Když se podíváme na webové stránky Divadelního ústavu, tak můžeme snadno vysledovat, že v posledních desetiletích na scénách pražského Národního divadlo z děl Gaetana Donizettiho jednoznačně vedou neustále se opakující tituly Nápoj lásky, Don Pasquale a Poprask v opeře. Přitom bergamský rodák byl neobyčejně plodným skladatelem a složil „jen“ něco přes sedmdesát oper. Dochovalo se jich sice méně, ale sedmnáct oper má dvě, někdy i tři verze a některé, dosud považované za ztracené, se možná ještě objeví. To je případ i původní verze jeho Favoritky s názvem L´Ange de Nisida z roku 1839, která se před pár lety objevila a s úspěchem byla mj. natočena rovněž na label Opera Rara, který se systematicky již řadu desetiletí věnuje znovuobjevování zapomenutelných titulů z oblasti belcanta nebo i nejnovější Dalindy, jejíž světová premiéra se uskutečnila díky badatelskému úsilí muzikoložky Eleonory Di Cintio se souborem Berliner Operngruppe v berlínském Konzerhausu v květnu letošního roku. Dalinda nalákala i náš operní soubor v Opavě, který předem anoncoval uvedení tohoto ojedinělého kusu v sezóně 2023/2024 ve „světové premiéře“, leč zjevně z důvodu finanční náročnosti projektu se opavský soubor pěkně zpátky „po česku“ vrátil ke starému dobrému Nabuccovi. A ještě něco navíc: právě v těchto dnech prestižní vídeňská scéna Theater an der Wien přichází rovněž s ojedinělým donizettiovským projektem: operou Les Martyrs (Mučedníci), kterou Donizetti v roce 1884 přepracoval z původního italského Poliuta do podoby francouzské grand opéra poté, co mu italská cenzura znemožnila dílo v Neapoli uvést.
NÁPOJ LÁSKY – OPĚT
Asi nikdo z pravidelných návštěvníků neočekává, že vedení opery Národního divadla Praha přijde v sezóně 2023/2024 s obdobnou belcantovou raritou či novinkou, ale přece jenom opětovná volba Nápoje lásky svědčí o minimální vynalézavosti vedení Opery Národního divadla a o minimu tvůrčí invence samotného šéfa opery. Navíc např. úspěšný tudorovský projekt v Ostravě v letech (2013-2015: Anna Bolena, Maria Stuarda, Roberto Devereux) ukázal, že u i nás máme velmi schopné zpěváky, kteří italské belcanto dobře zvládnou, a navíc by se podobný cyklus těšil jistě mimořádnému zájmu tuzemského i zahraničního publika, které Národnímu divadlu Praha stále zoufale chybí. To asi stěží přijede na Ligettiho Grand Macabre.
A JAK TO DOPADLO
Ale už dost naříkání a kroucení hlavou nad dramaturgií Opery Národního divadla v Praze. Jak dopadlo nové nastudování L´elisir d´amore, jak zní italský název opery? Režie opery byla svěřena německé režisérce Julii Burbach, která byla v prestižní anketě International Opera Award nominována v kategorii Best newcomer. Na české ocenění „czech best newcomer“ by asi její nejnovější inscenace byla stěží nominována, nicméně Burbach alespoň nabídla spontánně rozehranou akční podívanou, která si svého diváka zřejmě najde. Na scéně Herberta Trauba, která nese jisté realistické prvky hotelu (to na jevišti Státní opery Praha už je také trochu otřepané téma), ve kterém titulní ženská postava Adina zřejmě vykonává funkci ředitelky. Paralelně k tomu se na stejné scéně odehrává vnitřní svět prostoduchého údržbáře Nemorina, který je do své nadřízené neudržitelně zamilován. Zatímco Nemorinovo nitro znázorňují obláčky a blíže nespecifikované mimicko-taneční postavy zahalené v bílých chomáčích, režisérka nastavený realismus hotelu už nijak důsledně nerozvíjí – spíše naopak: přivádí na jeviště další rozmanitě a pestře kostýmované postavy a nechává je se v rytmu Donizettiho hudby jednoduše jen tak „vlnit“ bez hlubší vazby na nastavené hotelové aranžmá. Neustávající pohybová akce nezřídka postrádá hlubší motivaci, divákovu pozornost brzo otupí i stálá manipulace s revuální oranžovou oponou a pak především do omrzení věčné přemisťování Nemorinových štaflí, symbolizujících jeho neohrabanost a jednoduchost v praktických věcech. Naštěstí druhé jednání má především díky libretistovi Felice Romanimu větší spád a režijní tým je schopen nabídnout i víc než jen neustálý pohybový rej na scéně. Vývoj postav je v režisérčině pojetí vysledovatelný u Nemorina a Adiny, ostatní představitelé spíše předvádějí vždy jeden zaběhnutý komický prototyp, ale to je celkem dáno již libretem a typem opery.
