Nejnovější produkcí římské opery Teatro dell’Opera di Roma je La sonnambula (Náměsíčná) – dílo, které je pro mnoho milovníků opery vedle Normy a Puritánů mistrovským dílem Vincenza Belliniho a pro příznivce režijního divadla operou s banální zápletkou a s výraznou absencí dramatického tahu. Co však nemohou popřít ani ti nejzarytější odpůrci La sonnambuly, je vznešenost a průzračnost melodií, ideálně stvořených pro lidský hlas. Velkou předností inscenace je její úplné hudební provedení, navíc ve špičkové kvalitě tj. bez obvyklých škrtů a včetně opakování části árií naplněné nejrůznějšími pěveckými ozdobami.
STRUČNĚ K HISTORII DÍLA
Když nahlédneme na stránky Wikipedie, tak se mj. dozvíme, že Náměsíčná byla komponována jako opera miniseria ve dvou aktech na italské libreto jednoho z nejúspěšnějších libretistů své doby Felice Romaniho, které vzniklo na základě scénáře původně určeného pro baletní pantomimu libretisty Eugèna Scribe a choreografa Jean-Pierre Aumera. Hlavní role Aminy a Elvina byly psány pro nejlepší belcantové umělce té doby: pro Giudittu Pastu (také pozdější první Normu) a pro slavného tenoristu Giovanniho Battistu Rubiniho. Poprvé byla opera provedena v milánském Teatro Carcano 6.března 1831. Mezi legendární sopranistky, které vytvořily hlavní roli vedle Pasty, patřily v 19. století Maria Malibran, Jenny Lind a na počátku 20. století třeba Lina Pagliughi či Toti Dal Monte.
CALLAS – AMINA Č. 1
O návrat Belliniho opusu do popředí diváckého zájmu se v druhé polovině 20. století však zasloužila především Maria Callas, a to ve slavné milánské produkci 1955 režiséra Luchina Viscontiho a dirigenta Leonarda Bernsteina. Senzační jevištní návrat Náměsíčné do Teatro alla Scala byl navíc umocněn „novým“ fyzickým vzevřením dokonale štíhlé Callas v kostýmu primabaleriny a ve stylu alla Audrey Hepburn; live nahrávka z premiéry i gramofonová nahrávka, která vznikla o dva roky později, ve studiích EMI patří mezi důkazy modelové interpretace této opery. Mediálně bouřlivě komentovaný záskok mladičké Renaty Scotto jako Aminy za Callas na edinburském festivalu v r. 1958 katapultoval tuto pěvkyni do centra světové pozornosti, Náměsíčnou později často a s velkým úspěchem zpívala také Australanka Joan Sutherland a následovaly další jako např.: Anna Moffo, June Anderson, Edita Gruberová, Mariella Devia, Natalie Dessay, ve studiu se o ní pokusily i mezzosopranistky Frederica von Stade a Cecilia Bartoli. Schválně zmiňuji bývalé slavné interpretky titulní ženské postavy, neboť některé z nich našly „své“ místo i v nové inscenaci Teatro dell’Opera jako součást režijní a výtvarné koncepce dvou umělců Jeana-Philippa Clarac a Oliviera Deloeuil, vystupujících pod názvem „LE LAB“.
INSCENACE
Inscenování prostého příběhu odehrávajícího se ve Švýcarsku, kde se čerstvě zasnoubená Amina ocitá v náměsíčném stavu v ložnici hraběte Rudolfa a je následně zavržena svým milovaným Elvinem, není snadný úkol, pokud se má produkce vyhnout poklesu do banality a trapnosti. Římští inscenátoři se nesnažili naivitu libreta nějak zásadně přetvořit či potlačit; naopak ji některých v detailech (např. zásnubní oslava) výtvarnými prostředky vkusně podpořili použitím švýcarských lidových krajů, ale zároveň ji decentně „zaktualizovali“ použitím principu „divadlo na divadle“ a celý ideový koncept zarámovali „video“ příběhem současné mladé ženy, která po rozchodu se svým snoubencem prožije v nočním hotelu stavy těla a duše ne nepodobné Belliniho hrdince. Autory videa byli Pascal Boudet a Timothée Buisson. Celková režijní a výtvarná podoba nové Sonnambuly tak vytvořila nikterak ohromující, ale solidní základ pro Belliniho hudbu, kvůli které diváci přišli do divadla především.
