Další ročník mezinárodního barokního festivalu BAYREUTH BAROQUE OPERA FESTIVAL si konečně mohl po covidových omezeních předchozích dvou ročníků vydechnout a ve dnech 7.- 18. září 2022 zaplnil všechna místa skvostného Markraběcího operního domu nalézajícího se na rozdíl od pověstného wagnerovského zeleného pahorku (určeného pro letní bayreuthský festival) přímo v centru Bayreuthu, vzdáleného jen asi hodinu jízdy autem od česko-německých hranic.
Po loňské festivalové perle – veleúspěšné obnovené inscenaci opery CARLO IL CALVO skladatele Nicola Porpora tentokrát festivalové vedení vsadilo na další velkou a raritní kartu: ALESSANDRA NELL´INDIE skladatele Leonarda Vinciho (1690-1730).
Když se v roce 2012 výhradně mužští pěvečtí interpreti Max Emanuel Cencic, Valer Barna Sabadus, Yuriy Mynenko, Franco Fagioli, Philippe Jaroussky a Juan Sanches spolu s dirigentem Diego Fasolisem a souborem Concerto Köln pokusili v Opéra National de Lorraine o renesanci opery seria Artaserse (Artaxerxes) z roku 1730 skladatele L. Vinciho, určitě nikdo netušil, jaký nebývalý zájem a uznání vzbudí tato špičková produkce barokní kompozice v čistě mužském obsazení, tak jak tomu bývalo zvykem na počátku osmnáctého století na italských operních scénách. Konkrétně dílo (Artaserse) mělo premiéru 4.2.1730 v římském Teatro delle Dame.
Nebývalý sukces produkce Artaserseho (rovněž zdokumentované na DVD a CD) zjevně podnítil současného uměleckého ředitele Bayreuth Baroque Opera festivalu a uznávaného countertenoristu Maxe Emanuela Cencice, aby nebývalý úspěch z roku 2012 zopakoval – ovšem na novém místě a s novým titulem. Volba padla na dramma per musica o třech jednání stejného skladatele Leonarda Vinciho s již zmíněným názvem ALESSANDRO NELL´INDIE (Alexandr v Indii).
Spontánní a nadšené reakce diváků přítomných na repríze opery 10. září letošního nejen na konci představení, ale již během jeho průběhu, jednoznačně potvrdily správnost rozhodnutí festivalového vedení. Navíc nová bayreuthská produkce ukázala na pozitivní fakt, že náročné a vnímavé publikum operního baroka si i v uspěchaném 21. století rádo najde čas a vychutná si více než pětihodinový spektákl (s dvěmi přestávkami), pokud je představen s prvotřídními pěveckými interprety a navíc v atraktivním jevištním obalu.
Možná se objeví i kritické hlasy zastánců genderové rovnoprávnosti, které budou poukazovat na to, že dvě ženské pěvecké role Cleofidy a Erisseny jsou obsazeny muži – pěvci (velmi pečlivě vybranými vzhledem k jejich typu hlasu a fyzickým předpokladům) a i veškeré taneční role (včetně ženských) jsou představovány mužskými protagonisty. Zvolený interpretační přístup lze poměrně snadno odůvodnit snahou pořadatelů o rekonstrukci původní podoby díla (kde tyto ženské pěvecké role byly svěřovány kastrátům) včetně nezbytné dávky humoru a nadsázky, o které se ještě zmíníme.
Uznávaný pěvec a režisér nové bayreuthské produkce „ALESSANDRA“ Max Emanuel Cencic se pro jevištní podobu titulu nechal inspirovat tam, kde byla Indie (tj. dějiště opery) chápána pouze jako dodavatel prosperity a představa exotické kulisy: v koloniální vlasti Velké Británii. V jeho scénickém pojetí se na jevišti objevuje Indie, jak si ji představovali Evropané 18. století (i kdy ale taková ve skutečnosti nikdy neexistovala). Jestliže M. E. Cencic Karla Holého (CARLO IL CALVO) uvedl jako napínavou brazilskou telenovelu, tentokrát přivádí na jeviště bollywoodskou klasiku včetně kašírovaných slonů, velbloudů, a to navíc v prostředí Royal Pavilionu anglického Brightonu, na pozadí kterého se mu vkusně daří promítat nejčastější typické motivy chování postav barokní opery jako je láska, nenávist, žárlivost, smutek apod. Scéna, kostýmování i užitá jevištní gestika se mohou pro vnímání části diváků pohybovat na samotné hranici kýče, nicméně je nutno je brát jako parodii bollywoodského stylu, s nímž se inscenátoři předem velmi zevrubně seznámili. Z výsledku jejich práce si vedle podílu režiséra zaslouží určitě pozornost scéna Domenica Franchiho, opulentní, nicméně funkční kostýmy Giuseppa Palelly či výborná choreografie v Aténách žijícího znalce bollywodské „kultury“ Sumona Rudry.
