Richard Strauss na letošním Mnichovském operním festivalu – na výbornou

Součástí letního mnichovského festivalu (Müncher Opernfestspiele), o němž jsme před několika týdny psali v souvislosti s premiérou Pendereckého Ďáblů z Loudonu bylo (v rámci prezentovaných celkem 13 operních titulů, recitálů a baletů) rovněž uvedení jakéhosi mini operního cyklu Richarda Strausse (1964 Mnichov -1948 Garmisch-Partenkirchen), jehož ČTYŘI OPERNÍ KOMPOZICE SE STALY TĚŽIŠTĚM letošního ročníku. Pravidelné hraní jeho rozsáhlého hudebního dědictví stejně jako např. R. Wagnera patří k základním pilířům (nejen) první scény našich bavorských sousedů, kde se vžil pro tyto kmenové skladatele termín „die Hausgötter“.

Produkci reprízované Mlčenlivé ženy (Die schweigsame Frau) zahalilo zděšení a smutek, když v pátek 22. července večer dirigent představení Stefan Soltesz krátce před koncem prvního jednání ztratil vědomí a za dirigentským pultem zkolaboval. Lékař sloužící na představení a dva lékaři z řad publika mu okamžitě přispěchali na pomoc a začali s oživováním. Bohužel marně. Soltesz zemřel cestou při převozu do nemocnice. Bylo mu třiasedmdesát let. Představení bylo zrušeno a dva tisíce diváků opustilo sál.

Nicméně i tady platilo: THE SHOW MUST GO ON! Následujícího dne Mnichovské národní divadlo uvedlo další představení 17. července 2022 premiérované poslední opery Richarda Strausse Capriccio a den poté Müncher Opernfestspiele pokračovaly skladatelovým Růžovým kavalírem. A letošní závěr festivalu bude patřit 28. a 31.7. Ženě bez stínu (Die Frau ohne Schatten), tzv. Wiederaufnahme veleúspěšné inscenace režiséra Krzysztofa Warlikowského z roku 2013, tentokrát s dirigentem Sebastianem Weiglem.

CAPRICCIO – PRIMA LA MUSICA DOPO LE PAROLE ?

Poslední opera Richarda Strausse Capriccio (1942) sice nepatří mezi skladatelovy nejčastěji uváděné kompozice jako je Růžový kavalír, Elektra, Salome, Žena bez stínu či Arabella, nicméně je to titul, který se stal součástí světového repertoáru všech významných scén, přestože se jedná o velmi specifický, vlastně nedramatický hudební útvar. Richard Strauss na sklonku svého života intenzivně uvažoval o dalším „mozartovském titulu“, kterým by uzavřel svoji úspěšnou skladatelskou dráhu. Kolem zuřila válka, když ne tak úplně nepoliticky smýšlející  a pro sympatizování s nacisty později vyslýchaný Richard Strauss hledal  vhodnou látku. Inspirován libretem Giovanniho Battisty Casti Prima la musica e poi le parole psaného pro Antonia Salieriho (1786) často i bezohledně nutil své libretisty, abych našli optimální literární tvar pro jednoaktovou konverzační operu, kterou zamýšlel složit. Pod výslednou libretistickou podobou díla je uvedeno až pět autorů: Stefan Zweig (o kterého Strauss nejvíce stál, nicméně ten musel kvůli svému rasovému původu z Německa uprchnout do exilu), Joseph Gregor, Hans Swarovsky, sám Richard Strauss a konečně dirigent Clemens Krauss, který je dle většiny zdrojů uváděn jako „konečný“ zhotovitel libreta. Straussovi bylo mnohokrát vytýkáno, že v kritické době, kdy Evropa krvácela válečnými útrapami, složil žertovnou lehkou konverzační skladbu, která zcela ignoruje, co se děje kolem, a zabývá se víceméně akademickým tématem, zda v opeře má prvenství hudba či slovo.

