„Krása zachrání svět“. Vídeňský Idiot: lahůdka pro milovníky rarit

Operní dílo polsko-židovského skladatele Mieczysława Weinberga (1919–1996), pozůstávající z celkově sedmi opusů, je postupně v posledních zhruba patnácti letech úspěšně kříšeno na jevištích západních, především německých a rakouských operních domů. Snad nejznámějším z nich je dvouaktová opera Pasažérka (z r. 1968), jejíž geograficky k nám nejbližší produkce byla s úspěchem premiérována v roce 2017 v Semperově opeře v Drážďanech. Nyní Divadlo na Vídeňce přináší v rakouské premiéře opravdovou lahůdku zejména pro milovníky rarit a operní tvorby minulého století, a to rozsáhlou operu Idiot o čtyřech jednáních a deseti obrazech z druhé poloviny 80. let komponované na námět slavného stejnojmenného Dostojevského románu. Tento ruský literární velikán ostatně patřil ke skladatelovým oblíbeným spisovatelům.

Čtyři části tohoto rozsáhlého a zásadního díla světové literatury byly Weinbergem transformovány do zhruba tří hodin hudby s intenzivním symfonickým vývojem, chytlavými melodiemi a strukturou založenou na leitmotivech. Jedná se o autorův poslední scénický opus. Poněkud komplikovaná dějová linie opery odráží téměř každý zvrat románu, avšak nemoc knížete Myškina je ponechána v minulosti (scény zachycující jeho záchvaty nebyly zahrnuty do libreta). Protože hlavní hrdina hlásá skladatelovy vlastní ideály, jsou monology knížete Myškina jedinými fragmenty libreta muzikologa Alexandra Medveděva, které nevycházejí z původního Dostojevského textu.

Medveděv se v libretu zaměřil na osudové selhání titulní postavy při výběru partnerky. Šestadvacetiletý kníže Lev Nikolajevič Myškin (tenor) cestující vlakem ze Švýcarska do Petrohradu je jako epileptik, „svatý blázen“ (jurodivý), na jedné straně obdařen darem jasného vnímání reality a čtení lidského charakteru již z tváře, na druhé straně však není pro svůj přílišný soucit, čestnost a vnitřní integritu schopen rozhodného jednání. On sám není typickým jednoznačným silným hrdinou, jako spíše prvkem odolávajícím společenským konvencím své doby. Současně se postupně zamotává do viny, kterou sám nezavinil.

Z filantropických pohnutek se chce oženit s pětadvacetiletou kurtizánou Nastasjou Filipovnou (soprán), kterou nakonec v závěru opery ze žárlivosti zabije jeden z jejích obdivovatelů, vznětlivý Parfion Rogožin (bas). Druhou důležitou ženskou postavou je mladá Aglaja Jepančinová (mezzosoprán), jedna ze tří dcer generála Ivana Fjodoroviče (bas) a Jelizavety Prokofjevny (alt), kterou si vydržoval Afanasi Ivanovič Tockij (baryton). Ten pak podporuje její sňatek s Ardalioničem Alexandrovičem (Ganjou) Ivolginem, generálovým sekretářem (tenor). Činí tak prostřednictvím bohatého věna, které Nastasji poskytne, čímž motivuje Ganju svolit k sňatku s Nastasjou navzdory její pověsti. Sám Tockij by se rád oženil s některou s generálových dcer, aby se tak dostal do vyšší společenské vrstvy. Ganjova sestra Varvara (Varja, soprán) je z plánu svého bratra zděšena – Ganja si plánuje vzít Nastasju, rozpustilou ženu, kterou navíc ani nemiluje! Ve skutečnosti si však myslí na sňatek s Aglajou, kterou však kvůli její kráse obdivuje také kníže Myškin. Rogožin nabízí Ganjovi postupně vyšší a vyšší částku peněz, přehodnotí-li svůj úmysl vzít si Nastasju. Jepančinovy se dozvědí, že kníže je Aglajin snoubenec. Lukjan Timofejevič Lebedev (baryton), v jehož venkovském sídle se Myškin zotavuje z epileptického záchvatu, jej informuje, že Aglaja se sešla s Nastasjou Filipovnou. Tato scéna obou hlavních ženských hrdinek je jedním z nejsugestivnějších částí díla. Nakonec se Myškin ze soucitu, nikoli z lásky, stejně rozhodne pro Nastasju. K jejich svatbě však nikdy nedojde: nevěsta prchá k Rogožinovým, což se jí stane osudným.

„Idiot“ se „svatou nemocí“ je proti své vůli Božím bláznem – moralistou a korupčníkem zároveň. Opera ukazuje tuto dichotomii depresivním způsobem a umisťuje tohoto „nadpozemského“ zachránce do drsné společnosti zhýralé ruské smetánky nahlodané materialismem, jíž svou dobrotou nastavuje zrcadlo, což ho však zároveň ničí. Na rozdíl od románu, kde Myškin pozbývá zdravého rozumu jsa rozrušen vraždou Nastasje, se ve finále opery projevuje nejvyšší křesťanský radikalismus odpuštění, při kterém se kníže objímá s vrahem Rogožinem. Tato scéna, která však ve vídeňské produkci není inscenována jako obejmutí, tak náhle a emotivně odhaluje vnitřní jednotu navenek toliko odlišné dvojice postav: zoufalého vraha a „vykupitele“ padlé ženy, který v této své roli selhal.