Samotný příběh „ALESSANDRA“ velmi volně vychází z historické skutečnosti – bitvy u řeky Hydaspés (dnešní Dželam v Pákistánu) v květnu roku 326 př. n. l., ve které se střetla makedonsko-perská armáda Alexandra Velikého s indickým vojskem krále Póra. K tomu stručně citujeme Wikipedii „Toto střetnutí představovalo poslední velkou bitvu svedenou Alexandrem. Makedonský král v ní sice dosáhl vítězství, avšak jeho vyčerpaná armáda se nedlouho nato vzbouřila a odmítla následovat Alexandra dále do Indie. Král Póros a jeho muži prokázali v boji proti makedonskému vojsku svoji udatnost, čímž si získali Alexandrův obdiv a respekt“.
Jak už tomu v barokních operách často bývá, přestože titul zní ALEXANDR V INDII, mnohem větší pěvecký a herecký part je určen pro jeho hlavního rivala, krále Póra, kterého ztělesňuje jeden z nejlepších countertenoristů světa Franco Fagioli. Na Fagiolim je zjevné jeho zaujetí pro promyšlenou hru okořeněnou vtipem a smyslem pro nadsázku; jeho velkorysá pěvecká interpretace nese tu nejvyšší pečeť kvality a to i přesto, že jeho hlas už nezní tak čerstvě a uvolněně jako dříve. Makedónský vládce Alessandro je inscenátory a libretistou Pietrem Metastasiem zosobněn spíše jako nerozhodný, pohodlný slaboch než jako krutovládce – asi i proto obsazení padlo na hlasově méně výrazného Maayana Lichta, i když při jeho jevištním i vokálním pojetí role se o soupeření s Fagioliho králem Pórem vlastně ani nehraje. Indickou královnu Cleofide velmi dobře interpretuje sopranista Bruno de Sá, k jehož typu hlasu a jeho štíhlé postavě se ženská postava velmi hodí. Jeho mužský soprán má příjemnou barvu a je dobře technicky veden, jeho pěvecká interpretace však postrádá větší výraz. Pokud už mluvíme o ženských postavách vytvořených muži v této inscenaci – tak přednost rozhodně dávám Jakemu Ardittimu, velmi talentovanému mladému altistovi, který jako Pórova sestra Erissena na sebe strhl zaslouženou pozornost celkovou vyzrálostí svého projevu, výbornou hlasovou dispozicí a uměním intepretace. Countertenorista Nicholas Tamagna zaujal v roli stárnoucího Alessandrova sekretáře Timageneho, jediný tenorista večera Stefan Sbonnik (Gandarte) ukázal pěkný hlasový materiál, zaskvěl se ve velké árii z druhého jednání: „Se viver non poss´io“, ale recitativy v jeho podání zněly prázdně a bez náležitého výrazu.
ALESSANDRA hudebně velmi pečlivě připravila houslistka a současně dirigentka rezidenčního festivalového orchestru {oh!} Orkiestra Martyna Pastuszka, její hře občas chyběla větší dynamika a plasticita. Určitě by stálo za zváženou, zda neprovést přece jenom škrty v některých nekonečných recitativech (které navíc nebyly řadou pěvců dostatečně výrazně interpretovány). Na druhou stranu za ocenění stojí i vložení několika vtipných variací do árií Póra a Cleofidy, jasně poukazujících na mladší motivy z Rigoletta, Lucie z Lammermooru či Mozartovy Královny noci.
Unikátní operní zážitek, který přinesl letošní barokní festival v bavorském Bayreuthu, mohou ocenit i diváci, kteří neměli možnost navštívit jedno ze tří představení: z představení vznikl video sestřih, odvysílaný TV Arte, který je nyní dostupný i na youtube.
Leonardo Vinci: ALESSANDRO NELL´INDIE (Alexandr v Indii) – novodobá světová premiéra dne 7. září 2022
Psáno z reprízy dne 11. září 2022
Markraběcí operní dům Bayreuth, Spolková republika Německo
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.