Významný německý skladatel HANS WERNER HENZE (1926-2012) vytvořil své hudební drama DAS VERRATENE MEER (Zrazené moře) na německé libreto Hanse-Ulricha Treichela podle novely Yukio Mishima Gogo no eiko (z roku 1963), jejíž název by se dal volně přeložit jako Námořník, který zradil moře. Tento titul asi nejlépe vystihuje ústřední téma Henzeho a Mishimova dramatu. Skladatel se kompozicí zabýval v letech 1986 až 1989; jedná se o jeho devátou operu a celkově třetí, kterou psal na zakázku Deutsche Oper Berlin. Nyní je inscenace Zrazeného moře k vidění na jevišti Vídeňské státní opery.
Treichelovo libreto se zaměřuje na hlavní linku románového příběhu: Třináctiletý Noboru Kuroda žije ve dvou paralelních světech a ani v jednom se necítí komfortně. Od smrti svého otce bydlí jen se svojí matkou Fusako (na kterou je velmi citově vázán), záhy se však radikalizuje, poté co se dostane do klukovské party, která vyhlašuje otevřený boj starší generaci. Když se Noboru se svojí matkou seznámí s vysokým námořním důstojníkem zaoceánské lodi Ryuji Tsukazaki, okamžitě si ho oblíbí a má ho za velký mužský vzor. Zralý Ryuji se zamiluje do Fusako a začíná se s ní i sexuálně stýkat, přičemž akty jejich pohlavního soužití jsou Noborem tajně opakovaně sledovány. Tak, jak Ryuji postupně opouští své původní poslání nezávislého mořeplavce a začíná žít v domácnosti Kurodových, Noboru ho začíná nenávidět a podněcován svojí partou se jeho zášť stupňuje do okamžiku, kdy se se svými přáteli rozhodne, že na Ryujim vykoná bestiální krvavou pomstu. PROSTĚ SI PŘEDSTAVTE BRITTENOVA PETERA GRIMES, ALE DESETKRÁT HROZNĚJŠÍHO.
I poté, co v roce 1990 byla opera poprvé uvedena v Německu a pak v roce 1991 v San Franciscu, se skladatel k partituře ještě vrátil a v letech 2003-2005 ji několikrát přepracoval. Vídeňská státní opera v historii vůbec poprvé uvedla nastudování této opery na sklonku loňského roku (jak bylo v té době běžné – bez účasti diváků) a nyní v září 2021 v bloku uvedla tři reprízy této opery před nadšeným publikem.
Když jsem si dal do vyhledavače stránek Divadelního ústavu heslo „Hans Werner Henze“, tj. jméno skladatele, který spolu s Aribertem Reimannem, Giselherem Klebem, Siegfriedem Matthusem a třeba ještě Berndem Aloisem Zimmermannem patří mezi nejvýznamnější pilíře klasické německé hudby po roce 1945, vypadl na mě jediný výsledek jevištní realizace v Čechách: Der junge Lord (Mladý lord), premiérovaný v roce 1974 v plzeňském Divadle J. K. Tyla v režii Oty Ševčíka, s dirigentem Karlem Vašatou a v českém překladu Evy Bezděkové. To je velmi málo – a je opět další smutný doklad toho, jak česká opera po roce 1945 a i po r. 1989 ztratila kontakt se světem.
Vídeňské hudební nastudování opery bylo svěřeno australské dirigentce Simone Young, která zatím největší dosavadní zkušenost s Henzem udělala v průběhu svého výkonu funkce generální hudební ředitelky Hamburgské opery, kde mj. nastudovala pozdní Henzeho kompozici L´Upupa und der Triumph der Sohnesliebe (2006). V obsáhlém článku v programovém bookletu dirigentka srovnává jednotlivé verze Zrazeného moře a vysvětluje, proč se ve spolupráci s inscenátory rozhodla využít delší verzi z roku 2005, která nejlépe vyhovuje režijní i hudební koncepci vídeňského nastudování. Tato verze mj. obsahuje působivá interludia, fungující ne jako nutné vycpávky při změnách scény, nýbrž jako umocnění hrůzostrašnosti brutality námětu.
Specifičnost hudebního jazyka Henzeho znásobuje i nástrojové obsazení orchestru, kde se vedle tradičních nástrojů (flétny, smyčce, horny, trumpety) významnou měrou uplatňují i bubny, např. i velký japonský buben ze skupiny Taiko, stejně tak i další perkusní nástroje a nechybí ani vložené nahrávky zvuků ze záznamu. V Henzeho kompozici přímo typické japonské rytmy či melodie nezaznívají (tak jako jimi je např. prodchnutá Pucciniho Madama Butterly), nicméně jisté zvukové modulace hrané na perkusy jasně odkazují na místo původu operního příběhu.
