Nová pražská Pastorkyňa – s mnoha otazníky, ale především strhující

Nové nastudování Janáčkovy opery Její pastorkyňa v pražském Národním divadle budí u části publika a odborné veřejnosti kritiku a rozčarování. V letech 2005-2024 62 repríz nabídla divákům stará inscenace režiséra Nekvasila – velmi tradiční, místy až nezáživné pojetí, které po dvě desetiletí utvářelo představu o tom, jak má Její pastorkyňa vypadat. Dvacet let je v divadelním světě poměrně dlouhá doba — a během té doby se zejména v zahraničí výrazně proměnil interpretační vkus, pokud jde o Janáčkovu operu. Podobně jako v případě Smetanovy Prodané nevěsty, folkloristický rámec Jenůfy už dnes zahraniční publikum či inscenátory příliš nezajímá. Těžiště vnímají spíše v konfliktu, v dramatickém příběhu s výrazným přesahem do současnosti. O jistý posun v tomto směru se ve výkladu Její pastorkyně se v loňském roce pokusilo Moravské divadlo v Olomouci — inscenace však narazila na nezvykle silný odpor. Nyní s dost netradičním, pro někoho až kontroverzním výkladem Její pastorkyně přichází pražské Národní divadlo, kde se premiéra nové produkce uskutečnila 22. května letošního roku. Ke koncepci renomovaného španělského režiséra Calixta Bieita je třeba hned na úvod poznamenat, že ačkoli může divák — i znalec — vznášet řadu výhrad, nelze popřít, že inscenace je mimořádně poutavá a v některých momentech přímo strhující. Bieito vytvořil svou verzi Její pastorkyně původně pro Státní operu ve Stuttgartu, do Prahy ji však nepřenesl mechanicky – při zachování hlavní ideové linie ji výrazným tvůrčím způsobem upravil.

Na jeho pojetí si nejvíce cením odvahy nahlížet na Preissové drama nikoliv výhradně tragickým prizmatem, ale obohatit jej o autentické tragikomické rysy. České publikum miluje slavný Formanův film Hoří, má panenko (1968), který mistrovsky kombinuje vážné až vysoce tragické situace s komickými prvky. Ty nikdy nepůsobí křečovitě či nepřirozeně – naopak dokážou ještě více vyhrotit tragiku daných scén. Hoří, má panenko se zřejmě stalo jedním z inspiračních zdrojů španělského tvůrce, zejména v prvním a třetím jednání opery. Pokud se při sledování Formanova filmu dokážeme skvěle bavit – a zároveň ocenit, jak přesně vystihl českou národní povahu – proč něco podobného nedokážeme akceptovat v případě Janáčka? Bieito se nezaměřuje pouze na hlavní postavy dramatu – originální a neotřelou charakteristiku se snaží nalézt i u každé, byť sebemenší role. Ať už jde o pedofilního Stárka, Pastuchyňu otevřeně provokující svou sexualitou Rychtáře, či Rychtářku, která se ze žalu utápí v alkoholu; režisér každé postavě věnuje pozornost. Je však nutné přiznat, že někdy zachází až příliš daleko – podrobná charakteristika vedlejších postav občas zastíní vývoj těch hlavních. Bieito diváka nutí, aby jeho výklad nesledoval povrchně, tak jak se scény na první pohled jeví, ale aby se snažil proniknout k jejich hlubšímu smyslu. Jen pozorný divák pak např. v Kostelniččině svlékání před Števou nespatřuje prvoplánové, laciné svádění mladého muže, ale chápe jej jako výraz potupného a zoufalého nabízení Jenůfy jejímu svůdci. To, co v tradičních inscenacích Její pastorkyně divák spíše jen tuší, nebo co je mu podáváno decentní formou – nejlépe ještě zabalenou do slušivého lidového kostýmu – odhaluje Bieito v plné nahotě a nemilosrdné syrovosti a nebojí se tomu ještě dokonce vysmát. Pozoruhodný režijní koncept zasahuje i postavu Lacy, který může divákům připomenout například Vaška z Prodané nevěsty, legendárního Otíka z Vesničky mé střediskové nebo retardovaného Václava z české komedie Jiřího Vejdělka z roku 2007. Bieitův Laca Klemeň nese určité rysy „nenormálnosti“, které mu možná dokonce poskytují přesvědčivější motivaci pro jeho „zkratové“ jednání v prvním jednání (poranění Jenůfy křivákem). Zároveň mu však nebrání přežít v situaci, která by jiného, „zdravého“ člověka zlomila – a navíc ho Bieito obdařuje velkou dávkou lidské laskavosti. Na závěr ještě několik slov k inscenačnímu pojetí Její pastorkyně: někoho pobaví, jiného možná popudí – ale rozhodně nenechá nikoho odejít z divadla lhostejným.

