Chtíč/láska a zlato jako motory lidských tragédií

Liberecký operní soubor nabídl vysoce kvalitní operní večer s kombinací dvou vzácně hraných Rachmaninových kratších oper Francesca da Rimini a Lakomý rytíř, tedy ve spojení, ve kterém byly uvedeny při premiéře v lednu roku 1906 ve Velkém divadle v Moskvě. Představení mapující temné stránky lidské psychologie vyniká uceleným režijním výkladem, spolehlivými pěveckými výkony v čele s vynikajícím Pavolem Kubáněm i pečlivým hudebním nastudováním Martina Doubravského.

Sergej Rachmaninov jako operní skladatel

Operní dílo Sergeje Rachmaninova, známého především jako klavírního virtuóza a skladatele pro tento nástroj, se sestává ze tří kratších děl (cca hodinových titulů Aleko, Lakomý rytíř, Francesca da Rimini) a fragmentu celovečerní opery Monna Vanna (1907) podle Maeterelinckova stejnojmenného symbolistického dramatu. Nekomponován zůstal i podrobný scénář již s libretními náčrty k další celovečerní opeře Salammbo na základě Flaubertova románu, který vznikl v roce 1906. Rachmaninovy opery jsou drobné klenoty světové operní tvorby. Ač hudebně zůstávají v romantismu a novoromantismu 19. století, volbou účinných divadelních námětů i jejich zpracováním a důsledným důrazem na ztvárnění vyhraněných emocionálních stavů již jsou otevřeny divadelnímu cítění a estetice modernismu 20. století. Nejčastěji je hrána Rachmaninova operní prvotina Aleko (1893) podle Puškinovy poémy Cikáni, která byla před Rachmaninovem i po něm vícekrát použita jako operní námět. Posloužila i veristickému skladateli Ruggerovi Leoncavallovi jako literární podklad k dnes polozapomenuté dvojaktové opeře I Zingari (Cikáni, 1912). Temný příběh žárlivosti a smrtelné pomsty v cikánském táboře v Rachmaninově barvitém a dramatickém zhudebnění se stále příležitostně objevuje alespoň na ruských operních jevištích. Opera Lakomý rytíř vznikla na jen lehce zkrácený a upravený text (úpravu provedl sám skladatel) tzv. „malé tragédie“ A. S. Puškina, tedy nejhojněji zhudebňovaného ruského literárního klasika. Všechna čtyři dramatická díla ze souboru „malých tragédií“ ostatně posloužila jako texty pro úspěšná operní díla, a to takřka bez větších textových úprav. Vedle Rachmaninova Lakomého rytíře je stále uváděna aktovka o umělecké a lidské nenávisti Mozart a Salieri Rimského-Korsakova na komorních operních scénách, méně úspěšně, byť hudebně i dramaticky zajímavé jsou i donjuanvský Kamenný host A. S. Dargomyžského a Hodokvas v době moru C. A. Kjuje.

Souběžně se zhudebněním Puškinova soustředěného minidramatu Lakomý rytíř, díla s výhradně mužskými představiteli, se Rachmaninov obrátil také ke světové látce. Jednu z nejznámějších epizod z Dantovy Božské komedie (z 5. zpěvu), díla, jehož každý zná jen název, zpracoval bratr skladatele Čajkovského – Modest Iljič Čajkovskij. Ve shodě se skladatelovým přáním celý příběh zhutnil a výrazně omezil počet jednajících osob na pouhé tři protagonisty. Soustředil ve dvou obrazech klíčové momenty celé tragédie milostného trojúhelníku Francescy a dvou bratrů Malatestů. Před vlastní děj ale libretista umístil působivý prolog s postavami Vergiliova ducha a samotného Danteho. Tato dantovská látka se stala vysoce populární během 19. století, nejprve ve výtvarném umění, kde ji rázem znovu proslavil francouzský malíř Ingres eponymní malbou v roce 1819, kdy byl pak následován řadou dalších výtvarníků. Především prerafaelisté příběh Francescy a Paola zachycovali opakovaně. Poslední čtvrtina 19. a začátek 20. století přinesly několik úspěšných vesměs celovečerních oper podle příběhu Francescy da Rimini. Předcházely je ale i třeba zhudebnění Saveria Mercadanteho z roku 1831, jehož kvality jsme dokázali ocenit teprve nedávno. Sám P. I. Čajkovskij o opeře na tuto látku uvažoval, vytvořil ale pouze hudební fantazii podle Danteho Francesca da Rimini (1876). V roce 1877 je posmrtně uvedena opera Hermanna Goetze, francouzskou verzi látky uvedl Ambroise Thomas (1882). Český skladatel usazený v Rusku Eduard Nápravník uvedl hudební tragédii ve čtyřech dějstvích stejného titulu několik let před Rachmaninovem v roce 1902 na jeviště Mariánského divadla v Petěrburgu. Další dvě zhudebnění v novém století byla dílem italských skladatelů (Luigiho Mancinelliho v roce 1907 a velmi úspěšné zpracování Riccarda Zandonaie z roku 1914).

