Dramatické dílo Williama Shakespeara inspirovalo do dnešních dnů k bezpočtu operních adaptací. Z těch slavnějších zmiňme Rossiniho a Verdiho Otella, a také Macbetha a Falstaffa druhého z uvedených skladatelů. Dále například Belliniho Kapulety a Monteky, Gounodova Romea a Julii, Fibichovu, Halévyho nebo Adèsovu Bouři, Facciova a Thomasova Hamleta, Nicolaiovy Veselé paničky windsorské či dnes nehrané Krejčího Pozdvižení v Efezu nebo Barberova Antonia a Kleopatru. Dílo alžbětinského dramatika bylo inspiračním zdrojem také pro Benjamina Brittena, který podle jedné z her zkomponoval svůj 64. opus, operu Sen noci svatojánské. Stejnou látku pro své opery před ním využili moravský skladatel Pavel Vranický v díle Oberon, král elfů (1789), dánský komponista Friedrich Ludwig Æmilius Kunzen ve své opeře Holger Danske (rovněž 1789) a snad nejslavněji C. M. von Weber ve tříaktové romantické opeře Oberon (1826).
Brittenovo zpracování letos v obnoveném nastudování uvádí Scény Halle (Bühnen Halle). Jsa věren původní literární předloze, v libretu téměř beze změn (byť ve zkrácené podobě) vypráví skladatel známý pohádkový příběh krále elfů Oberona, královny víl Titanie, skřítka Pucka, Hermie milující Lysandra, Heleny zamilované do Demetria, athénského vévody Thésea a tkalce Bottoma. Ústředním tématem poněkud rozsáhlého příběhu je téma „šílenství z lásky“, kde podstatným dějotvorným prvkem je kouzelná květina (v hallské inscenaci rudý šáteček), jejíž šťáva umožňuje tomu, kdo jí je pokapán, zamilovat se do první osoby, kterou spatří.
Hudebního nastudování se ujal někdejší místní šéfdirigent Michael Wendeberg, který se profesně zabývá především koncertním repertoárem od Bacha po Schönberga a který je nyní od roku 2016 místním prvním kapelmistrem. Pod jeho vedením orchestr výtečně předvedl Brittenovu snovou, místy až magickou a také dramatickou hudbu. V celé hudební struktuře opery jsou nadpřirozené prvky reprezentované hudebně zakódovány pomocí ostinát a víly žijí ve zvukovém světě jasných instrumentálních barev. Jsou ztvárněny dětskými hlasy (skvělý dětský sbor zpívající převážně za scénou; sbormistr Bartholomew Berzonsky) – ukazujícími Brittenův všudypřítomný zájem o téma čistoty – často syrové a pronikavé, s doprovodem harfy, cembala, zvonkohry a dalších perkusí. Jednotlivé hudební nápady se v celém díle volně prolínají v hraných a zpívaných partech, díky čemuž se Brittenovi podařilo vytvořil opravdu pevnou strukturu a skutečný dialog mezi orchestrem a pěvci. Pěvecké obsazení bez výjimky dostálo této „dialogické“ hudební formě a jednotliví umělci podali výkony, které bezezbytku lze označit za znamenité a vzácně vyrovnané.
Jednou z nejvýraznějších postav je bezpochyby Oberon, jehož skvěle pěvecky i herecky vytvořil mladý kontratenor Leandro Marziotte, který se – pochopitelně – specializuje na starou hudbu. Nicméně v městě Halle, které má letitou händelovskou tradici, není problém najít adekvátního pěvce zmíněného hlasové oboru. Na místní scéně Marziotte zpívá aktuálně rovněž v Händelově Xerxovi. Další výraznou postavou byl barytonista Gerd Vogel, který je oporou místního souboru již více než tři dekády. Svého vychytralého Bottoma (v této produkci, zpívané německy, pod jménem Zettel) obdařil přiměřenou groteskností a komikou.
Zamilované, díky kouzlu volně se kombinující dvojice, s jistotou a přesvědčivým výrazem ztvárnili Chulhyun Kim jako Lysander, Julia Sokolik jako Hermia, Andreas Beinhauer jako Demetrius a Linda van Coppenhagen v roli Heleny. Titanii přesvědčivě ztvárnila ani ne třicetiletá rakouská členka místního souboru Vanessa Waldhart. Krásným plným basem obdařil svého Thesea další člen souboru Ki-Hyun Park. Přesvědčivou Hippolytou byla americká mezzosopranistka Gabriella Guilfoil. Zajímavě je v této produkci ztvárněn Puck, který je taneční rolí obsazenou ukrajinským tanečníkem působícím v Německu Sergijem Mišurenkem. Jeho pohybové kreace v černém přiléhavém overalu patřily svou kvalitou a precizností k nejvíce zapamatovatelným výkonům večera. Mluvené části libreta byly u této postavy pouštěny z reproduktorů.
