku z dramatu Der Vampyr oder die Totenbraut ( Vampýr aneb mrtvá nevěsta, 1821) Heinricha Ludwiga Rittera, které samotné ovšem bylo vytvořeno na základě krátké povídky The Vampyre (1819) Johna Polidoriho. Již první uvedení opery v Lipsku v r. 1828 přineslo skladatelovi ohromný úspěch. Zajímavostí kompozice i literárního zpracování je zcela jistý odkaz ke dvěma dalším významným romantickým skladatelům 19. století. Vampýr je o osm let mladší než Čarostřelec Carla Marii von Webera. Podstatná část hudby může připomínat právě Webera, významová podobnost tu existuje i v boji s nadpřirozenými silami, s kterými u Webera zápolí Max s Agátou, u Marschnera Aubry s Malvinou. Analogické je i prokládání hudby mluvenými dialogy (v Radebeulu výrazně zredukované na výstižný mluvený komentář čtený ženským hlasem). Jestliže u Webera se však ještě potkáváme převážně s  klasickou „číslovanou“ operou, u Marschnera už převládá souvislá „nekonečná“ melodie, která naplňuje každý obraz, v němž změna nálad je řešena důmyslně prokomponovanými přechody. Při poslechu Marschnerovy hudby divák už zřetelně slyší „kořeny“ budoucí tvorby Richarda Wagnera. A ještě třeba něco navíc: legenda o Vampýrovi, kterou zpívá Emmy, předznamenává baladu Senty z Bludného Holanďana, přičemž  stejný popis „der bleiche Mann“ se objevuje v obou dílech. Sám R. Wagner Marschnerovu operu dirigoval v roce 1833 ve Würzburgu. Když si stěžoval tenorista, který zpíval roli Aubryho, že jeho árie „Wie ein schöner Frühlingsmorgen“není dostatečně efektní, přikomponoval Wagner asi čtyřicet taktů nahrazujících původního agitato. V této verzi se však Vampýr hraje v současnosti zcela ojediněle.

O ČEM VAMPÝR JE?

K obsahu opery velmi stručně: Vampýr Lord Rutheven dostane od duchů pekla další šanci žít na zemi, pokud pro peklo získá tři nevěsty v průběhu 24 hodin. Vampýrovi se vcelku snadno podaří získat Janthe a Emmy, ale v případě třetí nevěsty Malviny se mu do cesty postaví těžký soupeř, snoubenec Edgar Aubry. Malvinin otec Sir Humprey nutí dceru do sňatku s bohatým Lordem Ruthevenem, milující Aubry tomu chce zabránit (protože i zná pravou totožnost Lorda Ruhevena, ale nesmí ji vyzradit) a postaví se i samotnému Vampýrovi. Podaří se mu zlomit jeho moc, nicméně proti původnímu libretu v radebeulské inscenaci za to zaplatí svým životem.

HUDEBNÍ NASTUDOVÁNÍ

Hlavním pilířem úspěchu nové produkce Vampýra bylo velice fundované hudební nastudování Ekkerhardem Klemmem. Dirigent projevil obdivuhodný cit pro specifický styl romantické opery při řízení Elbland Philharmonie Sachsen. Orchestr zněl pod jeho vedením velmi plasticky a s neuvěřitelným nábojem. Vrcholné zážitky připravil orchestr (spolu s dalšími účinkujícími) v rozsáhlých ansámblových scénách, především v závěru 1. a 2. jednání. Opakující se (spíše tedy navracející se) hudební motivy prováděl orchestr ve stále se stupňující gradaci a tím hudební produkce dosahovala neobyčejného napětí. Zcela výsadní postavení má v Marschnerově opeře sbor. Chor der Landesbühnen Sachsen a Zusatzchor (tzv. dodatečný sbor) měly neobyčejně dlouhý a obtížný hudební part, který zvládly s úctyhodnou přesností, zvukovou malebností a bohatou výrazovostí (sbormistr Karl Bernewitz). A to ještě nemluvíme náročné herecké práci sboristů. V režii Manuela Schmitta měl každý sborista svůj individuální (přesvědčivý a přirozeně zahraný) charakter, kterým přispíval do dokonalého divadelního soukolí.

