Pátek 13. listopadu 2026 nebyl v Deutsche Oper Berlin zrovna šťastným dnem. Přestože byla na programu jedna z nejlépe napsaných oper světového repertoáru, Čajkovského Piková dáma, večer se příliš nepovedl. Hlavní příčinou bylo jednoznačně obsazení arménského tenoristy Arsena Soghomonyana do role Heřmana. Ta patří k mimořádně exponovaným úlohám a vyžaduje dramatického pěvce s pevnou střední polohou, jasnými, průraznými výškami a zároveň přesvědčivým hereckým projevem.
Soghomonyan už v úvodní scéně předvedl hereckou bezradnost. Jeho jevištní projev se omezoval na nehybné setrvávání na jednom místě a občasná gesta jednou rukou, jimiž se pokoušel vyjádřit hluboké emoce a vnitřní rozervanost Heřmana. Ani hlasově však nepřesvědčil. Jeho hlas měl sice příjemnou barvu, ale postrádal větší dramatickou průraznost a intenzitu. Hlas se mu navíc zlomil hned při první exponované výšce v prvním dějství. Další náročná místa už byla v průběhu večera transponována, takže je dokázal zvládnout uspokojivě. Celkově však jeho výkon zůstal hluboko pod nároky této role a úrovní, kterou by mělo představovat jeviště tak renomované operní scény, jakou je Deutsche Oper Berlin. Bohužel neoslnili ani další protagonisté večera. Elena Guseva se od lyrických rolí postupně přesouvá k dramatičtějším partiím typu Butterfly, Toscy, Aidy, Leonory ze Síly osudu, ale zatím nemá dostatek sil na tak dramatický part, jakým je Líza v Pikové dámě. Daří se jí v lyričtější poloze, nicméně ve finále dramaticky vyhrocené scény na nábřeží Něvy se již pohybovala zcela na hranici svých možností. Rozpačitý dojem z jejího vystoupení navíc umocňovalo podivné režijní pojetí Lisy, která působila, jako by trpěla nějakým mentálním postižením, aniž inscenace dostatečně objasnila důvod takového ztvárnění. To je ovšem výtka směřující k režii, nikoli k představitelce. Lákadlem pro publikum mělo být také vystoupení legendy německé operní scény, osmasedmdesátileté mezzosopranistky Doris Soffel v roli tajemné Hraběnky. Ani ona však příliš nepřesvědčila. Ne zcela komfortní hlasová poloha této partie, pohybující se na přechodu mezi rejstříky, jí činila zjevné potíže. Podobně jako v případě Lisy navíc její postavu poznamenalo nešťastné režijní pojetí. Hraběnka se sice objevuje v podstatě po celý večer až do závěru opery, ať už jako živá bytost, nebo jako Heřmanův přelud, její ztvárnění však postrádalo jakékoli mystérium či náznak tajemna, které k této postavě neodmyslitelně patří. Jediným skutečně špičkovým výkonem večera tak byl Tomskij v podání Romana Burdenka, který navíc zaskočil za původně ohlášeného Alexeye Markova. Burdenko disponuje nejen krásným barytonovým materiálem, ale dokáže také působivě frázovat a jeho celkový projev měl v sobě napětí i neobyčejnou posluchačskou přitažlivost. Za zmínku stojí také jistě Karis Tucker, která předvedla v roli Poliny působivě zbarvený mezzosoprán. Dean Murphy v roli Lízina nápadníka Jeleckého naproti tomu předvedl pouze korektní výkon.
Režijní pojetí inscenace, která měla premiéru v roce 2024, jsme již částečně zmínili v souvislosti s pojetím Hraběnky a její schovanky Lízy. Režii Sama Browna a jeho tvůrčího týmu rozhodně nechyběla nápaditost ani inspirace z nejrůznějších myšlenkových a výtvarných zdrojů. Ty se však do výsledné podoby inscenace promítaly s rozdílným úspěchem a chyběla jí především výraznější a jasnější ideová koncepce. Svou roli v tom mohla sehrát i skutečnost, že produkce vycházela z původního konceptu režiséra Grahama Vicka, který v roce 2021 tragicky zemřel ještě před její realizací. Kuriózním momentem večera se stalo zpívané oznámení pastorálu Daphnis a Chloé, který byl vzápětí z reprodukce vyškrtnut.
Hudební provedení Kirilla Karabitse naopak patřilo k nejpřesvědčivějším stránkám večera. Dirigent vedl orchestr s jistotou a citem pro Čajkovského partituru, dokázal vystihnout její dramatické napětí i lyrické polohy a udržet hudební dění v přirozeném dramatickém oblouku. Velmi solidní výkon podaly také Sbor Deutsche Oper Berlin a Dětský sbor Deutsche Oper, které se vyznačovaly zvukovou kulturou, přesností a dobrou souhrou. Hudební stránka inscenace tak svými kvalitami zřetelně převyšovala její problematickou režijní i pěveckou úroveň.
P. I. Čajkovskij – Piková dáma, Deutsche Oper Berlin, premiéra 9. 3. 2024, psáno z reprízy 13. listopadu 2026





Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.