Divadlo na Vídeňce zahájilo svoji sezónu 2023/2024 ještě v improvizovaných, nicméně akusticky příznivých prostorách haly E Muzejní čtvrti (Museumquartier) titulem, který zcela jistě přitáhne pozornost operních gurmánů. I když jevištní realizace Donizettiho vzácné uváděné opery Les Martyrs (Mučedníci) představuje asi jeden z největších debaklů, které tato druhá vídeňská scéna zažila, spokojenost alespoň přetrvává s hudebním nastudováním a s pěveckými výkony hlavních představitelů.
DONIZETTI – MIMOŘÁDNĚ AKTIVNÍ SKLADATEL
Gaetano Donizetti byl nesmírně plodným skladatelem, který za svůj život vytvořil více než sedmdesát oper a řada z nich dokonce existuje i ve dvou či více verzích – tím důvodem byla cenzura, kvůli které se měnily názvy oper, postavy a děj a hudba často zůstávala nebo byla skladatelem částečně upravována. A tak stále objevují „nové“ partitury, které představují vlastně variance již známých donizettiovských titulů. Např. v květnu letošního roku se v berlínském Konzerthausu uskutečnila světová „premiéra“ opery Dalinda (čerpající z velké části hudbu z Lucrezie Borgie) a to díky badatelskému úsilí muzikoložky Eleonory Di Cintio. Případ Les Martyrs je ale trochu jiný. V tomto případě se jedná o francouzskou verzi skladatelova Poliuta. Donizetti skládal Poliuta pro operu San Carlo, ale silně kontroverzní téma mučednictví přísná cenzura v Neapoli v r. 1838 zakázala. Skladatel, který se později přestěhoval do Paříže, si partituru s sebou vzal a rozhodl se ji uzpůsobit stylu francouzské opery. To znamená, kromě jazyka byla výrazně rozšířena ouvertura, byla přidána nezbytná baletní část a především skvělý libretista Eugène Scribe, který dokonale znal styl grand opéra, přepracoval původní tři jednání do čtyř, jak to vyžadoval kánon velké opery. Titulní sopránová a tenorová role zůstaly celkem beze změny, nicméně upraveny byly role Severa a Félixe.
MÍSTO POLIUTA MUČEDNÍCI A ZPÁTKY K CORNEILLOVI
Eugène Scribe se v rámci úpravy libreta rozhodl podrobit svému hlubšímu bádání i francouzskou předlohu opery: totiž drama Polyeuktos od Pierra Corneilla. Inspirací děje jak pro Corneillovu hru z roku 1642 tak i pro operu je legenda o svatém Polyeuktovi z Melitene, kterou předal byzantský hagiograf Symeon Metaphrastes. Podle této legendy konvertovaný křesťan Polyeuktos odmítl obětní kult římské víry a ničil božské obrazy. Byl za to popraven useknutím hlavy a později byl církví prohlášen za mučedníka a svatého. V legendě svatého je také zmíněno jméno jeho manželky Pauliny a jeho druha Nearcha – i tyto postavy byly rovněž přeneseny do Donizettiho opery. V době křesťanského baroka upravil Corneille legendu na divadelní hru, ve které Polyeuktos nevychází proti římské víře žádnou násilností, ale je popraven pouze kvůli své křesťanské víře, a z této ideové koncepce vychází i Scribeho libreto.
PÁR SLOV K HISTORII UVÁDĚNÍ OBOU OPER
Premiéra Les Martyrs se konala 10. dubna 1840 v Paříži, kde byl mj. k dispozici slavný pěvec Gilbert Duprez. Tenorista byl známý svojí spektakulární výškou tvořenou poprvé hrudním tónem, což Donizetti motivovalo k dalšímu rozšíření tenorového partu Polyeukta, mj. o nově vloženou árii „Oui, j’irais“, jejíž rozsah sahal až k vysokému E. Zajímavostí je, že tenorová úloha v původním Poliutovi byla „ušita“ na hlasový rozsah jiného skvělého tenoristy Adolpha Nourrita, tvořícího nicméně vysoké tóny zažitým způsobem tj. falzetem. Italská původní verze stejné látky byla po Donizettiho smrti nakonec uvedena v Neapoli a premiéra se konala 30. listopadu 1848. Následně často docházelo k provádění smíšených verzí obou děl. Např. Vídeň se poprvé setkala s Mučedníky v roce 1841 v Divadle v Josefstadtu v německém překladu pod názvem Die Römer in Melitene, a poté v roce 1855 zase v italském překladu pod názvem Paolina e Poliuto. Nový zájem o Poliuta vzbudilo památné představení v milánské La Scale, kde vystoupili v roce 1960 nikdo menší než Maria Callas, Franco Corelli a Ettore Bastianini. Od té doby se dílo však stále jen vzácně objevuje na jevištích a koncertních pódiích: slavná primadona tureckého původu Leyla Gencer v sedmdesátých letech minulého století vytvořila roli Pauliny v obou verzích této látky – v Barceloně v roce 1975 v italském Poliutovi v roce 1978 v Teatro Fenice ve francouzské verzi Les Martyrs a konečně roce 1986 byl Poliuto uveden ve vídeňském Konzerthausu s Katii Ricciarelli a José Carrerasem, přičemž k tomuto představení bylo přidáno i několik čísel z Les Martyrs. Celkově však lze říci, že Les Martyrs v počtu uvádění zaostává za Poliutem: jasným důvodem jsou výrazně vyšší interpretační nároky na pěvce francouzské grand opéra než na běžné italské belcanto.
