V polovině května mělo ve Státním divadle v Norimberku premiéru jedno z klíčových operních děl 20. století – LULU Albana Berga. Bohužel opera zůstává pro většinu českých diváků prakticky neznámá, protože na české půdě byla uvedena pouze jedenkrát – v roce 1972 ve Státním divadle v Brně, v titulní roli s Jaroslavou Jánskou. A jestliže jsme s povděkem před 14 dny konstatovali, že Praha konečně uvedla Dialogy karmelitek, pak i po 89 letech od curyšské premiéry Lulu čekáme stále na její pražské uvedení.
KDO JE LULU?
Lulu vychází z dramat Franka Wedekinda Duch země (Erdgeist) a Pandořina skříňka (Die Büchse der Pandora), která sama autor označil za tragédie, ačkoli v nich tragické a komické prvky neustále splývají. Ústřední postavou je Lulu – žena nejasného původu, která je od dětství vystavena zneužívání a manipulaci ze strany mužů. Přesto si zachovává neutuchající životní energii a instinkt přežití, díky nimž se postupně pohybuje mezi jednotlivými vrstvami společnosti. Muži kolem ní tvoří pestrou galerii karikatur patriarchálního světa: od Malíře, Alwy či Atleta až po doktora Schöna, který se stává klíčovou postavou jejího života. Lulu se vůči nim neřídí romantickými představami o lásce, ale čistě pragmatickou logikou přežití, čímž se stává radikálně antiromantickou hrdinkou. Alban Berg začal na opeře pracovat po úspěchu svého díla Wozzecka a literární předlohu výrazně zhutnil, aby odpovídala jeho hudebnímu a dramatickému myšlení. Hudební struktura vychází z dvanáctitónové techniky skladatelova učitele Arnolda Schönberga, kterou Berg kreativně kombinuje s náznaky tonality a tradičních forem.
První dva akty, které dokončil Berg na počátku 30. let, tvoří uzavřený dramatický oblouk od vzestupu Lulu až po vraždu doktora Schöna a začátek jejího pádu. Třetí akt však zůstal nedokončený a zachoval se pouze ve formě skicy – sám skladatel si uvědomoval, že 3. akt podle Pandořiny skřínky je zvláště náročnou a komplikovanou částí celé opery; obsahuje několik dějových linií, řadu vedlejších postav atd. Dlouhodobě bojoval se těžkým astmatem, ale také byl pečlivý, pomalý a snadno rozptýlitelný, navíc se po kompozici dvou jednání začal intenzivně věnovat jiným projektům. A proto hudební badatelé spekulují, zda by vůbec Berg třetí jednání dokončil, i kdyby žil déle.
TŘETÍ AKT NIKOLIV OD CERHY
Od roku 1937 se hrála dvouaktová verze opery – až do roku 1979, kdy byla poprvé představena zrekonstruovaná verze 3. jednání rakouského skladatele Friedricha Cerhy, která se následně stala standardní verzí opery v mezinárodní interpretační praxi. Cerhova kompozice je uzavřená, pevně strukturovaná a snaží se co nejvěrněji doplnit skladatelovy záměry bez zásadních zásahů do hudební struktury; nicméně neumožňuje úpravy a škrty. Ve snaze „zjednodušit“ současnému divákovi interpretačně i posluchačsky náročnou verzi třetího jednání, rozhodli se ve Staatstheater Nürnberg sáhnout po úpravě Eberharda Klokeho, poprvé hrané v roce 2010 v Kodani, která svým modulárním uspořádáním představuje flexibilnější variantu třetího aktu. Ta Bergem instrumentované pasáže nechává nedotčené a umožňuje zásahy pro lepší srozumitelnost a větší dramatický spád.
Na druhou stranu však tato verze přináší i určité provozní riziko: vzhledem k tomu, že Klokeho úprava není v operní praxi příliš rozšířená, může případné onemocnění některého ze sólistů výrazně zkomplikovat zajištění adekvátní náhrady.
TRADIČNÍ INSCENACE V TOM NEJLEPŠÍM SLOVA SMYLU
Novou norimberskou inscenaci Lulu připravil se svým týmem intendant Staatstheater Nürnberg a režisér Jens-Daniel Herzog. Jde o spíše tradičně pojaté provedení, které ve scénografii Mathise Neidhardta důmyslně pracuje s náznakovým řešením jednotlivých prostorů a situací. Režijní koncepce soustřeďuje pozornost především na detailní vykreslení vztahů mezi postavami, přičemž využívá výraznou zkratku, která bez zbytečné doslovnosti přesně a efektivně vystihuje povahu klíčových vazeb – např. mezi Dr. Schönem a Lulu či hraběnkou Geschwitz a Lulu. Jednotlivé postavy mají jasně vypracované profily, které potrhují funkční kostýmy Sibylle Gädeke.
