Novou produkci tetralogie Prsten Nibelungů Richarda Wagnera na přední německé scéně Deutsche Oper Berlin se podařilo úspěšně zrealizovat navzdory nesnadným překážkám, které ve zkouškovém období i v čase premiér přineslo složité koronavirové období 2020-2022. Nyní se Wagnerovo gigantnické dílo vrací na jeviště přední německé scény celkem ve třech cyklech v režii Stefana Herheima a v hudebním nastudování GMD Sira Donalda Runniclese.
O Herheimově Ringu jsem na našich stránkách psal před třemi lety v souvislosti s novým uvedením první části cyklu, Zlata Rýna, které bylo sice řádně nastudováno před Valkýrou, nicméně z důvodu proticovidových opatření mohlo být divákům představeno ve své plné délce až po premiéře Valkýry tj. v červnu 2021. Nyní Deutsche Oper Berlin uvádí jednotlivé opery cyklu v logickém sledu a já přináším recenzi z představení závěrečného dílu cyklu s názvem Soumrak bohů (Die Göttedämmerung) konaného dne 20. dubna 2024.
SOUMRAK BOHŮ DLE HERHEIMA
Že je režisér Stefan Herheim velkým mágem operního jeviště, který vychází důsledně z textu a ctí hudbu, o tom se můžeme přesvědčit záhy poté, co usedneme do hlediště. Jeho koncept nás dokáže vbrzku vtáhnout do představení a vybízí nás, abychom my diváci spolu s ním a ostatními inscenátory popustili uzdu své fantazie a imaginace. Jestliže „jeho“ Zlato Rýna otevírá skupina uprchlíků nesoucí kufry a začne HRU, pak v Soumraku bohů HRA již přeroste v nemilosrdnou SKUTEČNOST, ve které jasně dominují intriky a boje o moc, které SVĚT v konečném důsledku zničí. Změnu nálady již signalizuje úvodní scéna sudiček (tzv. Norn). Přetržením jejich osudové niti se ztratí nejen jejich věčné vědění (tzv. ewiges Wissen), ale především dosavadní kontinuita příběhu. Podobně jako ve Zlatu Rýna (a dalších částech Ringu) se stává důležitou součástí scény výtvarníků Stefana Herheima a Silke Bauer koncertní křídlo jako vlastně ta nejobyčejnější věc v divadelní praxi, bez které by se nenazkoušela žádná opera. Divák jen žasne, kolik významů a obsahů může obyčejný klavír na scéně mít. Podobně obdivuhodným způsobem zachází režisér v Soumraku např. i s velkými bílými závoji, přičemž je nutno podotknout, že jeho postupy práce např. jen s těmito dvěma klíčovými artefakty (křídlo a závoj) jsou výsostně kreativní, neomrzí a mají neuvěřitelnou schopnost neustále znovu překvapovat. Vysokou devízou inscenace je velice pečlivá práce s herci-zpěváky, sborem a statisty. Přizvaní Eva Maria Abelein a Silke Sense (tzv. Spielleiteři) spolu s režisérem vykonali nevídaný kus práce. Vztahy mezi postavami jsou skvěle propracovány, jednotlivé figury mají svůj osobitý charakter (a pozoruhodný vývoj), podpořený vhodně zvoleným kostýmem z dílny Uty Heiseke. Kostýmy a jejich rozmanitost, sahající od typických oděvů wagnerovských hrdinů z 19. století až po zcela současné kostýmy, hrají důležitou roli reflexe změny chování a prostředí. I samotné převleky přímo na scéně mají svůj důležitý dramatický význam. Vedle sólistů a početného mužského sboru hrají na jevišti i další statisté, kteří svojí soustředěnou hrou dotváří silný obraz světa plného manipulace a lží, mířícího k zániku. Dovoluji si ještě připomenout dvě zvláště ideově novátorské a vysoce funkční scény, které svou originalitou a promyšleností výrazně přispívají k celkovému vyznění inscenace. První je ze závěru prvního jednání, kdy Gunther v Siegfriedově podobě jde Brünnhildě uloupit prsten. V berlínské inscenaci jdou za Wotanovou dcerou společně Siegfried i Gunther ( jednotně oděni) a dokonce původní tenorový part (Siegfrieda) je dokonce rozdělen mezi oba pěvecké interprety. Druhým vysoce pozoruhodným momentem je Hagenovo zavraždění Siegfrieda: Hagen probodne hrdinu kopím na jeho jediném zranitelném místě na zádech a následně mu usekne hlavu. Oblékne si všechny Siegfriedovy atributy, (tj. přilbu, meč Nothung, brnění apod.) a chová se nepříčetně jako zpitý konečně nabytou mocí. V tu chvíli si divák do postavy Hagena promítne všechny minulé a současné diktátory a otřese se pod tíhou silných emocí.
NICHOLAS CARTER A ORCHESTR
Hudební vedení celého prvního cyklu tzv. Wiederaufnahme berlínského Ringu Orchestrem Deutsche Oper Berlin převzal od Donalda Runniclese (který mimochem sledoval představení z lóže) mladý australský dirigent Nicholas Carter. Carter jasně přesvědčil dokonalou znalostí stylu a svrchovaností, jakým řídil zkušený Orchester der Deutschen Oper Berlin. Provedení mělo neuvěřitelné napětí, náboj a gradaci – především při dramatické konfrontaci Siegfrieda a Brünnhildy v druhém jednání a pak v samotném grandiózním finále opery.