STRUČNĚ K OBSAHU OPERY
Děj opery se podle libretisty Eugène Scribeho odehrává v 3. století po Kristu v Arménii, která byla v té sobě římskou provincií. Přestože vyznání ke křesťanské víře je zde zakázáno pod trestem smrti, křesťané se tajně scházejí v katakombách, aby pokřtili Polyeukta, zetě guvernéra Felixe a otce Polyeuktovy manželky Pauliny, která netuší, že její druh přijal novou víru. Je sama také v rozpacích, protože její srdce patří římskému generálovi jménem Severus (v opeře Sévère), který však ve válce zmizel. Pouze kvůli svému otci souhlasila s manželstvím s Polyeuktem. Náhodně však zjistí, že ten přijal křesťanskou víru a rozhodne se tuto skutečnost přísně tajit, neboť vyzrazení by znamenalo jistou smrt pro jejího chotě. V Arménii je ustanoven nový římský prokonzul, kterým je objevený Severo. Bývalí milenci se opět setkávají, ale Paulina dává jasně přednost svému legitimnímu manželovi. Polyeuktův křesťanský přítel Néarque je veřejně vyslýchán v chrámu a má přiznat, kdo nedávno přijal křest v katakombách. Když je mu vyhrožováno smrtí, postaví se za něj Polyeuktos. Félix ho nechá zajmout – jeho dcera Pauline jej prosí o milost, kterou získává jen v případě, že se Polyeuktos zřekne své víry. Když ten to odmítne, Pauline jej navštíví ve věznici a dobrovolně se přihlásí se ke křesťanství. Ke zděšení Félixe a Severa vstupují Polyektos a Paulina společně na arénu, kde má proběhnout jejich veřejná poprava.
DRUHÁ A TŘETÍ ČASOVÁ LINIE NOVÉ INSCENACE
Již během předehry se v Theater an der Wien na divadelní oponu promítne několik dat. Kromě roku 238 po Kristovi, kam původní legenda spadá, se tam objeví rok 1915. Vzápětí dostává divák další informace: Osmanská říše (dnešní Turecko) bojuje v 1. světové válce na straně trojspolku proti Rusům. Frontová linie leží uprostřed dnešní Arménie, kde Turci a Rusové poměřují své síly v jednom z nejničivějších konfliktů lidské historie. Turkům se ovšem nedaří, a to vzbudí jejich silnou nenávist vůči arménské menšině, což vyústí k věznění, smrtícím pochodům a hromadnému vyhlazování celých arménských rodin. Jednou z osobností, které vtiskly hrůzám arménské genocidy tvář, byla Aurora Mardiganian (původním jménem Arshaluys Mardigian). Ta jako jedna z mála přežila masakr v roce 1915, svůj příběh později v Americe publikovala a rovněž vystupovala ve filmu (na pomezí hraného filmu a dokumentu) „The Auction of Souls“, který vznikl na základě jejího osobního příběhu.
Ale vraťme se zpátky k předehře opery: na jevišti se objeví představitelka Pauliny a diváci se z dalších dotáček tištěného slova dozvídají, že je to Pauline a zároveň Aurora. A konečně dvě výše zmíněná data jsou doplněna ještě třetím časovým údajem: 3382 Zukunft (budoucnost).
