ND v Praze boduje: Monumentální „operní“ Lear – nejen s jedinečnou Alvarez Šimkovou

Poslední premiérou Opery Národního divadla v Praze v sezóně 2024/2025 bylo operní zpracování Shakespearova Krále Leara pod prostým názvem Lear, jehož autorem je jeden z nejvýznamnějších německých skladatelů posledního půlstoletí Aribert Reimann. Vynikající hudební nastudování nového hudebního ředitele Státní opery Hermanna Bäumera a podmanivý, sugestivní scénický koncept režisérky Barbory Horákové Joly tak představují tu nejlepší tečku pražské operní sezóny 2024/2025.

Opera Lear německého skladatele Ariberta Reimanna (1936-2024) podle látky jedné z nejznámějších tragédií Williama Shakespeara vznikla v souvislosti s operním žánrem literární opery (takzvané Literaturoper), který v německy mluvících zemích dosáhl značné odezvy v padesátých až sedmdesátých letech dvacátého století. Reimannovo zpracování jedné z nejpesimističtějších her divadelního repertoáru však není pouhým přepisem hry, nýbrž hlubokým propojením textu s převážně atonálním zhudebněním. K opernímu zpracování literární látky skladatele vyzval slavný německý barytonista Dietrich Fischer-Dieskau, který již předtím s podobným námětem (neúspěšně) oslovil Benjamina Brittena. Než se původní Shakespearův text proměnil v operní libreto, prošel výraznou úpravou. Předně Reimannův libretista Claus H. Henneberg vyšel z poměrně archaického německého překladu Joachima Eschenburga, přeskupil a sloučil některé scény a pokud budeme citovat slova dramaturga ND v Praze Ondřeje Hučína, tak celkově je v libreto použito cca šedesát procent textu původní shakespearovské tragédie. Zásadní rozdíl je např. mezi zpracováním postav sester, králových dcer. U Shakespeara jsou Goneril a Regan rafinované, jejich vztah k otci složitý a do určité míry pochopitelný. U Reimanna jsou od počátku zlomyslné a chladné, až hystericky kruté. V opeře působí vše ostřeji, přímočařeji – psychologické motivace jsou méně vrstvené a vývoj postav je definován již od prvních taktů.

Vlastní zhudebnění je vystavěno na promyšlené kompoziční struktuře. Skladatel charakterizuje jednotlivé postavy prostřednictvím specifických nástrojů, nástrojových skupin či různorodých motivických prvků. Orchestraci pojímá velmi rafinovaně – využívá bohatou paletu efektů k navození atmosféry. Významným prvkem orchestrálního zvuku je rozsáhlé využití bicích nástrojů, které hrají klíčovou roli v celkovém výrazu díla. V pražské inscenaci jsou tyto nástroje umístěny přímo na jevišti Státní opery, v jeho zadní části; a v několika orchestrálních pasážích – například v mezihře Bouře – se posouvají směrem k divákům. Tímto způsobem silně podtrhují dramatické momenty a umocňují emocionální prožitek z opery.

LEAR JAKO STABILNÍ ČÁST MEZINÁRODNÍCH SCÉN

Velký úspěch světové premiéry 9. června 1978 v Mnichovské státní opeře v hlavní roli s iniciátorem celého projektu Dietrich Fischer-Dieskauem přivedl operu rychle na další scény. Ještě na podzim téhož roku byl Lear inscenován v Düsseldorfu, pak v Mannheimu, roku 1981 dílo uvedly sanfranciská opera a Norimberk, roku 1982 Paříž a 1983 Komická opera v Berlíně, v osmdesátých letech následovaly i scény v Braunschweigu, Curychu a Londýně (English National Opera v Colliseu). Na rozdíl od jiných operních kompozic složených ve stejném období se Reimannův Lear stal pravidelně uváděným titulem, a to především na německy mluvících scénách. Z produkcí posledních let můžeme zmínit např. inscenace na Salzburger Festspiele v roce 2017 režiséra Simone Stonea a dirigenta Franze Welser-Mösta (v titulní roli s Gerardem Finleym) nebo inscenaci Christopha Marthalera v Bavorské státní opeře z roku 2021. Je proto velkou zásluhou vedení pražského operního souboru, že na repertoár zařadilo tento dosud v Praze neuvedený titul, jehož hudebně-dramatické kvality již prověřil čas a který právem náleží na naši první scénu.

MINIMALISTICKÝMI PROSTŘEDKY DOSAŽENO VELKÉHO EMOCIONÁLNÍHO EFEKTU

Pro nejděsivější Shakespearovu tragédii volí režisérka Barbora Horáková Joly v naprosté jednotě s použitými hudebními prostředky nelichotivý, velmi brutální vizuální koncept. Na počátku opery dominuje jevišti záměrně vizuálně bohatá až popisná scéna královského paláce, jak ji navrhla scénografka Rhea Eckstein. Tento realistický výjev však postupně podléhá promyšlené dekonstrukci – kulisy se postupně bortí a mizí – až nakonec zůstává jen prázdné jeviště s několika praktikábly. Právě tato proměna vytváří mimořádně působivý hrací prostor, který umožňuje větší soustředění na hereckou akci a vnitřní dramatičnost příběhu. Stejně jako dekorace jsou nápadité a naprosto funkční kostýmy Benjamina Burgundera, které podtrhují myšlenku postupného rozpadu království, totální devastace charakterů a v neposlední řadě rozpad osobnosti Leara, kterého tvůrci navíc velmi účinně „obohatili“ zřetelnými projevy demence, projevující se ztrátou soudnosti, výbuchy emocí či nutkáním svlékat se na veřejnosti. Hluboké myšlenkové poselství Reimannova Leara je podpořeno minimalistickými jevištními postupy, až fascinující technikou pracující s náznaky (např. rozdělování království, scéna bouře) a především velice pečlivou prací s herci při budování jejich charakterů a jejich vzájemné interakce. Horákové oblíbené „paralelní světy“ skvěle fungují, aniž by jakkoliv narušovaly hlavní hrací plán, naopak jej posouvají dopředu a zdůrazňují jej.

