Po recenzích oper Johna Adamse a Missy Mazzoli se nyní obracíme k dílu další výrazné osobnosti současné americké hudby, skladatele Jakea Heggieho (nar. 1961). Jeho první celovečerní opera Dead Man Walking, uvedená poprvé roku 2000 v San Francisku na libreto Terrence McNallyho podle autobiografické knihy sestry Helen Prejeanové, se během let zařadila k nejúspěšnějším americkým operám posledních desetiletí a pronikla i na přední světová jeviště včetně drážďanské Semperoper a newyorské MET. Příběh odsouzence Josepha De Rochera, který v cele smrti čeká na popravu a nachází duchovní oporu v řeholnici Helen Prejeanové, není ani obžalobou, ani obhajobou trestu smrti, ale hluboce lidskou výpovědí o vině, trestu, soucitu, víře a možnosti odpuštění.
Autorem vysoce kvalitního libreta je americký dramatik Terrence McNally, který vyšel ze stejnojmenné autobiografické knihy z r. 1993 sestry Helen Prejeanové, řeholnice a duchovní poradkyně odsouzených vězňů v cele smrti. Název dvouaktové opery odkazuje na výraz používaný v americkém vězeňském prostředí při odvádění odsouzence k popravě a zároveň symbolicky vystihuje ústřední téma díla – člověka stojícího na hranici mezi životem a smrtí, vinou a možností odpuštění. V roce 1995 byla do kin uvedena také filmová podoba příběhu (česky jako Mrtvý muž přichází) se Susan Sarandonovou a Seanem Pennem v hlavních rolích.
Od své premiéry se opera stala jedním z nejúspěšnějších nových amerických operních titulů. Byla postupně uvedena na řadě významných scén v USA, Austrálii i v Evropě.
Heggieho partitura představuje typ současné opery, která navazuje na tradici velkého dramatického divadla a zároveň využívá výrazové prostředky moderní hudby. Skladatel se neuchyluje k radikálním hudebním experimentům, ale buduje účinek především prostřednictvím silné melodické linie, rytmické pružnosti, inteligentní motivické práce a přesného hudebního vystižení charakterů jednotlivých postav. V jeho hudbě se setkávají prvky pozdního romantismu, americké písňové tradice, gospelu, spirituálu, blues i filmové hudby. Orchestrální sazba je barevná a dramaticky účinná – podporuje psychologické napětí děje a vytváří výrazný kontrast mezi ponurým prostředím věznice a motivy víry, naděje a smíření.
Jedním z hlavních pilířů inscenace byla Falcká filharmonie (Die Pfalzphilharmonie) řízená Olivierem Polsem. Ten vedl orchestr s evidentní znalostí Heggieho partitury a dokázal naplno využít její melodické bohatství i pestrou instrumentační paletu. Zaujala zejména jeho práce s dynamickými kontrasty, od komorně intimních pasáží až po strhující orchestrální vrcholy.
Mnoho uznání si zaslouží také režie Philippa Westerbarkeiho, která místy působí až filmovou intenzitou. Přestože libreto počítá s několika výrazně odlišnými prostředími – od pokoje sestry Helen přes věznici a jednací síň odvolací komise až po popravčí místnost –, režisér se obejde bez komplikovaných scénických proměn a celý děj soustřeďuje do pokoje hlavní hrdinky, jenž je v průběhu večera pouze nenápadně přetvářen (scénografie Thomas Dörfler). Toto řešení nejen zachovává plynulost vyprávění, ale zároveň zdůrazňuje osobní perspektivu sestry Helen, skrze niž celý příběh sledujeme. Scéna, rekvizity i kostýmy Gianlucy Falaschiho odkazují na americké prostředí 70. let dvacátého století. Silným režijním symbolem se pak stává závěrečná část opery, v níž Joseph krátce před popravou obléká zlatobílý kostým Elvise Presleyho, darovaný dozorci. Kontrast mezi jeho okázalou, téměř revuální stylizací a neodvratností blížící se smrti patří k nejpůsobivějším obrazům celé inscenace.
Mimořádnou pozornost na sebe strhli oba představitelé hlavních rolí. Jake Heggie je napsal s velkým citem pro individuální charakter hlasu i herecké možnosti interpretů a právě na jejich přesvědčivosti závisí účinek celé opery. V roli sestry Helen, která vyžaduje mimořádný emocionální rozsah i značnou psychologickou hloubku, podala britská mezzosopranistka Anna Harvey skutečně fenomenální výkon. Po pěvecké stránce zaujala jistotou, barevností projevu a schopností přesně vystihnout proměny své postavy, zatímco herecky vytvořila hluboce lidský a mimořádně sugestivní portrét ženy konfrontované s otázkami viny, soucitu a odpuštění. Harvey dokázala diváka vtáhnout do vnitřního světa řeholnice, která se navzdory pochybnostem rozhodne doprovodit odsouzence na jeho poslední cestě. Neméně přesvědčivým partnerem jí byl jihokorejský barytonista Hyunkyum Kim jako Joseph De Rocher. Jeho výkon věrohodně postihl proměnlivou psychologii postavy – od vzdoru a agresivity přes strach až po závěrečné přijetí odpovědnosti za vlastní činy. Pěvec v této náročné roli prokázal znamenité jevištní i pěvecké kvality a bude zajímavé pozorovat jeho další uměleckou dráhu.
Vedlejších postav se v opeře objevuje celá řada, proto zmiňme alespoň ty, které mají výraznější prostor. Ve stínu titulních rolí rozhodně nezůstala skotská mezzosopranistka Bethany Yeaman coby paní De Rocherová, Josephova matka, jejíž ztvárnění matky odsouzence budilo hluboký soucit. Její drásající loučení se synem, jenž míří na smrt, bralo dech. Adekvátně byly obsazeny i další role s menším pěveckým zastoupení, jakož i pánský a dětský sbor (sbormistr John Robert Lidfors).
Přestože jde o špičkovou novou produkci, bylo během navštívené reprízy patrné výrazně nízké obsazení hlediště; odhadovaná návštěvnost nepřesáhla zhruba 20 % včetně balkonu. Tento nepoměr mezi plným nasazením na jevišti a prázdným hledištěm působil až znepokojivě. Příčiny lze jen obtížně jednoznačně určit – mohou souviset jak s náročností současného operního titulu, tak s celkovou povahou látky či jednoduše s okolnostmi letního dne. I přes tuto slabou návštěvnost však inscenace představuje výrazný umělecký počin, který stojí za cestu do Kaiserslauternu, města jinak známého spíše svou fotbalovou tradicí
Jake Heggie: Dead Man Walking (Mrtvý muž přichází), Pfalztheater Kaiserslautern, psáno z reprízy 19. 6. 2026.
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.