INSCENACE, KTERÁ DÍLU NESLOUŽÍ
Pokud se to našemu čtenáři zdá až příliš informací najednou na jednu operní inscenaci, má zcela správný dojem. Režisér Cezary Tomszewski se rozhodl ještě před zvednutím opony vnutit svým divákům „manuál“ ke své inscenaci. Z počáteční možná zajímavé myšlenky třech citlivě vedených paralelních časových linií vyprávěných během Donizettiho Mučedníků spíše zbyl bezkoncepční beztvarý slepenec nejrůznějších scénických a výtvarných postupů a stylů. „Arménská linka“ se v jevištní realizaci projevuje nepřirozeným naroubováním opakovaných výstupů (zpravidla v druhém až třetím hracím plánu) několika žen ve vesnickém oblečení, které buď pietně uctívají své zemřelé, přemisťují symboly mrtvých či předvádí jakési rituální tanečky. Časová linie 3382 se zase na jeviště výrazně protlačuje dominantní výtvarnou složkou. Výtvarnice scény a kostýmů Aleksandra Wasilkowska svými nápady rozhodně nešetřila a jeviště a účinkující zahrnula těmi nejbláznivějšími kreacemi. Inscenace tak trpí vizuální přeplněností převážně rudými barvami zalitého jeviště a inspirací tzv. písečnými filmy z 60.- 80. let minulého století, která se projevuje v bohatě rozvinutých sborových scénách a ve stylizovaných tanečních scénách s prvky travesti a homosexuality. Jevištní realizace ani příliš neobtěžuje nebo neprovokuje, ale spíše nudí nepřetržitým zíráním na nové a nové nápady, které na jeviště přicházejí bez hlubších souvislostí a obsahu. Nedbale vystavěné vztahy mezi hlavními aktéry jsou důkazem toho, že se režisér zjevně soustřeďoval na celkový výtvarný dojem inscenace včetně propojení všech časových linií příběhu a už mu nezbýval čas na samotnou podstatu dramatického díla. Zatímco si výtvarnice nekladla vskutku žádné meze co se týče kostýmování představitelů Felixe a zejména Severa (ten vystupuje v neuvěřitelně fantaskních kostýmech, aby nakonec skončil a v teniskách a dámském kombiné!), protagonistku hlavní ženské role oblékala zásadně do nevzhledných kostýmů pytlovitého střihu a její líčení přizpůsobovala co nejvíce do podoby historické Aurory Mardiganian, což pěvkyni Robertě Mantagně jednoznačně ublížilo, neboť to jen zdůraznilo její tělesné handicapy.
HUDBA PŘECE JEN VÍTĚZÍ
Vizuální fiasko inscenace zachránilo příkladné hudební nastudování Donizettiho partitury Symfonickým orchestrem rakouského rozhlasu ORF pod vedením Jérémie Rhorera. Francouzský dirigent, jehož dosavadní práce se zaměřovala především na intepretaci kompozic z období klasicismu, se podivuhodným způsobem ponořil do světa francouzské grand opéra obohacené směsí nefalšovaného italského belcanta. Skvělým způsobem plným znalosti stylu vystavěl mohutné ansámbly, které korunovaly závěry jednotlivých dějství a jednotlivým sólistům dal prostor pro rozvinutí pěvecké linky a pro příkladnou interpretaci francouzského textu. Pochvalu zaslouží i Arnold Schoenberg Chor, který pravidelně vystupuje v inscenacích Theater an der Wien. Pod vedením sbormistra Erwina Ortnera zazářil zvukovou čistotou a tvárnou hereckou akcí.
Roberta Mantegna (Pauline) se po pěvecké stránce zhostila náročné úlohy s přehledem, pěvecky jí více vyhovovala lyrická poloha partu, kde mohla navíc uplatnit i dobrou koloraturu. V dramatičtějších pasážích ztrácel její hlas na objemu a výrazu, ale to co její interpretace náročné titulní postavy s velkým vývojovým obloukem nejvíc postrádala, byl nedostatek osobního vyzařování. Mantegna je bohužel jen průměrná herečka, na jevišti koná v intencích režisérových pokynů, které plní, nikoliv však naplňuje. John Osborn v obtížném vysoko položeném partu Polyeukta překvapil absolutní pěveckou jistotou včetně obávaného vysokého E zpívaného falzetem. Představitelsky však i on působil spíše matně a nevýrazně, což mohlo být i vinou režijního týmu, jehož pozornost poutaly zjevně jiné stránky představení než dvě ústřední postavy. Komplexní představitelsko-pěvecký charakter převedl výrazný Mattia Olivieri jako Severo, basista David Steffens (Félix) příliš hlasově neimponoval, nicméně herecky velmi zapůsobil, tenorista Patrick Kabongo zaujal spíše vysokými tony než málo znělou střední polohou.
Donizettiho Mučedníci v Divadle na Vídeňce smutným způsobem poukázaly na jednu ze slabých stránek současného režijního divadla. Domácí i mezinárodní publikum přišlo na prakticky neznámou operu, od které očekávali italské belcanto přepracované do tvaru francouzské grand opéra. Pozoruhodné hudební nastudování opery bylo však téměř „převálcováno“ post- post moderní režií, která místo aby divákovi přiblížila neznámou operu, mu naopak nijak nepomohla udržet přehled o ději. K univerzálnímu nadčasovému tématu nepřirozeně přidala myšlenky a režijní postupy, které dílo divákovi spíše vzdalovaly.
Gaetano Donizetti – Les Martyrs (Mučedníci), Theater an der Wien v Museumquartier. Premiéra 18.září 2023, psáno z reprízy 28.9.2023
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.