Uvést na naší první scéně Prodanou nevěstu Bedřicha Smetany je vždycky velmi záludná záležitost přinejmenším pro režiséra. Filmová a divadelní režisérka Alice Nellis nyní přichází s netradiční koncepcí, která si klade za cíl pobavit dětského i dospělého diváka a také odstranit staré, již nefungující interpretační nánosy. V tomto smyslu jí za její odvahu patří uznání. Úkol, který si ale předsevzala, se ukázal být nad její reálné síly. Nedokázala ideově dostatečně propojit jednotlivé inscenační postupy a výsledkem je divadlo, ve kterém každé jednání má odlišnou tvář – bez náležitého vnitřního vývoje.
To může někomu připomenout velmi čerstvou inscenaci Wagnerova Prstenu Nibelungova, kterého nově nastudovali ve Stuttgartu. Před dvaceti lety si tam dovolili malý experiment – každý díl tetralogie nastudoval jiný režisér: letošní nová Valkýra však přinesla další překvapení: dokonce každý akt prvního večera Ringu má svého individuálního režiséra.
Zpátky k naší Prodané nevěstě: určitě se řadím k té skupině diváků, kteří mají rádi moderní divadlo v tom nejlepším slova smyslu a nemyslím si, že Prodaná nevěsta, Dalibor nebo Rusalka by se měly uvádět jen ve své tradiční podobě. Navíc komická opera není žádnou relikvií a naopak si žádá maximálně tvůrčí přístup od všech svých tvůrců. Alice Nellis začíná Prodanou nevěstu velmi přesvědčivě, zábavně a přitom nikoliv proti smyslu libreta či hudby „zkouškou na divadle“, tj. inscenuje první jednání jako přípravu nastudování nové Smetanovy opery: včetně konkurzu na titulní Mařenku, rozcvičováním členů baletu, pozdního příchodu některých členů sboru do zkoušky, pobíháním režiséra po scéně nebo rozbalováním svačiny protagonistů Jeníkových rodičů. Jenže brzo dojdou inscenačnímu týmu nápady (resp. ty se opakují a snadno se dají předvídat) a divák se začíná nudit.
Druhé jednání, jevištně provedené jako další aranžovací zkouška „Prodanky“, situované někde mezi současnými sídlištními paneláky, už notně ztrácí dech. A další „přehození“ scénické podoby zkoušené Prodané nevěsty na „klasičtější“ kolej v 3. jednání s všude přítomnou (blíže nevysvětlenou) bílou barvou scény i kostýmů (včetně cirkusového ledního medvěda!) sice možná vizuálně zaujme, ale v produkci chybí dostatečný ideový přechod od „sídlištní Prodanky“ (víceméně stále prováděné jako divadlo na divadle) do běloskvoucího posledního aktu, vesměs již režírovaného nikoliv jako zkouška, ale jako hotový divadelní útvar určený pro diváky slavnostní premiéry 26. května letošního roku.
Režisérka volně zachází i s jednotlivými postavami a jejich protagonisty: záměna poloh sólistů od zpěváka, který více méně hraje sám sebe (během zkoušky na divadla) až po skutečného interpreta Smetanovy postavy, se jeví alespoň v první části večera jako velmi osvěžující a vtipná. Méně sympatické je už střídání dokonce třech pěvkyň (Maria Kobielska, Markéta Klaudová a Kateřina Kněžíková) v titulní ženské úloze. Děje se tak v rámci zaranžovaného scénáře konkurzu na Mařenku, málo uvěřitelné zlomenině nohy či ztrátě hlasu. Krušinovi (rodiče Mařenky) rovněž vystupují ve scéně komediantů jako Esmeralda a Indián – což inscenátoři nijak nezdůvodňují, nicméně pokud ND má tak dobře disponovanou pěvkyni pro obě ženské role (Esmeralda/Ludmila) jako je M. Kobielska, proč to neudělat. Jen takto komplikovaný výsledný jevištní tvar může bezpochyby způsobovat problémy, pokud do inscenace budou později vstupovat noví sólisté a nebudou důsledně dodržovat předepsané scénické postupy.