Liberecká inscenace

Režisérka Linda Keprtová s ohledem na současný trend spojila obě aktovky nejen jednotným prostředím, kterým je v tomto případě trestanecký tábor, a také přítomností některých protagonistů z prvního díla jako němých svědků v díle druhém. Uvedené prostředí bylo pro prolog tohoto titulu využito i ve vídeňské inscenaci v roce 2012 v Theater an der Wien (kdy Rachmaninova opera následovala po Čajkovského Jolantě situované do carské rodiny v samém závěru její existence). Režisérka působivě vytváří temné prostředí tábora, jeho rituály a kastovnictví, a především totální bezútěšnost, ve které vzplanutí jakékoliv vášně je odsouzeno k tragickému a násilnému zániku. Násilí a smrt není vlastně východiskem, ale jen každodenní součástí života vězňů. Výrazně režisérce pomáhá sofistikovaná a rychle proměnná scénografie Michala Syrového výrazně technicistního charakteru i odpovídající kostýmy Tomáše Kypty, z nichž se záměrně vymykají okouzlující smaragdově zelené taftové šaty pro Francescu jako symbol jiného života. Vhodně a přesvědčivě jsou vyřešeny i vězeňské mundúry. Ve vizuální koncepci se snad trochu nadbytečné jeví projekce Dantova citátu v rozličných jazycích, ač to dává scéně žádanou dynamiku.

Obsazení takřka beze zbytku naplňuje požadavky operních rolí v obou dílech. Na prvém místě je třeba uvést fascinující výkon slovenského barytonisty Pavola Kubáně v rolích Lanciotta Malatesty a Barona, které by byly ozdobou i řady evropských scén. Sugestivnost hereckého projevu handicapovaného Malatesty, nejčernější duše z černých, i Kubáňova pěvecká jistota nejen ve velkých monolozích (= uzlových emocionálních momentech oper) obou postav a schopnost výrazu, připravují divákům skutečně naprosto výjimečný zážitek. Pro roli Barona působí pěvec snad až příliš mladě, ale neskutečná energie proudící z jeho výkonu dává zapomenout na nedostatečný věkový rozdíl mezi představiteli otce a syna. Tenorista Josef Moravec také ve dvou partech (milence Paola a lakotou otce sužovaného Alberta) si lépe vedl v druhém partu lehkovážného mladíka se svědomím. Část vysokých tónů v milovnickém partu Paola byla vytvořena pod tlakem. To bylo problémem i výkonu Lívie Obručník-Vénosové, která s charismatem a herecky účinně ztvárnila roli Francescy, bohužel nejvyšší tóny nebyly podány v patřičné kvalitě a plynule. Csaba Kotlár zpíval nejprve drobnější roli Ducha Vergilia a v druhé polovině večera vytvořil i přesvědčivě reprezentativní postavu Vévody. Jeho hlas místy zněl snad trochu příliš suše. Dušan Růžička v bohatě mimicky propracovaném partu postupně ztvárnil Danteho a svéráznou roli židovského lichváře bez jakékoliv laciné karikatury.

Pečlivé hudební nastudování Martina Doubravského zaujme nejen propracovaností, ale také komplexním výkladem partitury. Obě partitury zaznívají v uceleném a velkorysém hudebním názoru a velké vyváženosti i gradaci. Dirigent dokázal vypracovat i tok hudebních motivů, které procházejí partiturami, a orchestrální hráči přesvědčili nejen v souhře, ale i v sólových pasážích. Snad vyšší zvuková intenzita a menší kontrast mezi lyrickými a dramatickými plochami nemusí vyhovovat každému. První opera klade i značné nároky na sbor, který beze zbytku využil této příležitosti.

Liberecký rachmaninovský večer opět přesvědčuje, že vynikající inscenace mohou vzniknout i mimo metropole. A také, že se vyplatí za operou cestovat. Český operní divák by měl překonat svoji pověstnou nechuť k operním večerům sestavených z aktovek i současnou určitou animozitu k ruskému umění, které je mnohdy mylně zaměňováno za umění sovětské. Francesca da Rimini a Lakomý rytíř jsou určitě inscenací, která stojí za to.

Sergej Rachmaninov: Francesca da Rimini / Lakomý rytíř – Divadlo F. X. Šaldy, Liberec

Premiéra: 14. a 16. prosinec 2018 Divadlo F. X. Šaldy

Psáno z reprízy 24. února 2019, 16.00 – 18.30 (jedna přestávka o délce cca 25 minut).