Jak ulovená Rusalka mezi židlemi o Prince přišla

Dvořákova Rusalka je absolutní stálicí repertoáru Národního divadla Praha. Její inscenace se drží dlouhá léta na repertoáru, ty vzniklé po roce 1989 mají na svém kontě více než sto repríz, přičemž poslední z roku 2009 dokonce 141 repríz, zatím ovšem žádná nová produkce nepřekonala rekordní počet 642 představení, kterými se honosí hudební nastudování z roku 1960 Zdeňka Chalabaly a mágů českého jeviště režiséra Václava Kašlíka a scénografa Josefa Svobody. V minulých dnech ND Praha představilo novou hudební a scénickou vizi Dvořákovy nejúspěšnější opery v režii dua SKUTR a v hudebním provedení dirigenta Tomáše Netopila. Jak ji přijmou diváci a jak dlouho se bude tato inscenace hrát?

HUDEBNÍ NASTUDOVÁNÍ NA VÝBORNOU

To, co z nové Rusalky především dělá pozoruhodný počin pražské operní sezóny 2023/2024, je určitě příkladné hudební nastudování Tomáše Netopila. Netopil dokázal zbavit orchestr nánosů rutiny i vlivů, které do intepretace orchestru přinesly taktovky nejrůznějších dirigentů, kteří v posledních patnácti letech před orchestrem vystoupili, a vtisknul mu přesvědčivou pečeť osobitosti, včetně romanticky bohatého, kompaktního a téměř symfonického zvuku. Zvolil pomalejší tempa, která naplnil vysokou dávkou napětí. Pod Netopilovým řízením hrál Orchestr ND Praha o druhé premiéře 10. března 2024 velmi plasticky, jiskřivě, krásně se vydařily přechody a dirigent také vynikajícím způsobem doprovázel zpěváky, plně respektujíc jejich osobní dispozice. Nezbývá si jen přát, aby si Orchestr ND tuto vysokou úroveň udržel i v průběhu repríz a aby další dirigenti, kteří nastoupí po Tomáši Netopilovi, věrně ctili jeho hudební nastudování.

O ČEM V NOVÉ RUSALCE INSCENÁTOŘI VYPRÁVĚJÍ

Jestliže hudební provedení nové Rusalky si zaslouží chválu a obdiv, pak rozpaky naopak budí scénické pojetí tvůrčího týmu SKUTR, který od minulé divadelní sezóny rovněž řídí činoherní soubor ND Praha. SKUTR s výtvarníkem scény Martinem Chocholouškem a kostýmní výtvarnicí Simonou Rybákovou částečně vycházejí z lyriky pohádkového příběhu, ale snaží se jít daleko více do hloubky charakterů a nalézt v nich rysy a podobenství blízké současnému člověku. Na této cestě nezřídka vytváří fantaskní obrazy jednotlivých scén, plné dojímavé poetiky a symbolů, nicméně jako celek postrádá Rusalka jasnější ideový záběr; prostě jí chybí téma, o čem vlastně tvůrci Rusalku vypráví. Diváka sice emotivně zasahuje jevištní drobnokresba založená na detailní práci s jednotlivými interprety, na pečlivé volbě kostýmu a dekorace, navíc umocněná taneční choreografií, ale inscenace představuje jen souhrn líbivých vizuálních obrazů, u kterých není tak úplně jasné, k čemu směřují. Je jím sdělení inscenátorů o princi – rybáři, který si „chytí“ v jezeře Rusalku a vodní víle, která pak zažívá stavy úzkosti v rušné zámecké společnosti plné židlí a sní o poklidném partnerském soužití v rybářské chatrči?