INTERPRETI
Obsazení všech rolí v berlínském Soumraku bohů bylo příkladné a snese nejpřísnější mezinárodní srovnání; z okruhu interpretů však „vyčnívají“ dva, jejichž výkony představují absolutní světovou špičku. Ricardu Merbeth zná pražský divák jen z jejího nedávného vystoupení v koncertním provedení druhého jednání Tristana a Isoldy se SOČR řízeným P. Popelkou. Je neuvěřitelné, že dnešní majestátní dcera Wotana před cca třiceti lety začínala svoji pěveckou kariéru v rolích typu Pucciniho Laurety. Merbeth je ukázkovým příkladem, jak si budovat kariéru a výtečně technicky zpívat i ve zralém věku. Začínala jako lyrický soprán a tento obor si dlouho držela a velmi obezřetně přijímala nové mladodramatické úkoly; teprve po padesátce si postupně osvojila největší úkoly dramatické operní literatury: Isoldu, Brünnhildu, Elektru, Egyptskou Helenu či Barvířku v Ženě bez stínu, ve kterých dnes prakticky nemá konkurenci. Za výjimečností jejího projevu však stojí vedle bezpečné techniky především schopnost hlubokého ponoru do textu a do charakteru postavy a nikdy nekončící práce na výrazu, prostřednictvím kterého sděluje obsah zpívaných frází. V recenzovaném představení Merbeth navíc zaujala opravdovým leskem své interpretace a přirozenou a hluboce prožitou hereckou akcí. Pěvkyně s rolí dýchala a rostla a svojí soustředěnou hrou plnou napětí silně působila na diváky a na své pěvecké partnery. Také interpret Siegfrieda americký tenorista Clay Hilley představuje tu nejvyšší světovou pěveckou třídu. Hilley na sebe zásadním způsobem upozornil hudební svět svým skvělým záskokem (také jako Siegfried) v Bayreuthu v roce 2022 a od té doby získává uznání a ta nejlepší angažmá. Hilley zpívá Siegfrieda lehce, jako by se nejednalo o nejnáročnější tenorový part vůbec, má krásně vyrovnaný hlas ve všech polohách a skvělou výšku. S Merbeth jej spojuje výtečná intepretace textu podpořená skvělou německou výslovností jasně respektující rytmus toho jazyka. I přes jistou tělesnou korpulentnost je Hilley pohybově velmi čilý a mrštný, herecky je hodně tvárný včetně schopnosti udělat si legraci sám ze svých handicapů. Hned za tyto dva protagonisty bych zařadil umění havajského basbarytonisty Jordana Shanahana, o jehož mistrovských kreacích jsme již psal na našem portále v souvislosti s jeho výkony Jochanaana, Vládce (Zázrak Heliany) či Telramunda. Shanahan (Alberich) i ve svém tentokrát kratším pěveckém výstupu na počátku druhého jednání nezůstal své skvělé pověsti nic dlužen: bohatost jeho výrazu při interpretaci textu přibíjela diváky do sedadel stejně jako dokonalá maska podporující chlípný charakter jeho postavy. Albert Pesendorfer byl znamenitým Hagenem. V jeho projevu imponovala především hutnost jeho sytého basu; díky režijnímu konceptu S. Herheima jeho hrůzná postava byla prakticky postavena na úroveň představitelů obou titulních rolí a v tomto směru se Pesendorfer projevil jako inteligentní interpret, z jehož počínání na scéně šel chvílemi doslova strach, když navíc byl jeho projev výtvarnými prostředky umocněn maskou Jockera inspirovanou Burtonovým Batmanem. Annika Schlicht byla velmi dobrou Waltraute, její sytý temný mezzosoprán ideálně přinášel poselství varování ve velké scéně „Höre mit Sinn, was ich dir sage“, možná by si její přednes zasluhoval ještě bohatější výraz. Thomas Lehmann propůjčil svůj um nesnadné, ale výrazově a charakterově poutavé roli Gunthera. Zaujal působivou ušlechtilostí svého barytonu i svrchovanou představitelskou kreací. Sopranistka Felicia Moore ztělesnila Třetí nornu (sudičku) a pak především rozporuplnou postavu Gutrune. Scénický koncept zpočátku s osvěžující dávkou humoru zužitkoval korpulentní tvary Siegfriedovy nevěsty, nicméně v tragickém finále Moore jako dramatická Brünnhildina soupeřka již neměla herecky ani pěvecky příliš do nabídnout. Kvalitně bylo obsazené trio Dcer Rýna (Lea-ann Dunbar, Karis Tucker a Lindsay Ammann). Lindsay Ammann a Karis Tucker navíc velmi zdařile interpretovaly První a Druhou Nornu.
Podtrhnout je nutno rovněž špičkové vystoupení Sboru a Extra-sboru Německé opery Berlín pod vedením Jeremy Binese. Mužský sbor oslnil grandiózním zvukem a skvělou výslovností a spolu s ostatními účinkujícími se rovněž zasloužil o prvotřídní jevištní akci.
Soumrak bohů v Německé opeře Berlín byl pro mě bezesporu jeden z „osobních“ vrcholů pomalu končící sezóny 2023/2024. Sedmá repríza tohoto díla znovu potvrdila čelné postavení této scény v celosvětovém kontextu, navíc ve strhujícím scénickém formátu S. Herheima a především s dokonalými umělci Ricardou Merbeth, Clayem Hilleyem a Jordanem Shanahanem, kteří představovali to nejlepší z současné wagnerovské interpretace.
Richard Wagner: Soumrak bohů (Die Götterdämmerung), poslední část tetralogie Ring des Nibelungen, Deutsche Oper Berlin, premiéra 17. 10.2021, psáno z reprízy dne 20. května 2024
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.