Po dvaceti letech se na jeviště Bavorské státní opery vrátila Händelova ALCINA. Tento návrat nevyhnutelně oživil vzpomínky na legendární inscenaci Christopha Loye z roku 2005, která odstartovala hvězdnou kariéru Anji Harteros v titulní roli a přinesla nezapomenutelného Ruggiera v podání Vesseliny Kasarové. Bylo to představení, které mě tehdy doslova uchvátilo – natolik, že jsem si záhy koupil vstupenku na další ročník Mnichovských operních slavností, protože právě při této příležitosti byla Alcina uváděna. Přestože se zpravidla zdráhám srovnávat nové inscenace s těmi, které se staly legendami, v tomto případě je to téměř nemožné. Nová mnichovská Alcina se z dlouhého stínu svého slavného předobrazu bohužel nedokázala vymanit.
Hudební nastudování dirigenta Stefana Montanariho bylo bezpochyby nejsilnější stránkou celé inscenace. Jeho interpretace spojila historicky poučený přístup s mimořádně živým divadelním tahem – od prvních taktů zaujala energickými tempy, výrazným rytmickým pulzem i citlivým vedením recitativů. Společně s výborně disponovaným orchestrem vytvořil hudební proud, který ani na okamžik neztrácel napětí a přirozenou dramatičnost. Výsledkem bylo mimořádně kvalitní hudební provedení, v němž se technická preciznost organicky spojila s emocemi a divadelní působivostí.
Johanna Wehner rezignovala na tradiční pohádkový svět kouzel a iluzí. Magický ostrov proměnila v uzavřený prostor luxusní vily, kde Alcina žije jako osamělá žena poznamenaná opakovanými citovými zklamáními. Kouzla ustupují do pozadí a jejich místo zaujímá psychologický portrét ženy, která postupně ztrácí nejen svou moc, ale i schopnost milovat.
Tato koncepce nabízí současné čtení díla bez prvoplánové aktualizace, zároveň však Alcinu připravuje o podstatnou část jejího kouzla – mizí fantazie, magie i fascinující barokní divadelnost, které jsou pro Händelovu operu tak charakteristické. Režie navíc často opakuje stejné jevištní situace, takže postupně ztrácí dynamiku a nedokáže vybudovat skutečné dramatické napětí. Pocit ušlechtilé nudy umocňuje i skutečnost, že režisérka téměř nikdy nevyužije příležitost tragický tón svého pojetí odlehčit. Dokonce i hudební čísla, která přímo vybízejí k nadsázce, humoru či hravosti – například Morganina árie „Tornami a vagheggiar“ nebo slavný Ruggierův výstup „Sta nell’Ircana pietrosa“ z třetího jednání – ponechává v téměř nehybném, psychologicky sevřeném rámci. Zatímco jiné inscenace právě v těchto místech dokážou uvolnit napětí a dát prostor barokní divadelní hravosti, Wehner je nechává téměř bez výraznější jevištní akce. K dojmu určité odtažitosti přispívá i elegantní, avšak chladně působící scéna Benjamina Schöneckera spolu s opulentními kostýmy Ellen Hofmann, které sice vytvářejí vizuálně atraktivní rámec, postavám však neposkytují výraznější charakteristiku ani nenaznačují jejich vnitřní proměnu.
Největší pozornost je soustředěna na samotnou Alcinu, jejíž zranitelnost a postupný citový rozklad jsou vykresleny poměrně přesvědčivě. Ostatní postavy však zůstávají spíše typy než plnokrevnými charaktery a jejich vzájemné vztahy jsou pouze naznačeny, aniž by získaly větší psychologickou hloubku.
Z pěveckého obsazení na sebe pochopitelně strhává největší pozornost Jeanine De Bique v titulní roli. Herecky vytváří jemnými, niternými prostředky působivý portrét moderní ženy uzavřené ve vlastním světě, která postupně ztrácí nejen svou moc, ale i schopnost milovat. Její pěvecký výkon však za hereckým ztvárněním poněkud zaostává. Postrádá potřebnou technickou suverenitu a působí značně nevyrovnaně. Vedle okamžiků s krásně vedeným, sytým a barevným legatem přicházejí pasáže zpívané pouze „na půl hlasu“, kdy se tón nepříjemně zužuje a získává ostřejší zabarvení. Také jejím koloraturám schází legatové vedení; jednotlivé tóny zůstávají oddělené, místo aby se spojovaly do plynulých oblouků.
Vedle představitelky titulní role zaujal především John Holiday, který roli Ruggiera obdařil výrazově bohatým projevem, technickou jistotou i mimořádně vřelým a podmanivým témbrem svého kontratenoru. Avery Amereau jako Bradamante zaujala krásně vedeným, kultivovaným mezzosopránem i citlivou prací s textem. Barva i charakter jejího hlasu by však podle mého názoru lépe vynikly v lyrickém francouzském repertoáru, například v roli Massenetovy Charlotte, než v Händelově koloraturním stylu, v němž její koloratury působily poněkud těžkopádně. Elsa Benoit vytvořila solidní portrét Alcininy sestry Morgany, její interpretaci však nelze označit za skutečně virtuózní. Naopak Julian Prégardien jako Oronte okouzlil ušlechtilým frázováním a kultivovaným projevem, jehož přirozená emocionalita patřila k vrcholům večera. Stejně přesvědčivý výkon podala i Carine Tinney v roli mladého Oberta, přestože jí režie ponechala jen omezený prostor a odsoudila postavu k jisté bezradnosti a jevištní strnulosti. Gerrit Illenberger v roli Melissa zaujal ušlechtilým pěveckým projevem, krásně znělým barytonem a plynulým legatem.
Nová mnichovská Alcina přináší promyšlenou psychologickou interpretaci, zároveň však ztrácí značnou část kouzla, fantazie a barokní divadelnosti, které z Händelova díla činí jeden z vrcholů operní literatury. Ani výborné hudební nastudování Stefana Montanariho tak nedokáže zcela rozptýlit stín, který nad touto inscenací vrhá její legendární předchůdkyně.
Georg Friedrich Händel: ALCINA, MÜNCHER OPERNFESTSPIELE 2026, premiéra 13.7.2026, psáno z reprízy 18.7.2026
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.