CO SE NA JEVIŠTI POVEDLO A CO ZAS NE

Za nejpůsobivější v nové RUSALCE považuji druhé jednání, ve kterém SKUTR představuje divákovi svůj koncept, že za Rusalčin bol může Princova přelétavost a jeho neskrývané sexuální touhy po Cizí kněžně. S pomocí pozoruhodného výtvarného prvku rozmanitých židlí předvádí účinkující spolu s členy Baletu ND Praha nejrůznější variace na téma problematického soužití v partnerském trojúhelníku, který graduje vskutku originálně pojatou scénicko-taneční podobou slavné polonézy. Druhé dějství se může pochlubit i příkladnou prací s divadelním kostýmem jako významným jevištním prvkem: Princ si odvádí na zámek svoji budoucí nevěstu a halí jí do svého pláště, plášť pak používá Rusalka jako svůj štít a ochranu před nepřátelským vnějším světem. Vzápětí o něj přichází – Cizí kněžna ji přebere prince a zároveň i její ochranný štít (plášť si obtočí kolem těla). Zlomená Rusalka nasadí princi svatební závoj jako výraz odmítnutí stát se jeho ženou za těchto nových podmínek.

Bohužel po vydařeném, dramaticky vystavěném druhém aktu jako by inscenátoři už ztratili fantazii a v třetím jednání už si vystačí jen s okoukanými postupy z předcházejících obrazů, které již žádnou novou přidanou hodnotu do produkce nepřinášejí. Režie ignoruje jakoukoliv proměnu Rusalky do bludičky a její zavržení vodní říší. Scénicko-taneční složka inscenace choreografa Jana Kodeta se sice zaskví ve zmíněné polonéze, ale jinak spíše jen opakovaně „ilustruje“ dění na scéně. Scéna lesních žínek v třetím jednání působí nezáživně, divák se nedočká ani žádné pointy jejich dobírání si Ježibaby.

V celé inscenaci je podceněna také vzájemná interakce postav, konkrétně bytostí. Ty pohádkové často procházejí scénou jako pozorovatelé děje, ale když vstupují do reálné konfrontace s lidskými bytostmi a vyvolají u nich úlek či zděšení, tak u diváka ale žádné překvapení nebudí.

INTERPRETI

Rusalkou druhé pražské premiéry byla Alžběta Poláčková, která svým citlivým hereckým přístupem vrchovatě naplnila představu inscenátorů o vnitřně zkoušené bytosti plné lásky, křehkosti i bolu. Bohužel Dvořákova Rusalka je především o zpívání a v tomto ohledu Poláčková snovou Rusalkou není. Na jejím pěveckém projevu se negativně projevuje zpívání nevhodných dramatických rolích tzv. „nad obor“. Nezpívá uvolněně a co této roli zásadně vadí, je, že netvoří legato a zpívá jednotlivé tóny. Lyrickou árii o měsíčku zvládne, ale v dramatickém finále 2. jednání nebo v „Necitelná vodní moci“ v 3. jednání jí chybí znělejší střední poloha. Aleš Briscein zkušeně zvládnul pěvecké nástrahy náročné role Prince; tenorista staví svůj projev naopak na bohatě se klenoucí melodii, ale občasný nedostatek výrazu v kombinaci s typem jeho hlasu, který je prost vibrata, dělá jeho projev plochým. František Zahradníček na sebe upozornil svrchovaným pěveckým i hereckým podáním Vodníka, vynikající byla Kateřina Jalovcová jako smyslná Cizí kněžna, skutečně plná žáru a velkého dramatického hlasu. Jana Sýkorová dala do služeb Ježibaby svůj nádherně zbarvený alt, ale trochu spoléhala jen na jeho kvalitu a podcenila výraz při interpretaci textu. Herecky i pohybově výrazné a také pěkně zazpívané bylo duo Hajného a Kuchtíka v podání Csaby Kotlára a Anny Moriové, Kotlár svým příjemným barytonem zaujal i jako Lovec. Lesní žínky v podání Adriany Banásové, Jarmily Balážové a Belly Adamove zanechaly uspokojivý dojem ze svého souzpěvu, zvládly skvěle i nelehkou choreografii, ale zřejmě v souladu s režijními postupy neměla žádná z nich přílišnou individualitu. Sbor Národního divadla se tentokrát na jevišti uplatnil jen v krátké scéně druhého jednání „Květiny bílé po cestě“. Hudební dojem z jeho zpěvu byl velmi zvukově bohatý a kompaktní, avšak někteří diváci mohli být překvapeni neobvyklou vizuální pestrostí a „nákladností“ orientálně stylizovaných kostýmů členů sboru, kteří na jevišti strávili přibližně deset minut, zatímco představitelka Rusalky ztvárňovala více než tříhodinové představení v jediném oděvu.