Operní jednoaktovka maďarského skladatele Bély Bartóka Modrovousův hrad (A kékszakállú herceg vára, 1911) patří mezi nejpodivuhodnější operní díla počátku 20. století. Nyní se nově objevuje i na repertoáru Moravského divadla v Olomouci, kam se vrací po 66 letech, kde mělo dílo svoji českou premiéru v r. 1957. Našim čtenářům přinášíme recenzi z druhé premiéry, která se konala 18. února 2023.
Dusné operní drama plné symbolismu a impresionistických nálad bývá většinou uváděno v jednom večeru s jinou jednoaktovkou. V Státním divadle Brno ji hráli např. v roce 1975 spolu s Orffovou Chytračkou, ke stejné kombinaci přistoupilo později i pražské Národní divadlo (1981). Plzeňská opera pro koncertní provedení Modrovousova hradu v roce 1983 zvolila do sousedství Ariadnu Bohuslava Martinů. Režisér David Radok si v Národním divadle v Brně v roce 2016 vybral k Modrovousově hradu Schönbergovo Očekávání a podařilo se mu navíc obě díla důmyslně myšlenkově propojit. Právě kombinace Bartókovy opery s Očekáváním se objevila i na konci osmdesátých let minulého v Metropolitní opeře, kde v obou bohatých ženských postavách vystupovala věhlasná Jessye Norman; jinak se na světových jevištích uplatňuje spojení i s jednoaktovou Čajkovského operou Jolanta, Podivuhodným mandarínem rovněž od B. Bartóka, trochu kuriozním propojením bývá s komickým kusem Pucciniho Gianni Schicchi.
V Olomouci původně zvažovali doplnit večer o jednoaktovkou operu Víly od Giacoma Pucciniho, ale nakonec se zjevně správně rozhodli zůstat na maďarské půdě a propojit Bartóka s tvorbou Zoltána Kodályho. Po skončení opery tak hned následují Kodályho Tance z Galanty a celý operní večer ideově rámují Sbory pro mužské hlasy.
Báje o rytíři Modrovousovi, který zabíjel své ženy, pochází z modrovousovské legendy, kterou zpracoval mimo jiné Charles Perrault anebo bratři Grimmové. Libretista Béla Balázs strašidelný příběh modrovousovské legendy transformoval na způsob symbolistních maeterlinckovských dramat do podoby psychologického dramatu anebo ještě spíše do abstrahovaného dialogu mužství a ženství. Balázs se soustřeďuje na téma dvou ústředních postav Modrovouse a Judity, přičemž už samotný název jasně odkazuje k „hradu“, který se objevuje v názvu opery, nikoliv jako ke knížecímu sídlu, nýbrž jako Modrovousově nitru, do kterého postupně Judita proniká a nachází v něm jen hrůzu a zkázu. Mnohovrstevnatý Balázsův text plný symbolů ve spojení s impresionistickou Bartókovou hudbou dává inscenačním tvůrcům poměrně volnou ruku, jak naplnit téma střetu mužského a ženského světa. Režisérka Daniela Špinar bohatě rozehrává dialog mužského a ženského principu jako příběh jedné bytosti, Modrovouse, který si nechce připustit ženskou stránku sám v sobě. Vychází tak z vlastní zkušenosti muže, který prochází tranzicí, aniž by ústřední Bartókovo a Balázsovo téma nějakým způsobem pokřivil. Úvodní expozicí mužského sboru s vojenskou písní Katonadal (píseň vojáka) nastolují tvůrci maskulinní svět knížete Modrovouse, aby vzápětí zazněl tradiční krátký mluvený prolog pronášený Máriou Székelyovou (v maďarštině), do kterého začne promlouvat Bartókova hudba. Na obnažené, až depresivně působící scéně (výtvarnice Lucie Škandíkové) poseté černými pytli na odpadky jako jediné zdánlivé útočiště působí osvětlená telefonní budka. Modrovousovo téma bohatě rozvíjejí mužští tanečníci, ke kterým se postupně přidávají tanečnice, představující bývalé manželky knížete, aby ve vysoce nápadité choreografii Daniely Špinar a Tona Ferriol nikoliv ilustrovali, nýbrž svébytným a originálním způsobem dotvářeli to, co není vyřčeno nebo vyjádřeno hereckou akcí obou hlavních protagonistů. I bez speciálních scénických efektů ovládá představení vzrušená nálada a neustálé napětí, které utváří výjimečné sepětí výborně interpretované hudby, slova, obrazu, tématu a soustředěného hereckého a tanečního výkonu. Na současném českém operním jevišti nalezneme bohužel jen málo takových představení, ve kterých jsou jednotlivé složky divadla tak bytostně a organicky propojeny a přinášejí tak intenzivní divácký prožitek. Na rozdíl od běžné inscenační praxe, podle které příběh končí tragicky neúspěšným Juditiným pokusem o vnesení světla do Modrovousovy duše, volí Špinar optimističtější závěr: kníže se brání vniknutí ženského principu; umírá, aby znovu povstal jako bytost, která lásku a ženský princip konečně přijímá. K tomu inovativnímu vyznění operního příběhu olomouckým tvůrcům napomáhají radostné Tance z Galanty Z. Kodályho.
Vedle ojedinělého scénického ztvárnění stojí za úspěchem olomoucké inscenace také pečlivé hudební nastudování: dirigent Petr Šumník dokázal hře Orchestru Moravského divadla Olomouc vtisknout žádoucí napětí a bohatou plastičnost výrazu, která umocnila divákovo vnímání. O druhé olomoucké premiéře se v hlavních úlohách představili pěvecky velmi zdatní, charismatičtí a představitelsky přesvědčiví David Szendiuch (Modrovous) a Radoslava Müller (Judita). Představení se hraje v maďarském originále, což diváka nutí, aby sledoval české titulky, na druhé straně oba sólisté předvádějí tak intenzivní herecké výkony činoherních parametrů, že z jejich pohledů a gest lze přímo odezírat obsah jejich vzájemných sdělení.
Novému vedení olomoucké opery můžeme jen poblahopřát ke špičkové inscenaci, která snese i mezinárodní měřítka a divákům jen doporučit návštěvu tohoto jedinečného představení.
Béla Bartók: Modrovousův hrad (A kékszakállú herceg vára), Zoltán Kódály Sborové písně pro mužský sbor a Tance z Galanty
Moravské divadlo Olomouc, premiéra 17. února 2023, psáno z druhé premiéry 18. února 2023
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.