NA PRVNÍM MÍSTĚ HUDBA
Pokud jde o hudební produkci římské Náměsíčné, je nutno na prvním místě vyzdvihnout excelentní vedení Orchestru Teatro dell’Opera di Roma dirigentem Francescem Lanzillottou, který prokázal mimořádnou schopnost ponořit se do Belliniho partitury a velice citlivě ji interpretovat s neobyčejným zaujetím pro styl. Je jistě jeho zásluhou, že hudební produkce otevřela obvyklé škrty a přežilé stejné opakování části árií tentokrát nahradily repetice plné půvabných a málokdy slýchaných pěveckých ozdob. Přitom všem dokázal dirigent udržet představení v nestálém napětí a vzruchu. Příkladné bylo i jeho vedení výborně zpívajícího sboru, kvalitně připraveného Ciro Viscem. Rovněž spolupráce sólistů s dirigentem byla prvotřídní, Lanzillotta doslova dýchal s každým umělcem, dával mu dostatečný prostor pro vystavění výrazu v každé frázi a pod jeho vedením mohli pěvci rozvinout plnou škálu fines belcantové literatury: nádherná legata, bohatá portamenta, ukázkové variace při opakování částí árií, fermata plná napětí i svižné kadence.
Jako Amina se v nové římské produkci představila americká sopranistka s kubánskými kořeny Lisette Oropesa, která se v této roli ukázala na jevišti vůbec poprvé. Hlasově jí role nesmírně vyhovuje a její nastudování je určitě správnou volbou v aktuální fázi jejího pěveckého vývoje. Oropesa uchvacuje nejen dokonalou technikou a znalostí stylu zdobného zpěvu, ale především plností citu, kterým umí prodchnout každé zpívané slovo. Vrcholem její kreace byla dle očekávání slavná závěrečná árie „Ah! non credea mirarti / Sì presto estinto, o fiore“ (Ach! Netušila jsem, že tě uvidím / Tak rychle zhaslý, ó kvítku) při jejímž poslechu v interpretaci Oropesy divák cítí, jak se mu stahuje srdce a spolu s pěvkyní se ponořuje hluboko do Belliniho hudby. Rovněž její pěvecký partner John Osborn (Elvino) je osvědčeným interpretem italské hudby 19. století. Sice na scéně už nevypadal jako nezkušený mladík, ale jako zralý muž (ale v rozporu s libretem to zásadně není), hlavně však nadchnul krásně vedeným tenorem a skvělou intepretací italského textu a úchvatným měkkým nasazováním tónu. Nádhernou barvou a sytostí hlasu zaujal basista Roberto Tagliavini (Hrabě Rudolf), až posluchač zalitoval, že mu Bellini nenapsal rozsáhlejší part. Eliminací obvyklých škrtů v partituře se na úroveň těchto obvyklých tří hlavních postav „vyšvihla“ i Francesca Benitez jako Lisa hned s dvěma áriemi, které jinak bývají často předmětem zkrácení či úplného vypuštění. Půvabná Benitez předvedla jiskřivý vysoký soprán a dostalo se jí také možnosti v daleko větším rozsahu (než u ostatních charakterů) ukázat pozoruhodnou hereckou průpravu. V menších rolí se velmi dobře uplatnili rovněž Monica Bacelli (Teresa, Aminina matka), Mattia Rossi jako Alessio i Giordano Massaro jako notář.
Vincenzo Bellini – La Sonnambula (Náměsíčná) Teatro dell’Opera di Roma, premiéra 9. dubna 2024, psáno z reprízy 12.4.2024
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.