O tom, že současný hudební šéf Státní opery Praha Andriy Yurkevych není ideální osobu pro řízení italského repertoáru, jsem ve svých recenzích už několikrát poznamenal. Z hudebního provedení druhé reprízy 24.9. 2023 bylo zřejmé, že hudební nastudování nebylo dostatečné, byla slyšet nesouhra mezi orchestrem i sborem a celkově hudební reprodukci orchestru chyběla větší stylovost a rafinovanost. Operní sbor Státní opery Praha měl tentokrát významnou úlohu, v které obstál velmi pěkně, navíc musel zvládnout i docela náročné pohybové akce.
TO NEJLEPŠÍ, CO INSCENACE NABÍDLA
To, že druhá premiéra Nápoje lásky byla celkově velmi příznivě přijata diváky, je především zásluhou vysoce kvalitního obsazení sólistů. Sopranistka Jana Sibera bezesporu patří k tomu nejlepšímu, co pražské Národní divadlo může ve svých inscenací nabídnout. Hlas Sibery se přirozeně vyvíjí a přestože postupně směřuje k dramatičtějším partiím, které vyžadují větší objem ve střední poloze, její výšky jsou stále úchvatně zářivé a technicky dobře zvládnuté. Její pěvecký výkon zdobí i interpretační rafinovanost a dobrá znalost hudebního stylu. Představitelsky jí komediální role Adiny naprosto vyhovuje, je přesvědčivá v každém hereckém momentu i při každém tónu. Skvělým partnerem jí byl mladý italský tenorista Matteo Desole, který se pražskému publiku již dříve představil jako velmi nadějný Rodolfo i Alfredo. Desoleův tenor je krásně vedený a technicky dobře zvládnutý s působivě klenutým legátem, neforzírovanými výškami a příjemně znějící střední polohou. Hlasovými nároky je to role ideální pro tohoto mladého zpěváka, navíc mu umožní rozvinout jeho přirozenou hereckou intuici v typu role, která není úplně tak obvyklá pro italský tenorový obor. Mladý barytonista Lukáš Bařák se pěkně zhostil představitelsky trochu jednostranné role Belcoreho, možná by jen ve svém hlasovém projevu mohl trochu ubrat a nejet pořád „na plný plyn“. Dulcamara Iurie Maimescu zaujal přesvědčivým pěveckým výrazem a uvěřitelnou hereckou akcí. Navíc jeho znělý hluboký hlas vytvářel pozoruhodný kontrast k ostatním mužským hlasům a dobře si poradil i vyššími polohami partu. Velmi pěkně si vedla i Karolína Levková jako Giannetta. I když byla kvalitní představitelkou, přece jenom diváka napadne, proč takovou (rozsahem menší úlohu) nemůže zpívat sopranistka ze souboru ND Praha a musí se na tuto roli angažovat (a platit) ostravský host?
I když „zase“ Nápoj lásky, vlažný dirigent, a nikterak originální režie, přesto příjemně strávený premiérový večer v Opeře Národního divadla Praha mohu doporučit divákům, kteří se chtějí pobavit a současně vidět a slyšet talentované mladé zpěváky, kteří jsou výbornými interprety svých rolí.
Gaetano Donizetti: Nápoj lásky ( L´elisir d´amore), Národní divadlo Praha v budově Státní opery, psáno z druhé premiéry 24. září 2023
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.