Zažít během jediného večera dva operní tituly tak rozdílné stylem i náladou, jako jsou Pucciniho Gianni Schicchi a Straussova Elektra, a navíc na dvou různých scénách – to je možné opravdu jen na hudebním festivalu Heidenheimské operní slavnosti (Opernfestspiele Heidenheim, OH!).
O heidenheimském festivalu jsme na našich stránkách poprvé psali před několika týdny, tak jen připomeňme, že festival je díky své dramaturgii, kvalitě provedení a jedinečnému prostředí je označován jako „německý Glyndebourne“. V roce 2025 si dokonce festival odnesl ocenění za nejlepší festival roku od prestižního časopisu OPER!
OD SMÍCHU K ŠÍLENSTVÍ
4.července letošního roku na festivalu poprvé zazněla dramaturgicky až kuriózní kombinace dvou operních titulů. Nejdříve program nabídl sarkastickou aktovku Gianni Schicchi, která byla Puccinim původně komponována jako závěrečný díl jeho Triptychu, nicméně nezřídka bývá uváděna i ve spojení s jinými tituly (převážně) italského verismu. Motto festivalového večera zní „Vom Lachen zum Wahnsinn“, tj. od smíchu k šílenství, a tak po cca hodinové produkci Gianniho Schicchiho konané ve Festivalovém domě se diváci po chvíli občerstvení pěšky odebrali na nedaleký hrad Hellenstein, kde se následně pod širým nebem uskutečnila druhá část výjimečného večera – hudební tragédie Richarda Strausse Elektra. Vskutku velmi neobvyklé spojení dvou zcela odlišných operních titulů však divadelní historie již zažila. Podobná kombinace – Salome Richarda Strausse a Gianni Schicchi (v tomto obráceném pořadí) – se opakovaně objevila na programu Metropolitní opery v roce 1949. A zvláštní střídání operních scén během jediného večera může zase někomu připomenout dvě unikátní představení ve Vídni v červnu 1993, kdy Placido Domingo zpíval ve Volksoper v první části večera Michele v Pucciniho Plášti (Il tabarro), aby se pak nalíčený a bouřlivě doprovázený diváky přemístil speciálně vypravenou historickou tramvají do Vídeňské státní opery, kde následně odehrál Cania v Leoncavallových Komediantech.
GIANNI SCHICCHI BEZ PRAVÉHO ITALSKÉHO ESPRITU
Režie obou festivalových oper byla svěřena režisérce Vere Nemirove, která naštěstí nepodlehla pokušení obě díla uměle propojit. Připomeňme, že Gianni Schicchi Giacoma Pucciniho vychází z několika veršů 30. zpěvu Pekla (Inferno) Dantovy Božské komedie, kde je titulní postava zařazena mezi padělatele a podvodníky za to, že se vydával za jiného muže, aby podvodem získal dědictví. Libretista Giovacchino Forzano tuto drobnou zmínku rozvinul do celé komické jednoaktovky, kterou Puccini proměnil v brilantní ironickou frašku o chamtivosti a lidské vychytralosti. Režijní koncepce i představitelé však bohužel málo využily jazykových fines předlohy, nabídky výrazovosti a jedinečného slovního humoru, které libreto nabízí. Italština byla slabým článkem většiny interpretů – nejen že se zcela nevyužil její komický potenciál, ale v některých případech (včetně titulní role) docházelo i k chybám ve výslovnosti. Nedostatek slovního humoru tak mohla alespoň zčásti nahradit situační komika. Ta však postrádala italskou lehkost a šarm a místo jemné nadsázky často sklouzávala k těžkopádnému, použil bych slovo „pivního“ humoru. Libreto, které patří k nejlepším a nejživotnějším v celé operní literatuře, bylo navíc režisérkou zbytečně zatíženo dodatečnými významy – například zřetelně naznačenou „lacinou“ homosexuální orientací Gianniho Schicchiho či zinscenovanou smrtí Dona Buosa, jež zpětně narušovala logiku celého příběhu. Rory Musgrave v titulní roli přesvědčil spíše bodrým hereckým uchopením role, jeho baryton postrádal rysy osobitosti a měl potíže se znělostí prakticky ve všech hlasových polohách. Avě Dodd se vcelku zdařila slavná Laurettina árie O mio babbino caro; Stefan Cifolelli v roli Rinuccia – ač svým kostýmem spíše připomínal prince Yamadoriho z Madama Butterfly – byl z celého souboru téměř jediný, kdo nabídl autentické italské frázování. Přesto to nebyl obvyklý lyrický tenor ideální pro tento charakter: jeho hlas postrádal hlavový tón a většina tónů jako by zůstávala ztlumená v pěvcově hrdle. Ovšem v malé roli Maestra Spinelloccia naprosto zazářil Rory Dunne díky preciznímu a trefnému podání charakteru. Jinak mezi představiteli Pucciniho komedie fungovala velice dobře vzájemná interakce, ovšem v rámci ideového konceptu Nemirove, který postrádal hravost a pravé italské jiskření.
MÍSTO PĚTI DĚVEČEK JEN ČTYŘI
Velká část sólistů z první části večera se po přestávce představila ve zcela odlišném světle – v temné hudební tragédii Elektra. Ačkoliv jde o mimořádně náročné dílo, je třeba s potěšením konstatovat, že většina účinkujících si se Straussem poradila podstatně lépe. Bylo očividné, že prostředí německé hudby a jazyka interpretům zjevně vyhovovalo více než italský Gianni Schicchi.
