Německá opera v Berlíně připravila s novým intendantem, Švýcarem Avielem Cahnem, na úvod sezóny zcela výjimečný dramaturgický počin v podobě nastudování opery STŘEDA ZE SVĚTLA (Mittwoch aus Licht) od jednoho z nejvýznamnějších průkopníků hudební avantgardy 20. století Karlheinze Stockhausena. Dílo se tak v monumentální produkci opět dostává na jeviště a překonává běžné hranice tradičního divadelního provozu. Jak ve své knize Zbývá jen hluk výstižně poznamenal hudební kritik Alex Ross, Licht představuje „meta-wagnerovský cyklus sedmi oper, z nichž každá nese jméno jednoho dne v týdnu“ (Praha, 2011, s. 474). Tento cyklus vznikal v letech 1977 až 2003 a zkoumá vesmírné, náboženské i filozofické koncepty. Ačkoliv cyklus všech sedmi oper jako celek v úplnosti v rámci souvislého nastudování dosud nikdy nebyl proveden, STŘEDA v tomto kosmickém řádu symbolizuje den smíření, mezinárodní spolupráce, lidského porozumění a kosmického sjednocení.
Děj opery postrádá klasickou lineární narativní strukturu a je rozdělen do čtyř svébytných scén uvozených Pozdravem a zakončených scénou Loučení, která se odehrává mimo jeviště. První scéna Welt-Parlament (Světový parlament) zachycuje sborové účastníky debaty, jak pod vedením Prezidenta a jeho Zástupkyně diskutují o lásce v nejrůznějších jazycích. Následuje scéna Orchester-Finalisten (Orchestrální finalisté), v níž třináct sólových hráčů vzájemně přátelsky soupeří. Třetí scénu tvoří ikonický Helikopter-Streichquartett (Smyčcový kvartet ve vrtulnících), kde čtyři hudebníci nastoupí do samostatných helikoptér, vzlétnou nad okolí a jejich hra se mísí se zvukem rotoru. Veškeré vzdušné dění je přenášeno do sálu prostřednictvím obrazovek. Závěrečná scéna Michaelion pak přivádí zástupce archanděla Michaela, který iniciuje vesmírné poselství a volbu nového operátora pro komunikaci s jinými světy, přičemž operátor se zrodí (resp. transformuje) ze zpívajícího velblouda, který vyměšuje různobarevné planety.
Hlavní myšlenkový rámec díla nesou archetypální postavy celého cyklu i specifické úlohy pro tuto operu: Michael (tenor) reprezentuje tvůrčí sílu, lidství a hledání duchovní pravdy, Eva (soprán) vystupuje jako nositelka života, univerzální matka a dárkyně obnovy, zatímco Lucifer (bas) zosobňuje princip duchovního odporu, temnoty a intelektuální skepse. V konkrétních scénách Středy tyto archetypy doplňují funkční postavy jako Prezident parlamentu (basklarinetista nebo tenorový/barytonový sólista vedoucí debatu), Zástupkyně (soprán) a Luzikarus (basový či trombonový sólista ztělesňující luciferiánský prvek), jež doplňují rozsáhlé sborové i instrumentalistické obsazení.
Z muzikologického a dramaturgického hlediska opera radikálně přehodnocuje samotný koncept operního domu. Stockhausen v ní pracuje s prostorovou akustikou, vícekanálovou elektroakustickou reprodukcí a synchronizací zvuku i obrazu na dálku v reálném čase. Světovou scénickou premiéru Středy realizovala v srpnu 2012 Birmingham Opera Company v režii Grahama Vicka v rámci londýnského olympijského festivalu.
Režijní koncepce současné inscenace DOB režisérky Susanne Kennedy na scéně Markuse Selga se drží původní skladatelovy myšlenky a srozumitelně vysvětluje dění na jevišti. Napříč všemi čtyřmi scénami dominuje pozadí jeviště monumentální abstraktní plastika působící jako z hrubě opracovaného kamene, která může evokovat jak jakýsi totem z doby kamenné, tak také skulpturu přibližně ze 60. let minulého století. Tato estetika velmi dobře ladí s retro prostory DOB. Dalším decentním prvkem komunikujícím s interiérem operního domu je zábradlí v 1. scéně vyvedené ve žlutozelené barvě sedaček tohoto ikonického stánku umění.
Zcela specifický význam má v tomto díle světelný design Marcela Webera/MFO. Ten je překvapivě střídmý, využívající zejména měkké žluté světlo. Výrazným prvkem upoutávajícím tu větší, jindy zas menší pozornost jsou videoprojekce promítané za zmíněným kamenným monumentem. Patrně byly vytvořeny za pomoci AI a nabízejí pestrou paletu obrazců: počínaje (a také konče) tekutým pískem, hejna ptáků, která se mění v létající děti a drony, přes volné abstraktní kreace až po dvě žvýkající kozy. Kostýmy (Andra Dumitrascu) variují od střídmých šedobílých říz v 1. scéně až po pestrobarevné „havajské“ košile hráčů orchestru-finalistů ve 2. scéně.
Hudebního vedení se ujal Maxime Pascal, zatímco funkci „sbormistra Světového parlamentu“ zaujal Jeremy Bines, který řídil Sbor DOB. Orchestrální part nastudoval specializovaný soubor Le Balcon, který Pascal v roce 2008 spoluzaložil v Paříži. Soubor se zaměřuje na současnou hudbu a propojuje klasické nástroje s elektronikou a dalšími zvukovými prostředky.
Už zmiňovaným vrcholem díla je vrtulníkový kvartet, který v obdivuhodné souhře vytvořili Anna Matz a Monia Rizkallah (1. a 2. housle), Kirsikka de Leval Jezierski (viola), Arne-Christian Pelz (violoncello) a elektroakustické zvukové projekce, o něž se starali Florent Derex, Augustin Muller, Nicolas Widmer. Nutno dodat, že na smyčcové hráče měl Stockhausen zvýšené nároky i vzhledem k tomu, že během hraní ve vzduchu vykřikují do hluku vrtulí různá čísla. Ostatně, v této nezvyklé opeře, založené na matematické přesnosti a dokonalé souhře nástrojů i pěvců, se počítá prakticky neustále.
Zajímavostí produkce je také nahrávka Stockhausenova hlasu, v níž skladatel uvádí 3. scénu. Jeho závěrečné „Na brzkou shledanou“ vyvolalo v sále lehký smích. Dílo však nelze vnímat jako megalomanskou absurditu, nýbrž jako sofistikovanou dekonstrukci operní formy prostřednictvím nekonvenčních hudebních prostředků. Přestože je intelektuálně náročné, nenudí a svou mnohovrstevnatostí podněcuje k přemýšlení ještě dlouho po čtyřapůlhodinovém večeru.
Karlheinz Stockhausen – Středa ze světla (Mittwoch aus Licht), Deutsche Oper Berlin, psáno z reprízy 20. září 2026
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.