INSCENACE VYBROUŠENÁ JAK DIAMANT

Na kvalitním hudebním základě vznikla v Radebeulu i po jevištní stránce naprosto strhující inscenace, která se pyšní propracovaností a vysokou nápaditostí, aniž by dílo překrucovala či vymýšlela namísto původního libreta jiný příběh. Režisér Manuel Schmitt si dal velkou práci s důsledným prokreslením vztahů jednajících osob. Protože Landesbühnen Radebeul často se svými představeními cestují, spolu s výtvarníkem Juliem Theodorem Semmelmannem navrhl v podstatě prosté, ale velmi účinné výtvarné řešení v podobě nejrůznějšího uspořádání kostelních lavic a oltáře, do kterého se mu úspěšně daří umístit hrací plány jednotlivých obrazů. Vedle běžných obrazů, kde by se kostelní kulisy daly očekávat, svojí neobyčejnou účinností fascinovala např. scéna svádění dívky Emmy Lordem Ruthvenem (Vampýrem) z druhého jednání. Během krátkého, avšak hudebně intenzivního duetu Emmy fyzicky překonává překážky (lavice) a vždy vybičuje svůj sexuální chtíč, aby následně vždy zaklekla k nové modlitbě. Přímo ukázková práce s hercem-zpěvákem a scénografickým prvkem, který pomáhá dovytvářet dramatickou situaci. Jevištní realizace se zdaleka nespokojuje jen s tím, že modeluje Vampýra jako démonickou sílu, s kterou člověk musí bojovat, ale dává nahlédnout do prapůvodu neustálé přitažlivosti „upírismu“. Vampýr je nejen svůdce, ale také rebel pohrdající všemi stávajícími hodnotami a člověku nabízí touhu být kacířem, antikristem, zločincem či sadistou a zvířecí pudy Vampýra strhávají samotnou oběť, aby i ona se ponořila do rozkoše vlastní animality. K výtvarnému pojetí produkce ještě dodejme, že až na jasné odkazy na výtvarný styl poloviny 19. století během předehry, Schmitt se svým týmem umisťuje děj celkem do neutrální doby, aniž by aktualizace příběhu působila násilně.

INTEREPRETI

Pro většinu rolí Marscherova Vampýra disponuje redebeulská inscenace kvalitními zpěváky, kteří jsou současně dobrými hereckými představiteli. Titulní roli Vampýra o premiéře 4. listopadu 2023 zpíval korejský basbaryton Paul Gukhoe Song, pěvec drobnější postavy, zato však velkého zvučného hlasu. Jeho Vampýr přesvědčuje výbornou němčinou a strhujícím dramatickým výrazem. Jeho pěvecký projev má nezbytnou eleganci a současně potměšilost. I herecky nabízí důkladně vypracovanou kreaci včetně unikátního způsobu pohybu. Aljaž Vesel (Edgar Aubrey) začal pěvecky trochu nesměle, ale v průběhu večera se postupně prozpíval k efektnímu dramatickému finále, kde diváci ocenil nosnost a výdrž jeho tenoru. Ze tří sopránových postav panen, o jejichž nevinnou krev Vampýr usiluje, upoutala nejvíce Franziska Abram (Malvina). Její part byl nejrozsáhlejší a pěvkyně si jej uměla správně rozvrhnout, zaujala působivým štíhlým sopránem, plným lesku i decentně vzrušujícího vibrata. Ke komplexnímu dokreslení charakteru postavy jí pomohl i půvabný jevištní zjev a osobní charisma. První svedenou dívku Janthe ztvárnila v projevu celkově cudnější Anna Erxleben, ale jinak s pěkně vedeným lyrickým sopránem. Soprán Stephanie Krone (Emmy) jistě není žádná „hlasová líbeznost“, zní nevyrovnaně a občas ostře, ale jako herecká představitelka byla skvělá, uměla se i v menší roli nesmazatelným způsobem prosadit silou své osobnosti, a to se velmi hodilo do bohaté palety charakterů Vampýra. Výtečné bylo kvarteto Kaye Frenzela (Gadshill), Johannese Wollraba (Scrob), Michaela Königa (Blunt, též role Sira Berkleyho) a Freda Bonitze (Green) v opilecké scéně „Im Herbst muss man trinken..“.  Tito pěvci hudebně i herecky výrazným způsobem tak vypointovali komickou scénu, která tvořila ideální protiváhu jinak temnému a děsuplnému příběhu, že se stala velkou ozdobou večera. Škoda, že jim nedokázala stejně dobře sekundovat mezzosopranistka Ilva Gruen jako Bluntova manželka Suse. Z početné řady protagonistů jmenujme ještě představitelsky zdatného Hanse Udo Voglera (Vampyrmeister), příjemně znějícího lyrického tenoristu Floriana Neubauera (George) a basistu De-Heon Kima (Sir Humprey). Tomu přece jen trochu chyběly pěvecká suverenita (především v interpretaci textu) a představitelská rozhodnost, nicméně jeho výkon vysokou úroveň premiérového večera neohrozil.

Potkat se po čase opět s Marschnerovou romantikou, plnou vášní a kontrastů, navíc v příkladném hudebním a scénickém zpracování v Radebeulu bylo opravdovým svátkem pro milovníka opery. Návštěvu scény, kam z Prahy dojedete autem za pouhou hodinu a čtyřicet minut po dálnici, určitě doporučuji. Co více si přát: jedno snad ano. Dokonalým zážitkem by bylo slyšet tuto kompozici na velkém jevišti s velkým orchestrem jako je třeba Mnichovská státní opera nebo drážďanská Semperoper, kam Heinrich Marschner určitě patří.

Heinrich Marschner: DER VAMPYR, Landesbühnen Sachsen Radebeul, psáno z premiéry 4. listopadu 2023