Národní divadlo v Praze poprvé své historii uvedlo barokní operu Platée od Jean-Philippe Rameaua, která okouzlila diváky svou jedinečnou poetikou. Premiérové publikum ve Státní opeře nadšeně ocenilo stylově provedenou hudbu pod vedením Václava Lukse, strhující režii dua SKUTR, dechberoucí choreografii Jana Kodeta a výjimečné výkony sólistů i sboru Collegium Vocale 1704. V hlavní roli exceloval nizozemský tenorista Marcel Beekman.
O vysoké kvalitě představení svědčí také čerstvá nominace mezi deset nejlepších evropských operních inscenací roku 2024, které byly vybrány prestižním německým deníkem Frankfurter Allgemeine Zeitung.
PLATÉE – POPRVÉ V PRAZE
Rameauova Platée, označovaná nikoliv jako opera-balet, ale nesoucí v podtitulu označení „ballet-bouffon“ o třech aktech a prologu, byla komponována pro módní událost roku 1745, a to pro svatební oslavy francouzského dauphina Ludvíka a španělské infantky Marie Theresie. Premiéra díla, jež ukončovala sérii zábav a představení, byla provedena v královském divadle Theatre de la Grande Ecurie ve Versailles 31. března 1745. Představení se nesetkalo s velkým ohlasem, nicméně v tom mohla hrát určitou roli i nevhodná volba libreta, pojednávající o ošklivé nymfě. Nevěsta totiž příliš nevynikala krásou a celý francouzský dvůr nebyl připraven na takový nedostatek půvabu a šarmu. Původ libreta je složitý. Výchozím bodem je krátký příběh Jak se Héra usmířila s Diem v díle řeckého antického klasika Pausania Průvodce po Řecku (kniha 9., 3.4). Američtí muzikologové připomínají i vliv francouzské hudební „tragedie lyrique“, co se týká stavby (alegorický prolog a 3. dějství) a znalost Aristofanovy komedie Žáby se zvukomalebnými básnickými efekty žabího kvákání. Libreto Adriena-Josepa Le Valoise d´Orvilleho vychází ale ze stejnojmenného baletu (Platée ou Junon jalouse), provedeného na počátku roku 1745. Podle určitých náznaků se zdá, že Rameau pracoval na díle delší dobu, možná již od roku 1740, kdy měl k dispozici původní baletní libreto Jacquese Autreaua.
Satirické libreto nepředstavuje zcela souvislý děj; jedná se spíše o sled parodických scén, které jsou pravidelně prokládány tanci s výrazně živou a energickou rytmikou. Děj začíná prologem v prostředí alkoholem značně ovlivněné společnosti, která se snaží probudit opilého Thespida, aby je pobavil a přinesl nový život do umírající komedie. Thespis, za pomoci své kolegyně Thálie a rozjařených společníků, vymyslí „žertík“ – plán, jak podráždit žárlivost Junony a zároveň se dobře pobavit. Jejich obětí má být ošklivá a hloupá říční nymfa Platée, která nese podobu žáby.
Po svém prvním uvedení ve Versailles byla Platée skladatelem přepracována a v roce 1749 uvedena v Pařížské opeře, nicméně po roce 1772 zcela zmizela z jeviště na celých 128 let. Ve 20. století se o její znovu vzkříšení postarala inscenace na festivalu v Aix-en-Provence v nastudování Hanse Rosbauda s M. Senechalem v hlavní roli. Především v posledních cca dvaceti letech je však zájem o uvádění Platée enormní. Připomeňme referenční inscenaci z roku 1999 z Opera National de Paris v hudebním nastudování Marka Minkowského s orchestrem a sborem Les Musiciens de Louvre – Grenoble v režii Laurenta Pellyho (dostupnou na DVD), či úchvatnou produkci z Divadla na Vídeňce režiséra Carsena (2014), který celý pohádkový příběh vtipně „posunul“ do světa módy včetně jeho velkých osobností jako Karla Lagerfelda, Jeana Paula Gaultiera či Vivienne Westwood. Nejnověji se i na uznávané platformě Operavision objevila zbrusu nová Platée, tentokrát z Garsington Opera. Je proto třeba ocenit dramaturgii Národního divadla v Praze, která tento titul, s potenciálem zaujmout a pobavit diváky, uvedla teprve podruhé v České republice a vůbec poprvé na pražském jevišti.
