Šaty dělají člověka – to je nejnovější titul Opery Národního divadla v Praze, který uvádí pražská opera na jevišti Státní opery v rámci projektu Musica non grata. Symbolicky se tak do budovy bývalého Nového německého divadla vrací skladatel Alexander Zemlinsky, který tu od roku 1911 do 1927 působil jako šéf opery a svojí neokázalou dramaturgií a mistrovstvím své taktovky se zasloužil o nebývalý rozmach této scény. Vedle rozsáhlé dirigentské činnosti na poli opery i systematického provádění symfonických skladeb se věnoval i vlastním kompozicím, které však on sám s jedinou výjimkou nikdy neprotlačoval do hracího plánu pražské opery, kterou řídil. Tou výjimkou byly právě Šaty dělají člověka (Kleider machen Leute).
Zemlinsky složil první verzi své opery mezi dubnem 1907 a srpnem 1909 – premiéra se konala ve vídeňské Volksoper v roce 1910 a měla velký úspěch. O další uvedení projevil zájem Stuttgart, nicméně byla premiéra z provozních důvodů odložena, v roce 1914 se přihlásil Mannheim, i zde z konečné realizace nakonec sešlo. Zemlinsky si byl sám vědom určitých slabých stránek své komické opery, nicméně její přepracování chtěl spojit s novou praktickou realizací na scéně. Proto povolal ke spolupráci opět svého libretistu Leo Felda a začal pracovat na nové verzi. V únoru 1922 již pak začal „pražskou“ verzi zkoušet ve „svém“ Novém německém divadle a světová premiéra pražské verze Šatů“ se uskutečnila 20.4.1922 pod taktovkou Zemlinského, režii měl tehdejší ředitel NND Leopold Kramer.
Dříve než přistoupíme k detailnějšímu rozboru literární předlohy Kleider machen Leute – pár slov o uvádění Zemlinského oper vůbec. Alexander Zemlinsky byl nucen vzhledem ke svému židovskému původu jako řada jiných umělců emigrovat do USA, kde bohužel už v roce 1942 zemřel. Po dlouhá desetiletí se pak jeho díla nehrála, renesance jeho tvorby nastává až v devadesátých letech minulého století a ta od té doby (s menšími přestávkami) naštěstí trvá až do dnešních dnů.
Ještě k uvádění jeho děl na našich jevištích: Státní opera Praha se již v prvních letech své samostatné existence přihlásila k odkazu bývalého šéfa opery Nového německého divadla v roce 1992 inscenacemi Florentinská tragédie (Eine florentinische Tragedie) a Infantčiny narozeniny (dnes spíše uváděné pod názvem Trpaslík – Zwerg) v jednom večeru v režii Karla Drgáče a v hudebním nastudování dirigenta Hilary Griffithse; osm let na to opět Státní opera Praha přichází s dalším neméně zajímavým titulem pohádkové opery Es war einmal (Bylo nebylo, 2000). Z mimopražských scén pak ve zhruba stejné době vzbudila pozornost osobitá inscenace Jihočeského divadla České Budějovice z roku 2007 Křídový kruh (Der Kreidekreis) režiséra Martina Packa a hudebně nastudovaná Tomášem Hálou. Z neoperní nabídky Zemlinského tvorby zcela nedávné připomeňme ještě Lyrickou symfonii, která měla v rámci festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu v Praze dokonce svoji světovou premiéru 4. června 1924 – ta se objevila na jevišti SOP u příležitosti 150. výročí skladatelova narození 10. října 2021 v komponovaném večeru spolu se Zemlinského operním fragmentem Malva.
KLEIDER MACHEN LEUTE – libreto Leo Felda vzniklo na základě stejnojmenné půvabné komické novely švýcarského spisovatele Gottfrieda Kellera, pocházející ze sbírky Lidé seldwylští (1856 – 1874), česky přeložené už v 1900), která se v německy mluvících zemích pro svoji popularitu dočkala i filmového zpracování. Děj je v podstatě velmi prostý: obyčejný krejčík Wenzel Strapinski se vydá na cestu ve svém nejlepším oblečení, na cestě ho zastihne kočí v prázdném hraběcím kočáře a nabídne mu, že ho sveze do městečka Golbachu. Návštěva neznámého cizince příchozího v hraběcím kočáru vzbudí nebývalý zájem o „neznámou celebritu“ mezi místními, kteří mu přichystají hostinu, přepychově jej ubytují a vůbec všemožným způsobem mu nadbíhají a snaží se upoutat jeho pozornost. Mezi nimi je i Nettchen (v českém překladu Kellerovy novely Anuška), která nalezne v neznámém cizinci upřímné lidské zalíbení. Wenzel (Václav) záhy pochopí, že se stal obětí mystifikace a neví, jak z bludného kruhu ven, tím spíš, že jeho city k Nettchen jsou opravdové. Chce se s dívkou poctivě rozloučit a z města co nejrychleji zmizet. Zamilovaný loučící se pár zastihne Melchior Böhni, dívčin odmítnutý nápadník, a pohotová Nettchen představuje otci a ostatním mešťanům Václava jako svého snoubence. Nakonec se přeci jen zlomyslný Böhni postará o prozrazení pravé identity Strapinskeho – všimne si již dříve, že hrabě má rozpíchané prsty, a tak začne usilovně pátrat po původu hosta. Nakonec se od Wenzela všichni odvrací, věrná mu zůstává jen Nettchen, které nevadí, že její nastávající je krejčí.
