Zcela výjimečným večerem byl čtvrtek 12. února v madridské Královské opeře. Na její jeviště tam totiž byla v premiérovém uvedení přenesena opera Nepřítel lidu (Enemigo del pueblo) valencijského skladatele Francisca Colla (1985), která měla svou světovou premiéru loni 5. listopadu v Palau de les Arts Reina Sofía v Collově rodišti. Jde o autorovu první velkou operu napsanou na libreto Àlexe Rigoly podle stejnojmenného dramatu Henrika Ibsena.
Colla přitahovalo Ibsenovo téma konfliktu mezi pravdou a většinovým názorem. Ve své opeře poukazuje jak na střet individuální etiky a veřejného mínění, tak také na demagogii i manipulaci v demokracii, a v neposlední řadě rovněž na tlak společnosti vyvíjený na jednotlivce, jenž odhaluje nepohodlnou pravdu. Ústřední postavou je lékař (Dr. Stockmann), který odhalí pravdu, ale je společností odmítnut a označen za nepřítele lidu.
Dramatické napětí téměř permanentně přítomné v díle lze interpretovat jako obraz současné společnosti, kde ekonomické a politické zájmy převládají nad pravdou a morálkou. Nutno dodat, že libretní adaptace výrazně zkracuje Ibsenovu předlohu do dvou aktů a celkového času cca 1 hod. 20 min., čímž vzniká hutné a koncentrované hudební drama bez vedlejších epizod. Dílo tak lze charakterizovat jako dramaticky intenzivní, psychologicky soustředěné a hudebně symbolické.
Hudební jazyk této opery patří ke Collově stylu, který spojuje modernismus, expresivitu a kulturní reference. Pozorný posluchač zaslechne, že hudba kombinuje moderní orchestrální techniky, lyrické ariózní pasáže, dramatické ansámbly a sbory, ale i kontrastní hudební vrstvy a výraznou instrumentaci. Charakteristická je pro ni jednak velká barevnost orchestru, výrazná dynamická kontrastnost a současně napětí mezi lyrikou a ironií. Slyšitelné jsou také zjevné stylizované odkazy na španělskou hudební tradici. Nechybí proto obligátní kastaněty. Instrumentační obsazení odpovídá středně velkému modernímu opernímu orchestru s rozšířenou perkusní sekcí a klávesami. Výsledkem je hudební krajina, která je současná, ale současně komunikativní a percepčně poměrné přístupná, dramatická a zároveň lyrická, a v neposlední řadě sice intelektuální, ale i emocionálně naléhavá.
Tyto hudební vjemy dokázal uvěřitelně a efektně interpretovat orchestr Teatro Real pod taktovkou švédského dirigenta Christiana Karlsena, někdejšího blízkého spolupracovníka skladatele Karlheinze Stockhausena, který se dlouhodobě věnuje operám soudobých tvůrců, jako jsou či byli George Benjamin, Kaija Saariaho a Steve Reich. Karlsen za dirigentským pultem plánovaně nahradil dlouhodobě nemocného Colla, který dirigoval loňskou světovou premiéru svého prvního operního opusu.
Režijní koncepce Àlexe Rigoly přesouvá děj opery do prostředí středomořské pláže, která funguje jako silně symbolický a mnohovrstevnatý prostor. Pláž se stává zároveň místem každodenního života, veřejného shromáždění i morálního soudu; otevřený horizont moře podtrhuje existenciální rozměr konfliktu, zatímco jeho postupně toxický vzhled vizualizuje společenskou a etickou kontaminaci. Minimalistická scénografie a úsporné osvětlení soustřeďují pozornost na dramatickou akci a psychologii postav, přičemž stylizované, vizuálně působivé obrazy zdůrazňují izolaci jednotlivce tváří v tvář kolektivu. Těžiště inscenace spočívá v analýze mechanismů veřejného mínění a proměnlivosti kolektivní identity. Sbor vystupuje jako manipulovatelný subjekt, který přechází od obdivu k protagonistovi k jeho veřejnému odsouzení. Režie upozaďuje rodinný konflikt ve prospěch širší společenské perspektivy a sleduje proměnu hlavního hrdiny z idealistického reformátora v osamělého a zoufalého člověka. Rigolovo pojetí tak nabízí koncepčně jednotnou a současně aktualizovanou interpretaci, která akcentuje střet pravdy, moci a společenského konformismu.
Mezi sólovými rolemi dominoval barytonista José Antonio López jako Dr. Stockmann. Byl fyzicky i vokálně přítomný téměř po celou dobu děje. Svým robustním barytonem akcentoval autoritativní charakter své role s důrazem na jeho psychologickou komplexnost a morální integritu. López úspěšně zvládl kombinovat lyrické pasáže s dramatickými erupcemi svého partu, čímž zdůraznil konflikt mezi pravdou a tlakem společnosti. Výrazově skvěle propojil španělský text s hudbou, čímž dramaticky posílil celkové vnitřní napětí díla. Jeho dcerou a současně emocionální oporou Martou (soprán) byla Marta Fontanals-Simmons. Její interpretační výkon lze označit jako lyrický, citlivý a výrazově stabilní. I při náročné a místy hutné orchestraci dokázala udržet intonační linku a vytvořit psychologický kontrast mezi hlavními postavami a davem obyvatel. Další ženskou postavou blízkou doktorovi je Petra, kterou ztvárnila na světových scénách etablovaná americká sopranistka Brenda Rae se svým jemným a současně expresivním vokálním projevem, s čistou intonací a precizním frázováním.
Dvě vedlejší, avšak nikoli nevýrazné mužské postavy ztvárnili Starosta Alcalde v podání tenoristy Moisése Marína a barytonový Mario, interpretovaný Isaacem Galánem v poněkud intelektualizujícím pojetí. Marín se úspěšně vyrovnal s občasně vysokou tessiturou svého partu, která naznačuje jak demagogickou expresi postavy strhávající davy, tak i kontrast vůči doktorovi. Tento protiklad ve výsledku vyostřuje konflikt mezi pravdou (doktor) a mocenským tlakem (starosta).
Jak už název napovídá, výraznou roli v této opeře hraje sbor reprezentující veřejné mínění a fungující jako kolektivní dramatická síla, která označuje doktora za „nepřítele lidu“. Smíšené sborové těleso (sbormistr José Luis Basso) se zde prezentovalo v silném a sugestivním dramatickém efektu.
Zda silně psychologicko-dramatická struktura přispěje k životnosti tohoto díla, ukáže až čas. Jak správně poznamenali autoři publikace Dějiny opery: posledních 400 let Carolyn Abbateová a Roger Parker, zhruba od 50. let minulého století existuje celá řada znamenitých děl renomovaných skladatelů, které „měly premiéru (nebo byly objednané pro premiéru) na nejvyšší úrovni a většina z nich se pojí ke znamenité literatuře“ (s. 589). Zmínit lze přední díla Waltona, Montemezziho, Pizzettiho, Ginastery, Barbera či Pendereckého. „Je to tragické či z morálního hlediska zavrženíhodné,“ ptají se autoři, „že takováto díla se dnes už neuvádějí? V mnoha z nich bezpochyby jsou krásné okamžiky; ale ty opery prostě jen vznikly a zase utichly“ (s. 590).
Francisco Coll: Enemigo del pueblo (Nepřítel lidu), Teatro Real Madrid – psáno z premiéry 12. února 2026
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.