Ve skvělé pěvecké souhře a herecky bravurně zazpívali a sehráli své party i menší, ale dějově ne nevýznamné postavy řemeslníků, kteří v Halle dostali německá jména: Michael Zehe jako Peter Squenz, Robert Sellier jako Flaut, Matthias Schulze jako Schnock, Kristian Giesecke jako Schnauz a Andrij Chakov jako Schlucker.
Samostatnou kapitolou této produkce je inscenační stránka. Scénickou podobu dílu, které samo o sobě skýtá nepřeberné množství výkladů, předvedl zkušený režisér Walter Sutcliffe, současný intendant místní opery, a to na efektně a funkčně řešené scéně Jona Bausore. Ta byla na jevišti pokryta tmavou lesklou krytinou, nad níž byla z provaziště zavěšena ozdobná konstrukce volně svým vzorem navazující na tu, která visí nad hlavami obecenstva v sále. Ve scénách „divadla na divadle“, kdy se v rámci opery „dávala“ hra Pyramus a Thisbe (tak podstatná pro samotný děj, zejména ve 3. jednání), byla tato konstrukce zpuštěna, zajištěna nožkami a sloužila jako samostatná scéna na velké scéně pouze pro tuto hru. Příležitostně scénu doplňovala další opona v zadním prospektu a též tylová revuální opona v přední části jeviště. Ve spojení s neonovými pásy přímo na jevišti, případně též s vystupujícím a opět sestupujícím světelným neonovým kruhem (světelný design Hein Victor Schenke) se podařilo inscenátorům pokaždé vykouzlit jinou, úchvatnou a ději zcela odpovídající atmosféru.
Stává se málokdy, aby opera začala dřív, než reálně začne na jevišti. A přece v tomto případě měli diváci možnost v předsálí před začátkem spatřit pohybující se dvě smíšené dvojice v poněkud výstředných, ale slušivých růžových oblečcích (kostýmy Dorota Karolczak). Ty se později objevily na scéně v podobě postav Lysandra a Hermie a Demetria s Helenou. Scénu divadla na divadle, tedy inscenování hry Pyramus a Thisbe, sledují ve 3. jednání tyto dvojice z postranních lóží divadla. Během ní si obecenstvo vyslechne nejenom originální Brittenovu hudbu, ale též krátké ukázky (vlastně pastiše) z děl skladatelů jako Lutosławski, Schönberg, Verdi, Mozart či Donizetti.
Inscenační vynalézavost tvůrčího týmu dokladuje nejenom živost jednotlivých postav, jejich herecká přesvědčivost, ale též množství často krátkých, ale „na komoru“ mířících nápadů či gagů, které přirozeně rozesmějí. Snad největší rozruch způsobil obří růžový falus, který jako dočasná součást kostýmu visel mezi nohami Bottoma.
Aktuálně znovu uvedená produkce Brittenovy ne příliš často uváděné opery Sen noci svatojánské, stojící poněkud ve stínu populárnějších titulů skladatele, jakým je zejména Peter Grimes, ukazuje, že i menší divadla, jakým jsou Scény Halle (Bühnen Halle), dovedou výtečně zvládnout i náročnější a divácky nepříliš známé tituly. Tato produkce se díky šikovným tvůrcům a interpretům stala opravdovým Gesamtkunstwerkem: jednotou mnoha složek hudebního divadla se svébytným, nikoli však otravným, vtažením diváků přímo do děje. Je potěšujícím zjištěním, že dramaturgickým záměrem (šéfdramaturg Boris Kehrmann) je uvádět Brittenovy opery i nadále. V příští sezóně se na Bühnen Halle od dubna 2024 lze těšit na jeho Alberta Herringa.
Benjamin Britten: A Midsummer Night’s Dream (Sen noci svatojánské, Ein Sommernachtstraum) Bühnen Halle, psáno z reprízy 17. června 2023, provedeno v německém jazyce
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.