Úspěch každé nové inscenace Lulu stojí a padá s představitelkou titulní role, která patří k nejnáročnějším úlohám světového operního repertoáru. Nejde pouze o pěvecky extrémně exponovaný part psaný dvanáctitónovou technikou, ale i o komplexní herecký portrét ženy, která musí být současně fyzicky přitažlivá, pohybově flexibilní a dramaticky přesvědčivá v širokém vývojovém oblouku postavy. Juliana Zara těmto mimořádným nárokům ve většině ohledů dostála. Její kultivovaný, technicky dobře vedený soprán si s jistotou poradil s velkými technickými nároky partu včetně výškových extrémů a flexibilních vokálních poloh. Zároveň přesvědčivě vystihla ambivalentní povahu Lulu jako současně manipulované i manipulující bytosti a dokázala jí dodat výrazné osobní charisma. Určitou rezervu lze nicméně cítit v jejím hlasu, který postrádá větší objem a ostřejší, „ocelovější“ jádro, jaké si tato role v některých dramatických situacích přímo žádá; místy tak působí lehčeji a měkčeji, než by bylo ideální pro plnou dramatickou razanci postavy.
Dominantní výkon večera podal Simon Neal v roli Dr. Schöna / Jacka Rozparovače. Jeho kreace zaujala především precizní prací s textem a výrazovou inteligencí, s níž dokázal hudební i dramatické detaily partu přesně artikulovat. Silný účinek měl také jeho herecký projev, založený na spíše minimalistických, avšak soustředěných gestech, která umocňovala vnitřní napětí postavy. Výsledkem byl výkon, jenž bez nadsázky snese srovnání i s výraznými mezinárodními interpretacemi této náročné dvojrole. Za příkladnou kreaci lze označit také Alwu, kterého v repríze 30. května 2026 ztvárnil Uwe Stickert. Ten zaujal především kultivovaným legatem, které představuje v tomto typu kompozice mimořádnou interpretační výzvu. Současně pečlivě dbal na výrazovou přesnost každého slova, čímž dokázal spojit hudební plynulost s detailní textovou artikulací. Výborné ohodnocení za komplexní výkon zaslouží také Almerija Delic v roli hraběnky Geschwitz, která vynikla zejména v intenzivním závěru třetího jednání. Její interpretace vynikla hlubokým výrazem a sytostí až syrovostí pěveckého i hereckého projevu. Z dalších rolí zaujal tenorista Tristan Blanchet jako Malíř / Zápasník, a to především solidním výkonem v hudebně i výrazově exponovaných pasážích. Otazník nicméně vzbuzuje dramaturgická úprava postavy, kdy původní figura Ein Neger byla v norimberské inscenaci nahrazena Zápasníkem (Der Freier), aniž by tato změna byla zcela jasně zdůvodněna. Naopak trochu matně vyzněl Schigolch v podání Tarase Konoshchenka, jehož výkon postrádal větší razanci i výrazovou ostrost a v celkovém kontextu inscenace zůstal spíše v pozadí.
Recenzované představení 30. května 2026 řídil dirigent Roland Kluttig. Pod jeho vedením Staatsphilharmonie Nürnberg podala technicky jistý a stylově vytříbený výkon, který spolehlivě obstál v mimořádně náročné partituře Lulu. Kluttig zároveň citlivě vyvažoval zvukovou masu rozsáhlého bergovského orchestru tak, aby zůstal zachován dostatečný prostor pro srozumitelnost textu i detailní práci pěvců s výrazem.
Norimberská inscenace Lulu se ukazuje jako poctivě vystavěné a interpretačně ukázněné dílo, které staví na jasném režijním konceptu, funkčním vedení pěvců a celkově solidním hudebním nastudování. Nejde o radikální výklad ani o snahu dílo reinterpretovat, ale spíše o důsledné čtení partitury a jejích dramatických vztahů, které v kombinaci s kvalitními výkony sólistů a vyváženým orchestrem vytváří stabilní a v mnoha ohledech účinný celek. Inscenace tak neprovokuje novým pohledem, ale přesvědčuje svou řemeslnou jistotou a soustředěností na detail. Zároveň jde o jednu z posledních operních premiér uvedených v historické budově na Richard-Wagner-Platz před plánovaným přesunem operního a baletního provozu do adaptovaných prostor Kongresshalle, který je očekáván v průběhu příští sezony.
Alban Berg: LULU, Staatstheater Nürnberg, premiéra 17. května 2026, psáno z reprízy 30.5.2026
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.