Opera PŘÍBĚH NOCI VÁNOČNÍ Nikolaje Rimského-Korsakova má od svého vzniku mimořádně spletitý osud. Už v carském Rusku vzbuzovala rozporuplné reakce postava carevny, v sovětské éře se stala kontroverzní kvůli otevřeným křesťanským motivům – a dnes v Praze panuje zdrženlivý přístup k uvádění ruských a sovětských oper vůbec. Zatímco u nás se váhá, jinde se hraje bez ostychu. Teatro alla Scala otevřelo letošní sezonu 7. prosince Šostakovičovou Lady Macbeth mcenského újezdu a Bavorská státní opera v těchto dnech poprvé ve své historii uvedla právě PŘÍBĚH VÁNOČNÍ NOCI (Die Nacht vor Weihnachten). Pod hudebním vedením generálního hudebního ředitele Vladimira Jurowského a v nápadité režii Barrieho Koskyho se toto dlouho opomíjené dílo proměnilo v událost, která připomíná, jak neprávem stojí Rimského-Korsakovova operní fantazie na okraji repertoáru.
PÁR SLOV K HISTORII DÍLA
Téměř polovina operního odkazu Nikolaje Rimského-Korsakova vyrůstá z pohádkových námětů, ostatní čerpají z pověstí a historicky zabarvených legend. Opera Příběh noci vánoční (pod tímto titulem byla uvedena opera v pražském ND v roce 1984) představuje v tomto ohledu dílo obzvlášť pozoruhodné. Rimskij-Korsakov se zde vrací k Nikolaji Gogolovi, jehož próza jej inspirovala opakovaně. Příběh noci vánoční podle povídky Nikolaje Gogola zpracovává týž námět, jaký o dvacet let dříve již zhudebnil Petr Iljič Čajkovskij pod názvem Kovář Vakula a roku 1885 jej přepracoval jako Střevíčky. Hrdá Oksana, dcera kozáka Čuba, klade zamilovanému Vakulovi podmínku, pokud ji chce pojmout za manželku: má jí přinést carevniny střevíčky. Vakula se k carevně dostane, splní Oksaninu podmínku a získává její lásku. U Rimského-Korsakova je stejné téma však rozšířeno o bohatý svět ukrajinských lidových představ a hudebních motivů, pohanských rituálů zimního slunovratu i magického humoru, v němž se prolíná křesťanský svátek Vánoc s dávnými archetypy světla, tmy a znovuzrození.
Co se týče svízelného prvního provedení opery, dovolím si přímo ocitovat z příspěvku Vlasty Reittererové na Opera Plus: „Premiéra opery byla stanovena jako benefice k výročí čtvrtstoletí umělecké činnosti českého basisty Josefa Palečka, který působil v Mariinském divadle v Sankt Petěrburgu jako režisér. Generální zkoušky se zúčastnila velkoknížata Vladimir a Michail a v důsledku jejich návštěvy k premiéře málem nedošlo. Velkoknížata si spojila postavu carevny se svou historickou příbuznou Kateřinou II. a hodlali dosáhnout zákazu opery. Premiéra se nakonec 10. prosince 1895 (podle nového kalendáře) uskutečnila, postavu carevny ovšem musel nahradit jakýsi blíže neurčený kníže, musela být také změněna dekorace. Podivný průběh premiéry pravděpodobně ovlivnil existenci opery i do budoucna. Po třech představeních z repertoáru zmizela a dodnes zůstala velmi málo hranou. Do Národního divadla v Praze se dostala, …. až sto let po své premiéře“ *
MNICHOVSKÉ PROVEDENÍ
Bavorský státní orchestr pod taktovkou Vladimira Jurowského ukázal mimořádný smysl pro barvu a rytmus partitury s citem pro barvu, detail i napětí, které drží posluchače ve střehu. Už od prvních taktů bylo znát, že Jurowski sází na třpytivý, bohatě vrstvený zvuk a citlivou práci s dynamikou. Dirigent dokázal s lehkostí propojit bohatý pozdně romantický projev s folklorní živostí a slavnostním patosem velkých sborových scén. Orchestr hrál s viditelnou chutí a pružností a slovanský charakter hudby vyzněl přirozeně, bez těžkopádnosti či sentimentu. Právě v instrumentálních mezihrách se pak večer dotýkal skutečné magie: děj se na okamžik zastavil a hudba převzala slovo sama za sebe. Sbor Bavorské státní opery, nastudovaný Christophem Heilem, rovněž zazářil svou kompaktností, precizní souhrou a velmi dobrou ruskou dikcí.
