Premiéra LE GRAND MACABRE otevřela tradiční Mnichovský operní festival pořádaný v metropoli našich bavorských sousedů už od roku 1875. Ligetiho „Anti-Anti operu“ uvádí v Mnichově jen o pár týdnů později než v Praze, a také vůbec poprvé. Za dirigentský pult Bavorské státní opery se v nové produkci vrátil Kent Nagano, který v tomto době působil jako generální hudební ředitel v období 2006-2013 a vysloužil si ostruhy především jako vynikající interpret děl 20. a 21. století. Režie se ujal vysoce ceněný polský režisér Krzysztof Warlikowski, který na této prestižní německé scéně v posledních letech již pravidelně tvoří.
O Ligetiho ojedinělém operním opusu jsme velmi podrobně psali na našem portálu cca před měsícem právě v souvislosti s jeho zmíněným uvedením v pražské Státní opeře. Mnichov rovněž uvádí dílo v přepracované verzi z roku 1996 a v anglickém znění.
WARLIKOWSKÉHO VIZE ZÁNIKU SVĚTA
Warlikowského režijní koncept sází jako vždy na důkladnost, volné rozvíjení asociace a znakovou stabilitu. Děj přenáší z bájného Breughellandu, inspirovaného obrazy vlámského malíře do 20.století, do prostředí, kde jsou zde ostnaté dráty a uprchlíci dlouze vyčekávají na odjezd – což je srozumitelný odkaz na životní osud Györgye Ligetiho, který jako mladý muž jen štěstím přežil holocaust. Centrem dění je scéna Małgorzaty Szczęśniak, která vypadá jako špinavá školní tělocvična, přeměněná na emigrantské centrum, přitom někteří z jeho aktérů nosí zvířecí masky. Partitura a libreto Michaela Mischkeho je plné oplzlosti, vulgarity a zvrácenosti, což kongeniálně souzní s Warlikowského viděním světa, ale i drsného a břitkého humoru, který v inscenaci spíše nahrazuje groteskní temnota, z které občas až mrazí. Režie umí dobře rozehrát vztahy mezi jednotlivým karikaturními postavami. Na rozdíl od pražské inscenace Warlikowski skutečně „ukáže“ divákovi omamný vizuální obraz zániku života na Zemi, aby si vzápětí vychutnal jako rozpačitou reakci na to, že se vlastně nic nestalo a my pokračujeme dál. Spíše než souvislý epický příběh režisér nabízí narážky a sofistikované symboly a v tomto smyslu mu zcela vyhovuje otevřený nejednoznačný konec díla. Skvělou divadelní podívanou dovršuje osobitá charakterizace postav umocněná originálními kostýmy rovněž z dílny Małgorzaty Szczęśniak.
NAGANŮV HUDEBNÍ TRIUMF A INTERPRETI
Hudební interpretace LE GRAND MACABRE v podání Orchestru Bavorské státní opery snese ta nejpřísnější měřítka. Toto těleso hraje jedinou operu Ligetiho sice poprvé, ale pravidelně hraje interpretačně náročná díla 20. a 21. století a umí naslouchat erudovanému dirigentovi Kentu Naganovi, který dílo v Mnichově nastudoval. Ligetiho partitura zůstává úžasným dílem plným vynalézavosti a překvapení a jsou chvíle, kdy výborný Bavorský státní orchestr vytváří dechberoucí barevné návaly nebo překvapivé efekty plné syrovosti zvuku, ideálním způsobem podtrhující vyzývavost tématu. Jeho hudební hýření v extrémech, praskání, pískání či cinkání může působit jako hudební chaos, nicméně vše je přesně vypočítané a precizně vytvarované.
Stejně tak sólisté večera si podmaňují diváky osobitou hudební (a hereckou) charakterizací ať už zpívají koloratury, skřehotají ve falzetu či bručí v extra hlubokých polohách. Barytonista Michal Nagy jako Nekrozar uchvacuje především rozmanitostí a hloubkou výrazu a rovněž jistou střízlivostí hereckého projevu, která je v zajímavém rozporu se zvěrstvy, které jako postava páchá. Typově výborně zvolený byl postavou subtilní Sam Carl jako astrolog Astradamors s impozantním basovým rejstříkem znějícím jak varhany. Prvotřídní bylo ovšem i obsazení Pieta zvaného Bečka Benjaminem Brunsem, který nádherně znějícím tenorem učaroval přesnou stylizací a podmaňujícím výrazem. Sara Aristidou jako šéfka tajné policie omračujícím způsobem technicky dokonale vystřeluje oslnivé vrcholové tóny, jako Amanda a Amando výborně souzní Seonwoo Lee a Avery Amereau a šťavnatou plností tónu zaujme i counter-tenorista černé pleti John Holiday jako Princ Go-Go. Chladnou dominantní Mescalinu modeluje Lindsay Ammann, která divákovu pozornost vzruší především působivou hlubokou polohou svého partu. Jako vždy vysokou laťku souboru opery zajišťuje výborné obsazení menších i nejmenších rolí, jako byli nestárnoucí a vysoce spolehlivý Kevin Conners (Bílý ministr), Bálit Szabó (Černý ministr), či Andrew Hamilton (Ruffiack), Thomas Mole (Schobiack) a Nikita Volkov (Shabernack).
Nová mnichovská inscenace Le Grand Macabre vedle svrchovaného uměleckého zážitku nabízí pozoruhodné srovnání režijního a hudebního pojetí i jednotlivých výkonů pro ty diváky, kteří již v Národním divadle shlédli pražské nastudování Le Grand Macabre. Pro Orchestr Státní opery (Praha) je bohužel nedostižný výkon, který o repríze 7. července 2024 podali jejich mnichovští kolegové, rovněž také celková úroveň sólistického obsazení má také podstatně vyšší standard (i jistě vzhledem k tomu, že Mnichov má k dispozici daleko bohatší finanční rozpočet), ale čistě po stránce režijní můžeme hodnotit obě představení jako rovnocenné komparativní projekty. Další sérii představení nabídne Bavorská státní opera v říjnu letošního roku.
György Ligeti – Le Gran Macabre, Bayerische Staatsoper, premiéra 28. června 2024, psáno z reprízy 7.7.2024
(Astradamors) ©Wilfried Hoesl
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.