Dobře utajená hvězda – tak zní nový titul nakladatelství Šimona Ryšavého, který se před několika týdny se objevil v knižní nabídce. Tou utajenou hvězdou je operní pěvkyně, jejíž Turandot se klaněla milánská La Scala, veronská Aréna a další proslulé scény v Evropě i v zámoří. Řeč je o Haně Svobodové – Janků, jejíž počátek pozdější mezinárodní kariéry je úzce spojen především s brněnskou scénou.

Hana Svodová Janků studovala zpěv u Hedviky Ryšánkové na Základní škole Jaroslava Kvapila v Brně. Po absolventském celovečerním koncertu, který se konal v Besedním domě v Brně, se stala nakrátko členkou brněnského operního sboru, ale už v prosinci 1959 dostala smlouvu sólistickou. 60. léta byla obdobím jejího uměleckého růstu, při kterém se setkávala především s díly Bedřicha Smetany (Blaženka, Jitka, Mařenka, Hedvika, Anežka, Krasava, Libuše), Antonína Dvořáka (Julie, Rusalka), ale i W.A. Mozarta, Ch. Gounoda, V. Nováka, B. Martinů a dalších skladatelů.

Prvním významným mezníkem v její kariéře bylo nastudování Verdiho Trubadúra v roce v 1964, které poukázalo na její zcela mimořádnou dispozici pro interpretaci italské opery; následující rok už přišla nabídka z Bratislavy na Pucciniho Turandot, kterou pro tuto scénu nastudovala ve slovenštině a později se jí ještě „přeučila“ do němčiny, češtiny a konečně do italského originálu (pro drážďanskou, brněnskou a milánskou inscenaci). Červenec 1967 se stal naprosto zlomovým okamžikem v její dosavadní kariéře – vyhrála konkurz na titulní Turandot v milánské La Scala (jako cover za slavnou Birgit Nilsson) a následujícího roku jako krutá čínská princezna skutečně ve slavném milánském domě s ohromným úspěchem vystoupila. Nabídky se ze zahraničních domů jen hrnuly, přesto však k další mimořádné události v životě H. Janků došlo na domácí brněnské půdě. Státní divadlo Brno pohotově zareagovalo na dramatické události po 21. srpnu 1968 a otevřelo novou sezónu 1968/1969 Smetanovou Libuší – s kongeniální Hanou Janků v titulní roli. Z emocemi nabitého představení existuje naštěstí rozhlasový záznam, který před několik lety vydalo na CD nakladatelství Radioservis.

Neúnosná společensko-politická situace v ČSSR způsobila, že pěvkyně se svým manželem v roce 1970 natrvalo opustila Českou republiku, kam se vrátila až po roce 1989, bohužel její čas byl vyměřen velmi krátce, Hana Janků zemřela ve Vídni 28. dubna 1995 ve věku pouhých 54 let.

NOVÁ KNIHA

Autorkou nové knihy je významná muzikoložka PhDr. Jitka Fukačová, jejíž mnohaleté úsilí o oživení památky Hany Janků je korunováno právě vydáním této publikace. Dr. Fukačová se rovněž významně zasazovala o vydání dostupných zvukových snímků, které s H. Janků natočil brněnský rozhlas, v roce 2016 to byl sólový recitál a před několika lety již zmíněná nahrávka Smetanovy Libuše.

JEŠTĚ PÁR SLOV K AUDIO SNÍMKŮM HANY JANKŮ

Kromě dvou vydaných nahrávek nakladatelství Radioservis natočila H. Janků u Supraphonu v roce 1968 part Jitky ze Smetanova Dalibora v sousedství skvělých umělců Naděždy Kniplové (Milada), Viléma Přibyla (Dalibora) a pod taktovkou vynikajícího Jaroslava Krombholce. Bohužel po jejím odchodu z republiky tento snímek nebyl vydáván a objevil se na gramofonovém trhu až po r. 1990 na CD nosiči. Z četných zahraničních angažmá existují živé (často i pirátské) snímky, které dokumentují její velké výkony především jako Turandot, Giocondy, Santuzzy či Dvořákovy Cizí kněžny. Kniha dr. Fukačové uvádí rovněž soupis těchto nahrávek (oficiálně vydaných) včetně nahrávek z brněnského rozhlasu, které bohužel na CD zatím vydány nebyly.

VZPOMÍNKOVÁ KNIHA – PRO A PROTI

Je nesporným přínosem, že se podařilo posbírat a utřídit údaje o dramatické pěvkyni Janků, která patřila mezi největší poválečné talenty české opery. Při vší úctě k úsilí autorky je však nutno zmínit absenci jistého soudného odstupu od osobnosti umělkyně, která je v některých pasážích až nekriticky adorována. Rovněž tak faktografie její umělecké dráhy z doby emigrace není příliš bohatá, a to se týká i vzpomínek uměleckých kolegů a spolupracovníků nebo naopak vzpomínek umělkyně na své početné zahraniční spolupracovníky; což je pochopitelně způsobeno tím, že řada těchto osobností je již po smrti.

Mě osobně překvapila poměrně úzká šíře repertoáru, se kterým H. Janků slavila po světě úspěch: byla maximálně poptávána jako vynikající Turandot, mezi její oblíbené partie patřily Gioconda a Tosca, z Verdiho ještě zpívala častěji Sílu osudu, omezeně Lady Macbeth a ve svých zahraničních počátcích ještě Leonoru v Trubadúru. Na milovaného Janáčka či Smetanu (s výjimkou seškrtaného vídeňského Dalibora) bohužel nabídky nedostávala; ze strany agentů byl zájem, aby se více věnovala wagnerovským partiím, které ona většinou odmítala, a tak česky zpívaný brněnský Lohengrin (též k dispozici ve zvukovém záznamu brněnského rozhlasu), oslavovaná Kundry z Parsifala a pak Siegfried-Brünnhilde jsou jejími jedinými počiny na poli wagnerovské interpretace.

Trochu zarážející je technická stránka provedení recenzované publikace: formát 30×21 cm na kvalitním křídovém papíru vypadá sice impozantně, ovšem písmena velikosti téměř 0,5 cm jsou skutečně neobvykle velká a stejný obsah knihy by se určitě pohodlně vešel do pohodlnějšího formátu s podstatně nižší váhou knihy (přitom obrazová kvalita fotografií je vesměs jen průměrná). Její cennou součástí je však vedle bohaté přílohové části (rejstříky, soupisy rolí a nahrávek) také CD obsahující kromě vzácných nahrávek z archivu ČR Brno i dva vzpomínkové rozhovory autorky s umělkyní z roku 1968 (po premiéře Turandot v Miláně) a pak z roku 1990. Ty jsou tak osvěžujícím doplňkem ke krátkému (a špatně sestříhanému) medailonu, který v 90. letech minulého století s H. Janků pořídila Česká televize.

Jitka Fukačová: Hana Janků Dobře utajená hvězda, 2022, vydalo nakladatelství
ŠIMON RYŠAVÝ, tisk Sabing, spol. s.r.o.  počet stran 337 (pevná vazba)