V již zmíněné scéně komediantů jeviště ND namísto tradičních artistů zaplní akrobaté a členové baletu převážně v přestrojení za (zase bílé) opice. Má to představovat aktualizace děje v souvislosti s počátkem pandemie opičích neštovic? Logiku to příliš nemá, možná to pobaví, ale víc ale vadí, že režisérka ani choreografka (Klára Lidová) neslyší Smetanovu hudbu a vytvořené pohybové kreace nejdou „na hudbu“. Na druhé straně je nutno pochválit velice osobitý přístup při vytváření choreografie furianta (ve druhém jednání) ve stylu breakdance, i když jeho výsledná podoba vzbudila nelibost některých diváků jejich hlasitým projevem nevole.
Bohužel zásadním kamenem úrazu inscenace je její slabé hudební nastudování, které silně postrádá stopy precizní přípravy. Hudební ředitel ND Praha dirigent Jaroslav Kyzlink již tradičně nasazuje ostré tempo, kterému řada sólistů prostě nestačí. Nepřesnost, přibližnost, nerespektování partitury, chyby ve hře orchestru i u pěvců, které si účinkující přinášejí na půdu zlaté kapličky z nedbalého nastudování svých rolí či předchozích inscenací – a které měly být odstraněny v rámci pečlivější a preciznější hudební přípravy inscenace – prostě ovládaly jeviště při první premiéře v celé své nahotě.
Richard Samek (Jeník) vládne kultivovaně znějícím tenorem ve střední poloze, vysoké tóny však vytváří s námahou a silou a s nepřirozeně úzkým tónem. Kateřina Kněžíková jako „hlavní“ Mařenka opět utvrzuje svoji dobrou pověst zpívající herečky, obdařené vysokou muzikalitou; čistě pěvecky však role není pro její typ hlasu: výšky má pevné a jisté, ale střední poloha je málo průrazná a šedá. Celkově projev postrádá líbeznost, jde „nadoraz“ a zní drsně. Proč vedení Opery ND do této klíčové smetanovské postavy obsazuje pěvkyni, která na svůj part nestačí a přitom jediný pravý mladodramatický soprán angažovaný v pražském Národním divadle (Petra Alvarez Šimková) je nucen zpívat nevhodné role typu Toscy, Ženy v Schönbergově Očekávání nebo Santuzzy? Diskutovat o tom, zda se současný představitel Kecala může srovnávat s bývalými velikány v této roli, je v současné inscenaci zcela mimo hru: pěvecky Jiří Sulženko vůbec neobstojí, jeho nasální bas působí velmi nepříjemně a téměř mu není rozumět. Hudební úpadek nového nastudování Prodané nevěsty „korunují“ Roman Janál (Krušina, Indián) a Yvona Škvárová (Háta), jejichž pěvecké výkony představují bohužel to nejhorší, co lze na scéně ND slyšet. Když dozněl slavný sextet „Rozmysli si Mařenko“ ve třetím jednání, jakýsi divák vykřikl „Bůůů „“ – a měl pravdu, tak ošklivě provedený sextet se slyší jen málokdy.
S rolí Míchy se úctyhodně vyrovnal František Zahradníček, Marie Kobielska zodpovědně vytvořila Ludmilu a s překvapující lehkostí a šarmem ztvárnila i mladistvou Esmeraldu. Vedle výborné Kobielske patří pěvecké absolutoritum večera i Ondřeji Koplíkovi v dobře zvládnuté komplexní studii Vaška, i když i on si občas notový záznam interpretoval po svém. Jaroslavu Březinovi se povedl jeho Principál, který i díky netradiční režii sklízel smích a uznání na otevřené scéně. V menší roli „mladé“ Mařenky se objevila Markéta Klaudová, která v roli uplatnila komiku a i na omezené pěvecké ploše svého partu ukázala dobrou pěveckou dispozici.
Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta, ND Praha, 26. května 2022 – psáno z premiéry
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.