Inscenační tradice tohoto díla vzhledem k jeho zřídkavému uvádění prakticky neexistuje. Po provedení redukované verze v Moskevské komorní opeře v prosinci 1991 se světová premiéra opery jako celku uskutečnila až 9. května 2013 v Národním divadle Mannheim v hudebním nastudování Thomase Sanderlinga. Tato produkce byla v daném roce oceněna jako „světová premiéra roku“ v anketě kritiků časopisu Opernwelt se stejným počtem hlasů jako Written on Skin George Benjamina. Nahrávka díla vyšla na CD u labelu Panclassics. Z nedávných produkcí Idiota zmiňme ještě tu z r. 2016, která byla uvedena v Mariinském divadle v Petrohradu. Té současné vídeňské se režijně ujal moskevský rodák Vasilij Barchatov, autor mnoha inscenací na různých evropských (zejm. německých) a ruských scénách. Dirigentem je stejně jako před deseti lety v Mannheimu Thomas Sanderling, který přivedl orchestr k bravurnímu výkonu plnému barevných odstínů, dramatických i baladických nálad prakticky ve všech sekcích.

Barchatov ve své koncepci využívá v průběhu celé opery jednoduchou scénu s dominantním vagonem o třech oknech na točně (scénografie Christian Schmidt). Vagon je pravidelně a často otáčen, aby umožňoval rychlé změny obrazů. Jeho otáčení je doplněno blikajícími bílými světly (světelný design Alexander Sivaev). Buď se vyskytuje jako hlavní dějiště, nebo poskytuje efektní kulisu různým místnostem, které jsou většinou ilustrovány buďto stolem se židlemi nebo gaučem s lampou a klavírem. Tento princip je zpočátku efektní, což vhodně doplňují neotřelé video produkce na oknech vagonu (video Christian Borchers). Postupně se však stává neustálé opakované otáčení vagonu a vcházení postav vycházení postav z něj a do něj monotónním. Zejména závěrečné obrazy opery jako by nebraly konce a scénické řešení neustále se otáčejícího vagónu, ve kterém porůznu mizí a objevují se sedačky, pocit nudné nekonečnosti ještě prohlubovalo.

Jinak je třeba ocenit velmi propracované herecké vedení všech účinkujících v civilních kostýmech (kostýmy Stefanie Seitz). Prakticky celé obsazení je bez výjimky znamenité; pěvci podávají výtečné výkony, které jsou hodny i zaznamenání na hudebním nosiči. Vzhledem k velkému množství vyskytujících se postav zdůrazněme alespoň ty hlavní. Celá opera stojí primárně na bedrech knížete Myškina, kterého svým světlým a průrazným tenorem vynikajícím způsobem vytvořil Dmitry Golovnin. Jeho psychologické prožívání postavy a celkový projev byly strhující.

Ve středně velké roli Ganji doslova zazářil Mihails Čuļpajevs, který mohl na několika místech bez zaváhání rozvinout svůj dobře vedený, technicky jistý a ve výškách průrazný lyrický tenor. Jeho další hlasový i profesionální vývoj rozhodně má smysl sledovat. Jeho sestrou Varjou byla Kamile Bonté. Obě hlavní ženské role byly rovněž optimálně obsazeny, a i hlasově se výborně doplňovaly: plnokrevnou Nastasjou byla Ekaterina Sannikova, která na rozdíl od většiny postav vystupovala ve výrazném třpytivém zeleném kostýmu, čímž byl dobře zdůrazněn charakter její postavy. Její pomyslnou rivalkou Aglajou byla působivá Ieva Prudnikovaitė. Basbarytonista Dmitry Cheblykov se blýskl jako energický, vášní zmítaný Rogožin, byť dokázal předvést i krásně lyrický odstín svého hlasu v dojemném „Ach, moje cena, moje cena“ devátého obrazu zpívané „za noci“ na střeše vagonu. Velmi zajímavě byl režijně pojat Lebedev Petra Sokolova: jako jakýsi nervní, expresivně se projevující průvodce dějem nebo  spíše spiritus movens, který před závěrem opery spáchá sebevraždu zastřelením.

Hutný a plný bas v menší roli generála Jepančina předvedl Valery Gilmanov, zdatně mu jako jeho žena sekundovala Ksenia Vyaznikova. Jejich druhou dcerou Alexandrou byla Tatjana Schneider. Jako Tockij se hezky předvedl Alexey Dedov. Na klavír ve čtvrtém obrazu hrál Mennan Bërveniku.

V libretu, stejně tak jako v Dostojevského románu, se nachází Myškinova replika o tom, že krása zachrání svět. Vídeňské nastudování tohoto doposud opomíjeného Weinbergova díla dokazuje, že krásná díla mají potenciál, když už ne přímo zachránit, tak aspoň výrazně obohatit kulturní svět. Tato opera plná kvalitní a zajímavé hudby prokázala svůj potenciál životaschopnosti, byť její přijetí publikem na navštíveném představení bylo spíše vlažné. I když menší škrty by jí prospěly, rozhodně si zaslouží být uváděna častěji, stejně jako zbytek Weinbergova díla. Uvedení několika produkcí jeho oper v posledních letech je pozitivním trendem vzbuzujícím opatrnou naději na dlouhodobější „revival“ významného skladatele.

Mieczysław Weinberg – Idiot, Theater an der Wien, premiéra 28.4.2023, psáno z reprízy 30.4.2023