Janáčkovu Její pastorkyňu s Orchestrem ND Praha, Sborem ND v Praze a sólisty hudebně připravil norský dirigent s českými kořeny Stefan Veselka. O druhé premiéře zněly jednotlivé nástrojové sekce pod dirigentovou taktovkou vyrovnaně a hudební interpretace měla potřebnou plasticitu. Pěvecké ansámbly zněly hudebně kompaktně a s velkou intenzitou.

*Rosie Aldridge (Kostelnička) ©Pavel Hejný*

Rosie Aldridge (Kostelnička) jsem měl možnost zažít jako velkou janáčkovskou interpretku už v prosinci 2023, když jsem zamířil do Stuttgartu, abych zde sledoval právě Bieitovu inscenaci. Ač byla Jenůfa „odehrána“ z důvodu stávky jevištního personálu jen jako pouhé koncertní provedení, Aldridge již tehdy na sebe strhla pozornost svojí výraznou charismatickou osobností a nosným dramatickým mezzosopránem, ideálním pro tuto roli. Nyní v Praze její strhující výkon kulminuje na pražském jevišti – každý pohyb, každou zpívanou frázi pěvkyně prožívá s neuvěřitelným nasazením a ke stejně intenzivní hře strhává ostatní zpěváky. Aldridge má pro Kostelničku nejen ideální věk, ale také dramatický hlas, který zní plně a jistě ve všech polohách, a navíc je prostoupen bohatou výrazovostí až na hranici expresivity. Její česká dikce je velmi slušná, i když ne zcela srovnatelná s precizností, jakou známe například u Corinne Winters či u českých pěvců. Když sledujete Aldridge v jejím herecky i pěvecky napjatém, vášní prodchnutém výkonu, ztrácíte pojem o čase – vtahuje vás do každého okamžiku. Skvělou partnerkou jí byla Alžběta Poláčková, která herecky naplnila složitý charakterový vývoj Jenůfy se spalující intenzitou a přesvědčivostí, souměřitelnou s nejlepšími činoherními výkony na jevišti. Pěvecky se snaží z role vytěžit maximum, ale občas zpívá pod tónem, ale hlavně jejímu hlasovému projevu chybí legato. Martin Šrejma velice zaujal jako Števa sytým šťavnatým hlasem, působivými legaty a vlastně jako všichni účinkující, velmi intenzivním hereckým prožitkem. Aleš Briscein mimořádně citlivým způsobem inteligentními hereckými prostředky ztvárnil nesnadnou hereckou úlohu retardovaného Laci, hlasově roli zvládnul rovněž vynikajícím způsobem. Po letech uchvacujících výkonů v roli Kostelničky nyní Eva Urbanová přijala méně exponovaný part Stařenky Buryjovky, pro kterou bohužel nemá její světlý a již slabý hlas dostatečnou zvučnost a průraznost ve střední a nízké poloze. Kdyby se v opeře rozdávali Oscary za vedlejší role, určitě by si pro něj šla sopranistka Maria Kobielska, protože její „ministudie“ Rychtářky byla opravdu dechberoucí jak po stránce fascinujícího hereckého uchopení role, která bývá v tradičních produkcích nezáživně statická, tak mladistvostí a jiskrností pěveckého projevu. Hlasově okouzlující a herecky podmanivá byla Karolka Jekatěriny Krovatěvy. Výborně si vedli i Jiří Hájek jako hlasově působivý Stárek, Pavel Švingr jako výrazný a nepřehlédnutelný Rychtář, Michaela Zajmi jako výtečně pěvecky a herecky disponovaná Pastuchyňa, stříbřitým tónem oslňující Marie Šimůnková jako Jano a výborně zpívající Magdaléna Hebousse (Barena). Obě posledně jmenované navíc zaujaly výraznou představitelskou silou, která vynikla zejména v rámci tohoto nového pražského nastudování.