I inscenačnímu týmu včetně s režisérkou Nemirovou se v Elektře dařilo mnohem lépe – hradby a zbytky obvodových zdí Rytířského sálu hradu Hellenstein vytvořily unikátní scenérii a atmosféru, navíc s velmi dobrou (přirozenou) akustikou. Nemirova si tentokrát vystačila jen s pár rekvizitami, které funkčně doplňovaly soustředěnou hereckou interakci. Hlavní roli vytvořila mezinárodně uznávaná dramatická sopranistka Christiane Libor, kterou české publikum zná např. jako Brünnhildu z koncertního provedení Valkýry v pražské Státní opeře v roce 2024. Libor spíše než mohutným volumenem hlasu zaujala precizní interpretací textu a schopností jít do hloubky postavy. Hlas Libor neoplývá nadlidskou silou typu Niny Stemme nebo Ricardy Merbeth, ale představuje naprosto legitimní lyričtější pojetí této postavy, které osloví hlubokou niterností projevu. Během recenzovaného představení 18. července však pěvkyni bohužel postupně ubývaly síly, slyšitelné to bylo především ve velkém duetu s Chrysothemis po odchodu Klytämnestry. Nicméně jako velká profesionálka pěvkyně byla schopna mobilizovat všechny své síly a náročnou partii dovést důstojným způsobem do konce. Obdiv si zaslouží i její výdrž – v rámci režijní koncepce Libor absolvovala náročnou hereckou i pohybovou akci, běhala po schodech nahoru a dolů, a přesto její vysoké tóny měly neobyčejný jas a průraznost. Tineke van Ingelgem jako Nella (Gianni Schicchi) sice zápasila s vysokými tóny, ale kupodivu jako Chrysothemis s obávanou vysokou polohou partu zásadní problémy neměla, zněla přirozeně, krásně frázovala a celkově předvedla velmi autentickou interpretaci. Také česká pěvkyně Kateřina Hebelková, nejdříve jako Ciesca v Gianni Schicchim a pak jako velká tragická postava Klytämnestra naplno rozehrála obdivuhodnou paletu výrazů ve velké scéně s Elektrou. Sice se dopustila několika rytmických chyb, ale zaujala precizní výslovností a příkladnou výrazovostí. Přestože se pěvkyně na domácí půdě zaměřuje spíše na dramatické úlohy sopránového oboru, překvapila neobyčejnou znělostí i těch nejhlubších polohách náročného altového partu. V neposlední řadě pak na scéně dominovala svrchovaným hereckým výkonem, v němž přesvědčivě ztvárnila složitý vývoj postavy od vládkyně až k její proměně v lidskou trosku. Thomas Gazheli před několika lety nadchnul operní Prahu strhujícím podáním Albericha v koncertním provedení Zlata Rýna ve Forum Karlín v roce 2019. Jako heidenheimský Orest však bohužel nabídl už jen dozvuky někdejší mistrovské interpretace – výraz mu sice nechyběl, avšak místo plynulého legata zněly jeho tóny roztříštěně a nepěkně štěkavě. Stylově přesvědčivý Rinuccio ze Gianni Schicchiho v podání Stefana Cifolelliho se představil i jako slušně zpívající a nezvykle mladě působící Aegisth v Elektře. Svým mládím a zdrženlivým způsobem interpretace vnesl do postavy Agamemnónova spoluvraha zajímavý a neotřelý výklad. Pěvecká indispozice zasáhla do aktuálního obsazení pěti děveček na mykénském dvoře, když Druhá děvečka odřekla svoji účast. Festivalové vedení tp však pohotově vyřešilo tím, že První děvečka (velmi dobře zpívající Ariana Lucas) vedle svého partu s přehledem odzpívala i part své kolegyně, aniž to jakkoliv narušilo průběh představení. Nemirova v pojetí Elektry zaujala i netradičním závěrem: po smrti rodičů se moci ujímá Orestes jako nový diktátor, zatímco Elektra neumírá, ale (pouze) odchází, protože její mise byla naplněna.
Obě představení řídil umělecký ředitel festivalu Marcus Bosch, který se se Stuttgartskými filharmoniky zásadní měrou zasloužil o vysoký umělecký standard především hudební stránky produkce. Kvůli prostorovému uspořádání scény a orchestřiště musel dirigent stát víceméně zády k sólistům. Pohyb jeho taktovky snímala kamera a přenášela obraz na poměrně vzdálené obrazovky mimo jeviště, což mohlo být jedním z důvodů, proč orchestr a zpěváci občas nebyli „spolu“. Zatímco Bosch u Gianniho Schicchiho zvolil poměrně tradiční tempo, ve Straussově Elektře naopak nasadil velmi svižné až ostré hudební pojetí, kterým se přiblížil k časovému rekordu nahrávky Dimitri Mitropoulose z Florencie z roku 1950. Ta má stopáž 1 hodinu a 31 minut, v Heidenheimu trvala Elektra jen o dvě minuty déle.
I přes jisté výhrady k umělecké úrovni první části večera (Gianni Schicchi) oslovil operní večer na Heidenheimských operních slavnostech zcela neopakovatelnou atmosférou, velmi přátelským duchem a v neposlední řadě naprosto skvělou organizací celého podniku.
Vedle letošní široké programové nabídky festivalu, která zahrnuje i program pro děti se kromě dvojtitulu Gianni Schichci a Elektra objevila na repertoáru ještě jedna operní produkce Verdiho Attily, která měla svoji premiéru 16. července. Tato inscenace bude v brzké době ke shlédnutí na oblíbené platformě Operavision.eu.
Giacomo Puccini – Gianni Schicchi, Richard Strauss – Elektra – Opernfestspiele Heidenheim, OH!. Psáno z reprízy 18. července 2025
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.