Nová mnichovská inscenace režiséra Davida Martona a dirigenta Lothara Koenigse přináší více než dvě hodiny vysoce ušlechtilé, inteligentní zábavy a prvotřídních výkonů. David Marton jako jeden z prvních tvůrců se snaží nenásilně zasadit mozartovskou, ze své podstaty málo akční komedii i do nových souvislostí doby jejího vzniku (1942) a dělá to velmi chytrým, nevtíravým, přitom však přesvědčivým způsobem. Příběh mladé hraběnky Madeleine sice neumisťuje (jako Strauss a jeho libretisté) do rokokového zámku poblíž Paříže kolem roku 1775 (kdy v této době působil v pařížské opeře významný operní reformátor Ch. W. Gluck) – ale přece jen zůstáváme v kouzelném prostředí zámeckého divadla kdesi ve čtyřicátých letech minulého století. Hraběnka a její přátelé nacházejí silné morální útočiště v bohaté umělecké rozmluvě; přitom hudebník Flamand a básník Olivier se ucházejí o přízeň krásné Madeleine, která až do konce opery se nemůže rozhodnout, komu dá své srdce, stejně tak, jako bez jasného závěru končí i diskuze, co je v opeře důležitější – zda hudba či slovo. Hraběnčino služebnictvo se snaží zámeckou společnost separovat od krutostí vnějšího světa, ale i tak tu a tam vnější společenské klima proniká do zdánlivé zámecké idyly. Geniálními tahy David Marton naznačuje ve zkratce téma rasové nerovnosti, holocaustu a špehování. V inscenaci nejde ani tak o vykreslení jasných kontur druhé světové války, nýbrž o zdůraznění potřeby neustálého zušlechťování lidského ducha uměním i v době té největší světové či osobní krize. Marton tím dává nový, obohacený charakter i některým dalším postavám opery, které v klasických inscenacích působí možná trochu samoúčelně: pár italské pěvkyně a zpěváka, tanečnice, Monsieura Tapeho – nápovědy v dvorním divadle či hraběnčina majordoma.

Capriccio mělo v Mnichově svoji světovou premiéru 28. října 1942 a nyní se tedy opět vrací na místo svého prvního uvedení – pro velmi zdařilou jevištní realizaci bylo tentokrát zvoleno půvabné a akusticky příhodné prostředí Divadla prince regenta (Prinzregententheater). Orchestr Bavorské státní opery má straussovskou interpretaci dokonale pod kůží a pod vedením dirigenta představení 23.července 2022 Leo Hussaina potvrdil své mistrovství a navíc znovu překvapil vypracovaností nuancí náročné partitury. Skvěle se muzicírovalo (tentokrát s celkově menším orchestrem než jsme jinak u Strausse zvyklí) v orchestřišti, ale také přímo na jevišti v rámci zámecké umělecké produkce.

 O mimořádném přínosu Davida Martona k novému tvaru Capriccia byla již řeč; jeho podnětnou a inteligentní koncepci podtrhly bohatě členitá scéna Christiana Friedländera, funkční kostýmy Poly Kardum i účinná světelná režie Henninga Strecka – a pak především výborné pěvecko-herecké výkony. Německá sopranistka Diana Damrau se setkává s rolí Madeleine poprvé, propůjčuje jí svůj mimořádný šarm a přitažlivost podpořenou nevšedním osobním fluidem. Pěvecky jí role nečiní žádné slyšitelné překážky, možná jen ve velké závěrečné scéně chybí jejímu hlasu trochu objem, ale to bohatě vyváží umění interpretace, které Damrau příkladně ovládá.  Barytonista Michael Nagy (kterého pražské publikum zná z nedávného provedení Zemlinského Lyrické symfonie ve Státní opeře) nadchnul pěkně vedeným hlasem a uchvacujícím výrazem. Hraběnčiny nápadníky ztělesnili tenorista Pavol Breslik (Flamand) a barytonista Vito Priante (Olivier), oba velmi spolehlivě. Velký úspěch u publika měl basista Kristinn Sigmundsson jako divadelní ředitel La Roche, herečku Clairon vytvořila stále více žádanější Tanja Ariane Baumgartner, která zaujala především sytými barvami svého spodního rejstříku i skvělou deklamací.

Přestože se v případě Capriccia jedná o jednoaktovou operu, prováděnou nejčastěji bez přestávky (cca 2,5 hodiny), byla v souladu s ideovou koncepcí inscenace rozdělena na dvě části (a s jednou pauzou), což určitě přispělo k lepšímu vnímání a celkově pozitivnímu přijetí produkce diváky vyprodaného Prinzregenttheateru.