Orchestr Státní opery mile překvapil tím, jak dobře zvládl hodně náročnou partituru, která byla navíc obsazená netradičním a rozsáhlým složením nástrojů. Pod taktovkou dirigenta Hermanna Bäumera dokázal orchestr ukázat svoje kvality a přesvědčivě předvést novou hudební řeč. I přes silný a bohatý orchestrální zvuk dirigent citlivě řídil celkový zvuk tak, aby při zpěvu nebo mluveném slovu interprety nepřehlušoval, což výrazně přispělo k vyváženému a příjemnému hudebnímu zážitku.

INTERPRETI

Pěvecký výkon titulního představitele Tómasa Tómassona byl během premiérového večera částečně ovlivněn jeho avizovanou indispozicí. Jeho hudební projev místy postrádal stabilitu ve výškách a absolutní intonační jistotu, přesto však nabídl oslňující, komplexní pěvecko-herecký portrét. Udivoval hloubkou myšlenkového ztvárnění, výrazovou intenzitou i strhujícím hereckým uchopením role, podpořeným mimořádným osobním charismatem. S výrazným odstupem od ostatních (jinak výtečných) interpretů večera zazářila jako hvězda první velikosti sopranistka Petra Alvarez Šimková v roli Learovy dcery Regan. Především ohromila dokonalým zvládnutím nesnadného dramatického vokálního partu, který sahal od tzv. Sprechgesangu přes koloratury a výkřiky až po mluvené pasáže. Její němčina byla vždy srozumitelná a plně ve službách impozantního výrazu. Herecky se s vášnivou energií vrhla do strhujícího vykreslení temného charakteru, s jakým se sopranistky jejího typu setkávají jen zřídka. Šimkové Regan je sugestivní lidskou zrůdou – hyenou, která se neštítí žádné špinavosti, pokud jí přináší prospěch. Pěvkyně se přitom nespokojila s jednostrunným pojetím role; naopak dokázala své postavě, oplývající sobeckou brutalitou, vtisknout překvapivý vývoj. Viktorija Korosunova jako její sestra Goneril bodovala zvučným hlasem, který se spolehlivě dostával k divákům přes velký orchestr, trochu slabší to u ní bylo s prací s textem a jeho srozumitelností; ovšem představitelsky také upoutala skvěle odvedou hereckou akcí. Třetí dceři Kordélii vtiskl Reimann prostší a především méně dramatickou pěveckou linku, kterou Barbora Perná výtečně zvládla — s bohatým výrazem a podmanivou dávkou vnitřní rozechvělosti. Herecky možná Kordélie nenabízí tak herecky lákavé možnosti jako děsivě vyhrocené nátury Regan a Goneril, přesto i v tomto ohledu Perná velice zapůsobila. Zvláště po vypjatých scénách brutality a násilí zaujal její pravdivý, citlivě budovaný vztah k zestárlému, dementnímu a opuštěnému králi. Z mužských postav vedle titulního Leara má u Reimanna viditelnější pozici především Hrabě z Glosteru, kterého vskutku pěknými a efektivními hereckými prostředky vykreslil Miloš Horák, a pak Edgar (jeho vlastní) a Edmund (jeho nevlastní syn). Pěvecky svrchovaněji překvapil Andreas Conrad (Edmund), ale také Hagen Matzeit v pěvecky nesnadném partu sahajícím až do counter-tenorových výšek zaujal, oba navíc i vzrušující hrou. Rozsahem menší pánské role manželů královských dcer svědomitě a každý s výraznou osobní individualitou ztvárnili Jaroslav Březina (Vévoda z Cornwallu), Csaba Kotlár (Vévoda z Albany) a Ivo Hrachovec (Francouzský král). Josef Moravec jako Hrabě z Kentu vynikl především autentickou hereckou akcí. Podobně jako Shakespeare i Reimann zařadil do své Leara postavu Blázna, kterému ovšem pro odlišení od ostatních předepsal čistě mluvený part. Do tohoto úkolu se s chutí a plnou odpovědností závažnosti úlohy „zakousla“ Dagmar Pecková; výtečnou němčinou a bohatým výrazem vtipně glosovala děj a zároveň zaujatě so do něj zapojovala. Na inscenaci se také podílel kvalitně zpívající pánská část Sboru Státní opery pod vedením sbormistra Adolfa Melichara.  A výčet pozoruhodných výkonů bych uzavřel poděkováním dramaturgovi ND v Praze Ondřeji Hučínovi za kvalifikovaný a velice zajímavý dramaturgický úvod a fundovaně zpracovaný booklet k inscenaci a – úplně na konec pochvala Matouši Horákovi a jeho psu Jardovi, který pohotově „zaskočil“ za onemocnělého pejska, který byl původně připravován k účinkování na premiéře 😊.

Aribert Reimann – Lear, Národní divadlo v Praze v budově Státní opery, psáno z 1. premiéry 7. června 2025

Poznámka: V recenzi byly použity vybrané pasáže z příspěvku Dr. Davida Chaloupky „Bude prolito mnoho krve aneb Lear Ariberta Reimanna v Salcburku“, uveřejněného v roce 2017 na portále Operaplus.cz – s výslovným souhlasem autora článku.