Pro uznávaného režiséra Barrieho Koskyho je fantaskní opera Nikolaje Rimského-Korsakova ideální látkou – takovou, která přirozeně probouzí jeho představivost a cit pro divadelní nadsázku. Připomeňme, že Příběh vánoční noci nemá nic společného s betlémským příběhem, ale vychází ze zimního slunovratu, z času, kdy se noc prodlužuje a temné, magické síly nabývají na moci. Kosky vypráví příběh jako „divadlo na divadle“: vesnická komunita sama inscenuje pohádku v chudé cirkusové manéži, jejímž démonickým principálem je sám ďábel. Scéna Klause Grünberga v podobě vícepodlažního půlkruhu, oscilujícího mezi arénou a rozpadající se fasádou domu, nabízí funkční a přehledný rámec pro pohádkové dění. Kostýmy Klause Brunse kombinují šedou každodennost vesnických postav (vč. Vakuly) s pestrými, satiricky přehnanými kostýmy rázovitých vedlejších postav. Výraznou energii dodává inscenaci také technicky dokonalá a nesmírně vtipná a nápaditá choreografie Otty Pichlera – taneční a akrobatické výstupy vnášejí do dění rytmus, lehkost a jiskru. Skutečné scénické crescendo však přichází až po přestávce: efektní obrazy, záměrný kýč, ďábelský balet i triumfálně opulentní nástup carevny vytvářejí přesně ten druh bláznivé, pohádkově-parodické podívané, kterou si diváci s Koskyho týmem právem spojují.
Režie se může pochlubit nejen promyšleným vykreslením hlavních postav, ale často ještě více bohatě charakterizovanými vedlejšími figurkami; každá z nich má svůj osobitý humor a výraz, a herci si své role zjevně užívají. Hlasově nejvíce dominuje jevišti Ekaterina Semenchuk jako Čarodějnice (Vakulova matka) s kulatým, sytým mezzosopránem, a Elena Tsallagova v roli Oksany, jejíž lyrický soprán vyniká zvučností, krásou a úchvatným frázováním a která měla možnost ukázat své interpretační umění (jako jediná) ve dvou áriích. Z dalších postav zaujmou Dmitry Ulyanov jako Čub, barytonová legenda Sergei Leiferkus (stále ve skvělé hlasové kondici) jako Starosta, Panas Milana Siljanova, Osip Vsevoloda Grivnova i impozantně znějící bas Matti Turunena jako Pazjuka.
Relativně malou, ale dějově klíčovou postavou je Carevna, kterou Bavorská státní opera obsadila legendární Violetou Urmanou. Ta ji interpretuje s obrovským humorem, nadsázkou a s obdivuhodnou hlasovou svěžestí. Z dalších tenoristů vynikli spíše ti ve vedlejších rolích: např. Tansel Akzeybek jako Čert zaujal svou charakterní a zábavnou kreací, která operou provází diváky po celou dobu. Menším zklamáním bylo obsazení Sergeye Skorokhodova do titulní roli Vakuly – disponoval příjemnou střední polohou, ale ve výškách občas úzce a přiškrceně a ani herecky nevyzařoval výraznější charisma. I přesto jeho výkon celkovou vysokou úroveň představení nijak nenarušil.
Mnichovskou inscenaci Příběhu noci vánoční lze jen doporučit: skvělé hudební nastudování a provedení, přičemž Koskyho režie dodává příběhu švih a a velkou dávku fantazie. Českým divákům se navíc nabízí zážitek, který u nás jen tak neuvidí – ruské opery se totiž doma uvádějí nezaslouženě jen velmi sporadicky.
Nikolaj Rimskij-Korsakov – Příběh noci vánoční (Die Nacht vor Weihnachten, NOCH PERED ROZHDESTVOM), Bavorská státní opera, premiéra 29. listopadu 2025, psáno z reprízy 7 prosince 2025
*) https://operaplus.cz/zpola-zapomenute-opery-nikolaj-rimskij-korsakov/
© Geoffroy Schied
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.