R. Strauss – CAPRICCIO, Bavorská státní opera, Prinzregententheater  premiéra 17. července 2022, psáno z reprízy 23. 7. 2022

RŮŽOVÝ KAVALÍR, KTERÝ UCHVÁTÍ

V březnu loňského roku uvedlo prostřednictvím svých webových stránek Mnichovské národní divadlo streamovanou premiéru nové inscenace Růžového kavalíra (Der Rosenkavalier) designovaného Generalmusikdirektora BSO Wladimira Jurowskeho a režiséra Barry Koskyho (jinak ovšem bez přítomných diváků v sále z důvodu povinného lockdownu). Teprve na letošních mnichovských festivalových slavnostech měli diváci možnost vidět tuto produkci živě na jevišti Bavorské státní opery. Pravidelné uvádění Rosenkavaliera během letního festivalu má v bavorské metropoli dlouholetou tradici, posledních bezmála téměř 50 let (!) byla na každoročním repertoáru u diváků velmi oblíbená tradiční inscenace režiséra Otto Schenka (pečlivě po léta udržovaná dle původní režijní knihy) a poprvé uvedená v roce 1972 (hudebně nastudovaná legendárním Carlosem Kleiberem).

Jestliže jsme o Capricciu psali jako o další „mozartovské opeře“ Richarda Strausse, tak právě Der Rosenkavalier byl právě tou první. Po vypjatém dramatismu Salome a především Elektry zatoužil Strauss složit něco „lehčího“, ve stylu hravé vídeňské komedie z období vlády Marie Terezie. S kongeniálním autorem libreta Hugo von Hofmannstahla se mu podařilo vytvořit hudební skvost, který patří k tomu nejlepšímu, co vůbec kdy se na německé operní půdě zrodilo. Na rozdíl od Capriccia, které v českých zemích dosud nebylo uvedeno, se Růžový kavalír i přes vysoké interpretační nároky, které jsou kladeny především na orchestr, na repertoáru tuzemských operních domů občas objevuje. Tím nejčerstvějším počinem je nedávná brněnská produkce z roku 2019, v ND Praha byl uveden Růžový kavalír naposledy v r. 1996 s dirigentem Jiřím Koutem a v režii filmového tvůrce Juraje Herze. Všechny ostatní české produkce (Plzeň, Praha, Olomouc, Brno) se datují před rokem 1984.

Nová inscenace Růžového kavalíra v Mnichově patří na samý vrchol současného interpretačního umění v opeře. Představuje dokonalou vyváženost všech složek moderního operního divadla. Režisér Barry Kosky se více než na popisnou reálnou akci na jevišti v duchu libreta zaměřuje na projekci bohatého vnitřního života jednotlivých postav, jmenovitě kněžny Werdenbergové (Maršálky) a Sophie. Tím, že vnějšími prostředky demonstruje jejich vnitřní stav mysli, může si klidně dovolit vytvářet vizuálně opulentní obrazy, které by jinak možná balancovaly až na hranici kýče (stříbrný vůz s dvojspřežím přivážející Oktaviána se stříbrnou růží, italský zpěvák v prvním nebo satyrové v druhém jednání). Motiv času, pomíjivosti a lásky se táhne celou inscenací jako červená nit. Černého maršálčina sluhu nahradili tvůrci vtipně amorkem, kterého představuje starý muž (téměř neustále přítomný na scéně). Ubíhající čas vnímá divák nejen ze síly interpretace postavy maršálky ale i z přítomnosti hodin, uvozujících začátek každého jednání (jako stojací hodiny, budík a nakonec jako kukačky). Režisér projevuje mimořádný cit pro pravdivý pohled do složité ženské duše a zásadním způsobem mu v tom pomáhají nejen přesvědčivé herecké výkony všech protagonistek a ostatních účinkujících, ale i snové výtvarné pojetí představení: dechberoucí scénu (především v prvním aktu) vytvořil Rufus Didwiszus a funkční a současně vizuálně velmi přitažlivé kostýmy Victoria Behr.

Stejně příkladné je hudební nastudování – do čela orchestru se postavil nový Generalmusikdirektor Wladimir Jurowski, který interpretaci obtížné partitury vtiskuje jasný názor a příkladnou osobitost. V Mnichově se hraje úplná verze, tj. bez tradičních škrtů – představení i s dvěma 45 minutovými přestávkami trvá více než pět hodin, nicméně je to unikátní zážitek, při kterém se ani chvilku nenudíte.