PRAŽSKÁ PLATÉE
V případě Platée se ve Státní opeře sešel „snový“ tvůrčí tým, který beze sporu tvoří ti nejlepší umělci, jež lze pro nastudování tak výjimečného a stylově náročného kusu angažovat. Na prvním místě je to právě specifický styl francouzské barokní opery, který činí tento hudební jazyk tak ojedinělým. V zahraničí provádějí podobné produkce úzce specializované orchestry, v ND šli cestou „standardního“ orchestru Státní opery, doplněného o některé členy Collegia 1704 – a pro hudební nastudování si pozvali výraznou osobnost v oblasti staré hudby Václava Lukse. Charismatický Luks dokázal vtisknout orchestrálním hráčům jedinečný interpretační rukopis hudební formy francouzské barokní hudby a stejným směrem účinně i vést zpěváky. Pro režijní duo SKUTR je Platée požehnaným dílem, na kterém mohli naplno rozvinout své mistrovství tvůrčí invence. Jeviště ovládla velkolepá výpravnost, protkaná poutavými scénickými efekty, odzbrojujícími záblesky originality, hlubokým smyslem pro poetiku a především výjimečnou dávkou humoru. K tomu jim bezesporu napomáhal originální styl francouzské barokní hudby, které nemá na rozdíl od té italské uzavřená čísla. Je plynulejší, má svůj rytmus a výraznou taneční složku. O vynikající provedení právě této složky produkce se ve vrchovaté míře zasloužil Jan Kodet, jehož choreografii lze označit těmi nejlepšími superlativy jako originální, vábivě smyslnou a technicky skvěle provedenou členy Baletu Opery Národního divadla a dokonale padnoucí do soukolí hudby, režie a třeba i kostýmů, pod nimiž je podepsána Simona Rybáková. U ní stejně jako u výtvarníka scény (a tvůrce světelného designu a videodesignu) Jakuba Kopeckého lze mluvit jako úžasném vizuálním ztvárnění příběhu, plném nápaditosti a rozmanité obrazotvornosti.
INTERPRETI
Zátěž představení především nese v nelehké travesty roli holandský tenorista Marcel Beekman, dnes se specializující na tento part. Není to hlasově pravý francouzský haute-coutoure jako byl prvý představitel roli Platée Pierre de Jélyotte nebo francouzský tenorista Michel Senechal, který stál u zrodu renesance díla v polovině padesátých let dvacátého století. Beekmanův hlas je mohutnější a sytější, ve vysokých polohách partu si pomáhá fistulovými až pitvořivými tóny. To ale jen zvyšuje komický účinek postavy, protože Beekman je rozený komediant a roli odehraje ve vysoké herecké, pohybové a pěvecké intenzitě, za kterou si oprávněně zasloužil ovace publika. Z čistě z vokálního hlediska ostatní účinkující v pražské inscenaci nepodávají zcela technicky dokonalou a stylovou intepretaci, navíc s rozdílnou úrovní zpívané francouzštiny, nicméně u všech pěveckých představitelů je nutno na prvním místě ocenit jejich mimořádně vysoké nasazení ve zpěvu a ve hře, které mnohdy překryje určité pěvecké nedostatky.
Ve dvojroli Thespida / Merkura se poprvé představil na scéně ND britský lyrický tenorista Ruairi Bowen, sice s nevelkým objem hlasu, nicméně s vysokou kulturou hlasu a stylovou intepretací, barytonista Lukáš Zeman se zdárně uplatnil jako Momus a Tomáš Šelc jako Satyr / Citheron zaujal především hereckou tvárností. Vedle titulní Platée nabízí opera neobyčejně atraktivní, nicméně náročný part Šílenství (La Folie), který je lákavou výzvou pro koloraturní sopranistky. Olga Jelínková se zaskvěla technickou dovedností a jistotou, s jakou zvládala ty nejvyšší předepsané tóny, a současně triumfovala jako výrazná herecká osobnost. Vytvořila rovněž roli Thálie v prologu opery, tam se jí pěvecky tolik nedařilo, protože Thálie je napsána níže a ve střední poloze bojovala Jelínková se znělostí. Kultivovaností a plností tónu a smyslem pro vtip a nadsázku se zaskvěl Pavol Kubáň jako Jupiter. V menších, nicméně výrazně profilovaných rolích se dařilo Pavle Radostové Amor/Clarine a Michaele Zajmi (Juno).
Tradice uvádění barokních oper na pražských jevištích je zatím velmi skromná. Kromě pár pohostinských představení jiných souborů připomeňme na starší inscenaci Castor & Pollux rovněž od Jeana-Philippe Rameaua (1999) ve Stavovském divadle, Vivaldiho Orlando Furioso ještě v samostatné SOP (2001) či Händelova Rinalda (2009). Vysoký umělecký standard právě nastudované Platée a její mimořádný úspěch u premiérového publika snad podnítí vedení opery Národního divadla v Praze, aby se i dílům z tohoto historického období začalo věnovat systematičtěji.
Jean-Philippe Rameau: Platée, Národní divadlo v Praze, v budově Státní opery, premiéra 21.listopadu 2024
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.