Samotné hudební nastudování vysoce obtížné partitury Vídeňskými filharmoniky dle očekávání neslo pečeť absolutně té nejvyšší kvality. Jedinečné neopakovatelné napětí v orchestru, úžasná hloubka ponoru do skutečné interpretace skladby a samozřejmě jasné technické mistrovství byly hlavními atributy hudební stránky večera, kterou pro některé diváky mohlo rušit jen trochu mechanické, strojové dirigování S. Young, které postrádalo větší dávku citu a emocí. Jinak dirigentka vzorně vedla orchestr, aby nekryl zpěváky.
Ojedinělost literární předlohy, která končí okamžikem těsně před aktem bestiální vraždy, přirozeně nutil inscenátory Jossi Wielera a Sergia Morabia, aby velmi důkladně analyzovali motivace chování jednotlivých postav a předvedli divákovi vztahy a charaktery, kterým uvěří a porozumí důvodům jejich činů. Ústřední postava Nobora v přesvědčivém podání kanadského tenority Josha Lovella je složitou studií chlapce, který přes počáteční signály oidipovského komplexu nalézá konečně silný mužský vzor, aby jej vzápětí odsoudil k totální destrukci. Jednotliví členové chlapeckého gangu nesou bezejmenné označení Číslo jedna, Číslo dva …až Číslo pět a Henze jim přisoudil rozmanitost hlasových oborů – od velmi mužně znějícího basbarytonu až po countertenor. Rovněž tak nezvyklé kostýmování (a paruky) jednotlivých mužských protagonistů party vedou diváka k myšlence, zda tato skupina skutečně existuje a ovládá Naboru nebo zda se jedná o halucinaci hlavního představitele. Ani vývoj charakteru vdovy Fusako a námořního důstojníka Ryuji není přímočarý, nicméně režisérům se zdárným hereckým vedením pěvců podařilo úspěšně rozkrýt jejich hloubku.
Syrově až drsně působící funkční adaptabilní scéna Anny Viebrock, stavící na ponurosti omlácených betonových stěn, podtrhuje tragiku příběhu a překvapí invenčními nápady jako je neočekávaně tryskající voda ze stěny v prvním jednání nebo vystavění iluze mnohapatrové zaoceánské lodi, na kterou vstupuje Ryuji při svém prvním odloučení od Kurodových. Výhrady lze vznést jen vůči neurčitému a zmatenému „míchání“ domácího prostředí Kurodových a Fusačina butiku (který dosáhne rozmachu po sňatku s Ryujim a jeho vydatné finanční injekci rodině) – v druhém jednání. Důsledná a citlivá je práce se světlem z dílny Pheonix (Andrease Hofera). Anna Viebrock také vytvořila kostýmy k inscenaci – od zdánlivě civilního (evropského) oblečení třech hlavních představitelů přes nostalgické japonizující prvky v případě prvního odloučení Fusako od Ryujiho až po „mystériem zahalené“ kostýmování členů Noborovy party.
Hlavní tři postavy jsou obsazeny klasicky sopránem, tenorem a nižším mužským hlasem. Fusako (jediná ženská role) vyžaduje lyrický soprán, ovšem s extrémní výškou (v druhém jednání sahající až k vysokému d) vybavený expresivitou srovnatelnou s Lulu či Marií z Zimmermannových Vojáků. Vera-Lotte Boecker tyto předpoklady náležitě na recenzovaném představení dokonale naplnila, předvedla obdivuhodnou hereckou kreaci a svoji vdovu navíc vybavila neobyčejnou křehkostí a mimořádným osobním půvabem. Charismatický a (nejen) u vídeňského publika velmi oblíbený barytonista Bo Skovhus se vítězně utkal s charakterem Ryujiho – opět pro srovnání typu tohoto partu a jeho hlasového zařazení – jedná se o roli z rodu Dr. Schönů (Alban Berg: Vojcek) nebo králů Learů (A. Reimann – Lear). Skovhus především obdivuhodně interpretuje každé vyslovené slovo na jevišti tím, jak mu propůjčuje vždy adekvátní výraz. Ve stínu těchto výrazných a dokonale zahraných „dospělých“ postav se trochu ve stínu ocitá jinak spolehlivý Josh Lovell (Noboru a Číslo tři), což může být způsobeno vzhledem k jeho mládí ještě nedostatkem jevištních zkušeností. Členové gangu jsou pravdivě vykresleni talentovaným countertenorem Kangminem Justinem Kimem (Číslo dvě), Stefanem Astakhovem (Číslo tři) a Martinem Hässlerem (Číslo čtyři), mimořádně krásnou hlasovou dispozici navíc předvádí basbaryton Erik Van Heyningen.
Hans Werner Henze – Das Verratene Meer, Wiener Staatsoper 27.9.2021 – 4. repríza
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.