O interpretaci postavy kněžny Werdenbergové bylo už napsáno mnoho. Jedná se o vskutku výjimečný charakter, který lze hlasově i představitelsky ztvárnit velmi rozdílným způsobem (z podobného rodu je také třeba Mozartova Donna Anna či Belliniho Norma). Dá se hrát jako složitý lidský charakter i celkem ležérně až povrchně (a obě alternativy jsou legitimní), part může zpívat jak dramatický tak lyrický soprán (jen se musí dostat skrz hustě obsazený straussovský orchestr). Zpívající herečka Marlis Petersen teprve před časem opustila lyricko-koloraturní obor, postupně pracuje na vybudování silné  střední polohy svého sopránu a nadprůměrnými představitelskými schopnostmi se vrhá do dramatického oboru: před třemi lety nadchla v Mnichově jako Salome a Marie/Marietta v Korngoldě Mrtvém městě a např. v uplynulé sezóně sbírala úspěch jako Elina Makropulos v Staatsoper Berlin. Dle očekávání její Maršálka zaujme pozoruhodným vokálním uchopením role a pak především silou tvůrčí osobnosti umělkyně, která dokonalým způsobem naplňuje koncepci své postavy, v které předvádí bohaté valéry ženství – od milostného roztoužení, dovádivosti až po náznaky smutku a nostalgie, současně však demonstruje i její velkorysost a rozhodnost. Velkým překvapením nové produkce je americká mezzosopranistka Samatha Hankey, která i přes svoje mládí a relativní nezkušenost předvedla udivující komplexní studii mladého Oktaviána a náročné bavorské publikum jednoznačně přesvědčila krásou a výbornou nosností svého mezzospránu, stejně tak jako mistrnou intepretací Hofmannstahlova textu. Liv Redpath (Sophie) zaujala krásně vedeným sopránem bez problémů stoupajícím do výšek i hereckou obratností. Jejího otce, pana von Faninala ukázkově „vystřihl“ výrazem bohatý Johannes Martin Kränzle. Premiérový Ochs auf Lerchenau Christof Fischesser odřekl svůj výstup z důvodu nemoci a na dvě festivalová představení ho pohotově zaskočil současný Ochs 1. na světě Günther Groissböck. Ten potvrdil svoji jasnou suverenitu ve veleobtížné basové roli, a v inscenaci, kterou neměl možnost nijak důkladně zkoušet, se obdivuhodně pohyboval „jako ryba ve vodě“. A luxusní obsazení ještě nekončí: jako Jungfer Marianne Leitmetzerin se představila letošní bayreutská Brünnhilde (R. Wagner- Siegfried) hlasově zdatná Daniela Köhler, výborně intrikující Anninou byla mezzosopranistka Ursula Hesse von den Steinen a stále hlasově zdatným Valzacchim byl dlouholetý člen ansámblu Bavorské státní opery Ulrich Reß. Ten patří do souboru od sezóny 1984/1985 a u příležitosti ukončení svého angažmá v BSO mu po závěrečné oponě představení vyjádřil své poděkování (před diváky) nový intendant divadla Serge Dorny. A na závěr ještě zmínit roli, sice krátkou, ale nesnadnou i pro pravé italské spinto – tenory. Jako italský pěvec se v plném lesku velkého a dobře vedeného hlasu představil Galeano Salas.

Dvě straussovská představení u našich západních sousedů znovu potvrdilo špičkovou úroveň orchestru, souboru a angažovaných hostů Bavorské státní opery. Nové vedení divadla od sezóny 2021/2022 tak zdárně pokračuje v trendu, který zajímavou dramaturgií a skvělými výkony nastavili předtím Kirill Petrenko a Nikolaus Bachler. Vynikající interpretační úroveň produkcí znovu láká do divadla domácí a zahraniční diváky (obě představení byla vyprodána), kteří v předcházejících dvou letech z důvodu pandemie COVID-19 mohli živě operu sledovat jen sporadicky.

Richard Strauss – Der Rosenkavalier (premiéra 21.3.2021), psáno z reprízy 24. července 2022, Bayerische Staatsoper