„Casta diva“ nyní nově v drážďanské Semperoper

Vrcholná opera období italského belcanta NORMA Vincenza Belliniho se nyní po více než 110 letech znovu objevuje na jevišti drážďanské Sempropery, odhlédneme-li od jejího koncertního provedení na téže scéně v roce 2006. První drážďanskou Normou byla slavná Wilhelmine Schröder Devrientová čtyři roky po prvním světovém uvedení v milánské La Scale (1831) a zatím tou poslední (právě při zmíněném koncertu) Violeta Urmana na počátku své sopránové kariéry.

Hrát a inscenovat Belliniho Normu je lákadlem pro každé divadlo, protože je to dílo, které se těší enormní oblibě u publika. Na druhé straně je to ale současně velmi nesnadný úkol, neboť se stále nabízí srovnání s velkými interpretkami titulní role minulosti jako byla Maria Callas, Joan Sutherland, Montserrat Caballé či Leyla Gencer, jejichž početné studiové a živé nahrávky jsou v současné době snadno dosažitelné.  A za třetí: hlavní kvalita belcantových oper spočívá v neopakovatelné melodické kráse, bohužel ale jejich libreta většinou pokulhávají, a tak způsobují nemalé potíže dnešním inscenátorům.

Dříve než se pustíme do hodnocení nové saské NORMY, dovolte mi malou exkurzi do nedávné domácí historie jevištních realizací tohoto titulu. Čtenáři si už zvykli, že na tomto místě většinou konstatujeme kulturní nedostatečnost a dramaturgickou zaostalost českých divadel – ale v tomto konkrétním případě se nemáme za co stydět: jen za posledních 16 let byla Norma k vidění v Praze celkem ve třech různých provedeních: v roce 2005 jako soutěžní představení Slezského divadla Opava Festivalu hudební jednoty v režii Jany Andělové Pletichové v titulní roli s  Katarínou Jordou Kramolišovou a  další hned pak v roce 2007, kdy  Národní divadlo Praha nastudovalo scénicky málo vydařenou Belliniho operu v režii Bruna Bergera-Gorskiho (na scéně Daniela Dvořáka a v kostýmech Osmana Laffity) s Olgou Makarinou v titulní úloze. Oliver Dohnányi dílo tehdy připravil hudebně. Premiéra zatím posledního nového provedení dirigenta Enrica Dovica, režiséra Tomo Suga s Marií Fajtovou (a na zájezdu v Japonsku též s Editou Gruberovou) se konala na podzim roku 2015. Škoda, že se toto diváky i kritiky příznivě přijaté nastudování nedočkalo většího repríz (když navíc bylo obsazené čistě domácími silami).

Tragedia lirica NORMA je na jevišti drážďanské opery v režijním pojetí Petera Konwitschneho především POLITICKÝM DRAMATEM akcentujícím otázku vůdčí ženské role ve světě jinak ovládaném muži a rovněž téma přijetí odpovědnosti. Koncepce vycházející z předlohy libretisty Felice Romaniho je v podstatě srozumitelná, nosná a v zásadě neodporující textu libreta, ale její vlastní režijní a výtvarná realizace Johannesem Leiackerem (scéna a kostýmy) budí rozpaky a rozčarování.

První jednání umisťují inscenátoři do prostředí galského lesa s kašírovanými kulisami kmenů a korun stromů, kde se srocují bojechtiví (primitivně působící, s dřevěnými holemi v rukách) galští válečníci a druidové. Příchod, tedy spíše přistání (v koši balónu) velekněžky Normy, nabádající druidy k míru a klidu (neboť NORMA nejen velitelkou, ale také tajnou partnerkou a milenkou římského prokonzula Pollioneho v Galii a nemá na krvavém povstání žádný zájem) doprovází použití realistických rekvizit jako např. posvátného jmelí a tradičního srpu. Domácnost druidské kněžky je v posledním obrazu prvního jednání zpodobněna jako podzemní bunkr, ve kterém Norma ukrývá před světem své děti (ještě kojence!) vychovávané důvěrnicí Clotildou. Nicméně její podzemní obydlí je již zařízeno nábytkem pocházejícím z 20. století.

Zřejmě zradou Polliona „prozře“ Norma až do současnosti a inscenátoři cítí potřebu ryze vnějšími prostředky ukázat nadčasovost látky: celá druhá část večera se odehrává v prostorné aule moderně zařízené kancelářské budovy, kde Norma (nyní zjevně vedoucí manažerka) má své pracovní sídlo. Dosud pečlivě střežené a tajně vychovávané děti se najednou v kočárku objevují na pracovišti a matčin pokus o jejich zabití – v kanceláři a se srpem v ruce spíše vyvolává smích než hrůzu. Majestátnost charakteru Normy, velikost jejího přiznání se svému lidu k tomu, že porušila celibát a že navíc zplodila děti s nepřítelem státu, nadlidské gesto vyvození její vlastní odpovědnosti a dobrovolné přijetí trestu za tento čin jsou v inscenaci degradovány a zneváženy pouhým „civilním“ odchodem hlavní hrdinky  z kancelářské budovy jen s krabicí osobních věcí označenou navíc logem obchodního řetězce Norma. Sbor galských bojovníků se druhém jednání změní v uniformní nepřátelskou masu podřízených kancelářských krys, kteří římským okupantům s notebooky vyhrožují „Guerra, guerra“– což má být asi bráno jako pokus o kybernetický útok (?)