Novodobou premiéru nastudovala ve Státní opeře nizozemská režisérka Jetske Mijnseen, která zdařilým způsobem vytvořila komickou alegorii téma šaty dělají člověka. Možná by si její jevištní realizace zasluhovala větší míru gogolovské grotesknosti a vyhrocenosti, ale vcelku dobře rozehrává jednotlivé charaktery opery. Na rozdíl od původní Kellerovy předlohy rozvíjí rovněž vnitřní hnutí mysli hlavní postavy Václava, který si v pražské inscenaci svůj vznešený statut moc neužívá, je spíše plachý bezbranný a zažívá děsivé noční můry, jak jeho velký podvod skončí. I ve formování role Nettchen překračuje režie hranice obvyklé klišé naivní způsobné dívenky. Nettchen na pražské scéně je sebevědomá mladá žena, která jde za hlasem svého srdce a umí si prosadit, co si zamane. Zatímco kostýmy Julie Berndt celkem zaujmou svojí různorodostí a pestrostí odkazující na období 20. až 40. let minulého století, rozpaky budí těžkopádná scéna Herberta Murauera. Možnosti jím navrženého otáčivého hlediště se svojí nízkou nápaditostí velmi záhy vyčerpají a nemají v průběhu večera již mnoho co nabídnout. Velký konvexní poloovál zabírající téměř dvě třetiny jeviště po větší část představení nemá vůbec žádnou funkci – „překvapení“ nastává až v závěrečném obraze při otočení v průběhu mezihry „Zlomyslný Böhni“, kdy vytváří prostor pro výtvarné řešení noční můry Strapinského a odhalení jeho pravé totožnosti. Jisté zklamání z části výtvarné složky inscenace však je naštěstí vyváženo velmi dobrou herecko-představitelskou akcí všech účinkujících a vzorovou interakcí mezi nimi.
Litevská dirigentka Giedrė Šlekytė zvládla na vysoké úrovni náročné požadavky partitury na souhru a barevnost orchestrálního zvuku. Pod jejím vedení dosáhl Orchestr Státní opery Praha žádoucího dynamického rozpětí i zvukové opulentnosti, při které však docházelo místy ke krytí zpěváků. Jinak i dirigentka čistě hudebními prostředky dokázala vypointovat a charakterizovat jednotlivé charaktery Kellerova, resp. Feldova literárního podkladu. Sbor Státní opery Praha byl ochuzen dramaturgickými škrty v původní partituře o řadu hudebně zajímavých čísel, nicméně jako výkon jako celek lze pochválit.
Hlavní roli večera vytvořil americký pěvec Joseph Dennis. Typem svého hlasu (charakterní tenor) i svými hereckými prostředky velmi vyhovuje představě spíše subtilního krejčího, který se prostou záměnou stane oslavovanou celebritou. Upoutá měkkostí svého nástroje, pěkným frázováním a schopností lehce vytvářet krásná legáta. Nosnost jeho hlasu je horší, zřejmě je to způsobeno tím, že mu hlas posazený trochu „dozadu“; a rovněž tak by mu slušelo více osobního charismatu. Sopranistka Jana Sibera s přehledem a působivým šarmem ovládla roli jeviště SOP jako Nettchen, kterou v souladu s intencí režie zbavila očekávané a tradiční polohy pasivní ženušky a vybavila jí širokou paletou účinných ženských zbraní. Hlavním protihráčem ústředního páru byl Markus Butter (Melchior Böhni), který bohužel nemá v opeře mnoho hereckého ani pěveckého prostoru; přesto se rakouský barytonista zasloužil o pěkný výkon večera. Z početných sólistů představení zaslouží jistě pozornost zdařile prokreslená studie Hostinského v podání Ivo Hrachovce, osobitě vystavěné ženské charaktery paní Litumleiové (Sylva Čmugrová) a paní Häberleinové (Stanislava Jirků) či rozsahem nevelká, ale představitelsky nápaditá postava mladšího syna domu Pütschli-Nievergelt v podání mladého basisty Jana Hnyka. Celkově pozitivní dojem z představení umocnila a vcelku dobře zvládnutá němčina většiny interpretů a v neposlední řadě jako vždy fundovaně připravený divadelní program dramaturgyně ND dr. Jitky Slavíkové.
Záslužný projekt Musica non grata s díly skladatelů z meziválečného období, kteří byli pronásledováni národním socialismem a jejichž jména a díla se dostala na seznamy nežádoucích autorů a neprováděných opusů, přinesl ve své závěrečné fázi do Prahy osvěžující titul nadprůměrných hudebních kvalit a s inscenačním výsledkem, který určitě patří k tomu lepšímu, co lze na pražských scénách v současné době vidět a slyšet.
Alexander Zemlinsky: Kleider machen Leute (Šaty dělají člověka), ND Praha v budově Státní opery,
psáno z 1. premiéry v pátek 24. února 2023
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.