Do saského Zhořelce na francouzskou operu zpívanou německy s polskými titulky

Uvedení tříaktové opery vlastně opéra-comique Giacoma Meyerbeera Dinorah ou le pardon de Ploërmel (Dinorah aneb Pouť do Ploërmelu) je i v současné době, kdy zažíváme velkou renesanci inscenování děl Giacoma Meyerbeera, opravdu velkou raritou.  K tomuto kroku lze gratulovat menšímu německému divadlu Gerharta Hauptmanna v Görlitz -Zittau, které dílo nastudovalo a hrálo poprvé 16. listopadu letošního roku na své scéně v Görlitzu. Raritní titul natolik vzbudil zájem Meyerbeerovských nadšenců, že se do malého saského městečka sjeli a sjíždějí z různých částí Německa a dokonce i z Česka.

Z Dinorah zná každý zasvěcenější milovník opery slavnou „stínovou“ árii pomatené titulní hrdinky „Ombre légère“, která nesmí chybět v repertoáru žádné velké koloraturní pěvkyně, nazpívala ji i Maria Callas, Joan Sutherland, June Anderson, Natalie Dessay, Sumi Jo, Diana Damrau nebo Pretty Yende.

Meyerbeer byl už nepopiratelným králem operní Paříže (a tím pádem tehdejšího operního světa), měl za sebou obrovské úspěchy Roberta Ďábla, Hugenotů a Proroka a jeho kusy se hrály po celé Evropě.  V roce 1842 byl jmenován pruským králem Friedrichem Wilhelmem IV. generálním hudebním ředitelem (Generalmusikdirektor) Královské Dvorní opery v Berlíně (nynější Staatsoper Unter den Linden). I když Dvorní opera v roce 1843 vyhořela, již v roce 1844 stála nová a byla slavnostně otevřela Meyerbeerovým singspielem Polní tábor ve Slezsku (Ein Feldlager in Schlesien), který byl později také úspěšně uveden v Pařížské Opéra Comique. Její ředitel chtěl získat slavného skladatele pro složení nového zpěvoherního titulu pro svůj dům. Meyerbeer požádal neméně vyhlášené libretisty své doby Julesa Barbiera a Michela Carrého (nám dobře známé především jako spoluautory Offenbachových Hoffmannových povídek a Gounodova Fausta), aby mu připravili libreto pro žánr opéra-comique. Jistá inovativnost příběhu spočívala mj. v znovuuvedení starého osvědčeného pastorále vyjadřovacími prostředky moderní opery 19. století a také v přivedení živého zvířete kozy na operní jeviště, což ve své době bylo něco nevídaného, stejně jako třeba vystupování pěveckých sólistů během baletních čísel. První uvedení Dinorah 4. dubna 1859 v Opéra Comique se stalo posledním pařížským premiérovým triumfem Meyerbeera. (Jeho poslední dílo Afričanka resp. Vasco de Gama bohužel bylo uvedeno až posmrtně).

Naivňoučký příběh pastýře Hoëla a pastýřky koz Dinorah začíná velkou přírodní katastrofou – oba se chystali na svoji svatební pouť a náhle velká bouře zničila životy i majetek Dinořiných rodičů, který se měl stát materiální základnou mladého páru. Hoël Dinoru beze slova opouští a vydá se hledat poklad. Dinorah náhlou změnou poměrů ztrácí rozum, zůstává sama jen se svojí kozou Bellou a k rozumu přichází až po Hoëlově návratu, poté co spadne do propasti. Nicméně je zachráněna a zamilovaný pár po roce slaví skutečnou svatbu.   

Původní verze díla obsahovala vedle zpěvních čísel též mluvené dialogy (odpovídající přesně stylu opéra-comique), ovšem provozovací praxe mimo Francii vyžadovala hlubší zásah do díla, škrtalo se a také např. dialogy se přepracovávaly do formy recitativů. Dramaturgická úprava partitury pro německou scénu v Görlitzu vychází z velmi racionálního předpokladu, že napodobit styl francouzské komické opery – v Německu, s německým orchestrem a rakouskými, korejskými a jihoafrickými zpěváky je nemožné, a proto hrají dílo v německém překladu a v úpravě, která se blíží hudební formě, která je v německých zemích dokonale zažitá a oblíbená – singspielu. Režie a dramaturgie staví Dinorah jako podobenství jednoho z nejpopulárnějších singspielových děl – Mozartovy Kouzelné flétny, kde afinitu lze najít u postav, které svým způsobem také podstupují zkoušky během jednoho roku odloučení, než se stanou konečně svoji.

Saské zpěvoherní podobě Dinorah se dostalo v saském Zhořelci příkladného nastudování dirigentkou Ewou Strusińskou, pod jejímž vedením Neue Lausitzer Philharmonie předvedla kvalitní soustředěný výkon. Inscenace Geerje Boeden pracuje s prakticky neměnnou scénou (tým výpravy tvořili Olga van Wahl a Carl-Christian Andresen) a vcelku slušně si poradila s prosťoučkým libretem, obsahujícím poměrně málo dějových zvratů. Problematicky inscenovatelné obrazy proslulého Dinořina tance s jejím vlastním stínem a její „komunikace“ s kozou Bellou byly vcelku elegantně vyřešeny prostřednictvím stínového snímání další němé postavy komedie (ty se postupně na jevišti objevily dokonce tři).  Představení trochu postrádalo náboj a tah v první části divadelního odpoledne, druhá polovina se vydařila o mnoho lépe.

V titulní roli Dinorah diváci měli možnost sledovat velmi slušný výkon půvabné Jenifer Lary, majitelky příjemně znějícího sopránu a dobře ovládající potřebnou koloraturní techniku. Její zpěv a hra byly na úctyhodné úrovni, nikoliv však dechberoucí.  Baryton Ji-Su Park jako Hoël trochu zápasil s technikou a bohužel jeho kreace působila celkově málo poutavě. Naopak pěvecky příjemně překvapil v roli dudáka Corentina jihoafrický tenor černé pleti Thembi Nkosi, který zdárně doplnil dvojici hlavních pěveckých představitelů. I členové operního sboru zanechali hezký dojem, i když vzhledem k zvolené úpravě neměli příliš mnoho prostoru.

Operní divadlo ve Zhořelci nabídlo pozoruhodný zážitek s operou, která dnes již spíše patří na koncertní pódia než divadelní jeviště, cenný byl rovněž obsáhlý a poutavý dramaturgický úvod před představením Ivo Zöllnera.

Giacomo Meyerbeer: Dinorah, Gerhart Hauptmann Theater Görlitz -Zittau,scéna: Görlitz.

Premiéra: 16.11.2019, psáno z odpolední reprízy dne 24.11.2019, délka představení 2,5 hodiny, jedna přestávka