Režisérovo střídání výtvarných stylů a časového zařazení jednotlivých obrazů nepřináší žádnou přidanou hodnotu, divákovu pozornost v první půli večera soustavně otupuje konzervativnost způsobu zpracování látky, možná pak překvapeně zareaguje na převratnou změnu scény po přestávce, ale celkově ho použité inscenační prostředky (včetně zbytečně opakovaného zhasínání a rozsvěcení hlediště) spíše nudí.

Zvláštní kapitolu pokleslé estetiky inscenace představují stylově rozmanité, ale za to málo inspirativní kostýmy J. Leiackera – zatímco v prvním jednání Norma a Adalgisa jsou oděny do dlouhých (časově obtížně zařaditelných) sametových šatů, Pollione a jeho druh Flavio nosí řízy s jasným odkazem na antický Řím. Naopak v druhém jednání převládá u všech účinkujících uniformní nevzrušivá šeď společenských obleků. Vrcholem pokleslé výtvarné stránky produkce jsou odpudivé blond paruky (křiklavě žluté barvy).

Vedení postav a budování vztahů na jevišti má standardní úroveň, ale občas se tvůrci nevyhnou se schématismu. Např. Norma a některé další postavy využívají jen omezenou škálu prostředků k vyjádření svého hněvu a bolesti – prostě kolem sebe jen rozbíjí nábytek; prokonzul Polline jakoby „vystupuje“ ze své postavy a po své velké árii „Me protegge, me difende un potter  maggior di loro“ se v rámci režie klaní divákům z postranní lóže. Naopak znatelné a pozitivně přijaté bylo úsilí na hereckém propracování novicky Adalgisy, jejíž pohybová kreace věrně odrážela počáteční plachost a nesmělost, a větší prostor (než obvykle) dostal pro vyjádření svých niterních citů druidský náčelník (a Normin otec) Oroveso.

Hudební nastudování Belliniho Normy připravil v Drážďanech italský dirigent Gaetano d´Espinosa dobře znalý stylu, který orchestr Staatskapelle Dresden vedl svižnou rukou a výrazně podpořil dramatické akcenty partitury. Hudební realizace se neobešla bez rozsáhlejších škrtů, což ale celkově pozitivní dojem z hudební interpretace nenarušilo.  Občas příliš rychlá tempa mohl dirigent zvolnit a nechat ve větším klidu zaznít Normino vyjádření naděje, že se k ní Pollione vrátí: E tornerà! Si! mia fidanza e posta in Adalgisa: ei tornerà pentite, supplichevole..“ či její osudové přiznání „Son io!  Io stessa. Il rogo ergete“ z druhého jednání.

Španělská sopranistka Yolanda Auyanet (Norma) zvládá vysoce náročnou a dlouhou roli spolehlivě, má ji zažitou, ale je to spíše jen „provozní“ představitelka. Jejímu technicky zvládnutému hlasu chybí přirozená krása, lahodnější legato; občas tóny vyráží, než aby je přirozeně rozvíjela. Představitelsky (v rámci mantinelů, které jí dává režie) v roli obstála, ale chybí jí ještě vyšší míra nasazení a osobního vyzařování, bez kterého se prostě skvělá Norma neobejde. Po všech stránkách jako úspěšný a velmi zdařilý lze považovat debut členky souboru drážďanské opery Štěpánky Pučálkové. Její lehký mezzosoprán typově velmi ladí s partnerčiným zralým a dramatičtějším projevem. Pučálková okouzlila krásným měkkým nasazováním, pěknými hlavovými tóny a obdivuhodným smyslem pro styl. O jejím citu pro pohybové vyjádření role jsem se již zmínil. Krásný tenorový materiál předvedl Dmytro Popov (Pollione), který disponoval zdravým, dobře se nesoucím hlasem plným šťávy a napětí; suverénně zvládl i nepříjemně vysoko položené části svého partu. Z Atén pocházející Alexandros Stavrakakis je také členem souboru Semperoper a svůj bas s krásným legátem propůjčil postavě Orovesa. Škoda jen, že jeho part nemá v opeře větší uplatnění. Kultivovaně zpívající Roxana Incontrera (Clotilde) a Jürgen Müller (Flavio) pak doplnili premiérové obsazení Belliniho opery.

Vincenzo Bellini – Norma, Semperoper Dresden 2. října 2021, psáno z premiéry