Opery Richarda Wagnera se u nás v posledních desetiletích mimo hlavní město hrají jen sporadicky, výjimkou snad může být ostravský Lohengrin z roku 2013, ve stejném roce uvedený Bludný Holanďan v Nd Brno a v Severočeském divadle či Tannhäuser (2008) rovněž inscenovaný v Brně. Nyní po dlouhých 48 letech se na repertoáru Severočeského divadla znovu objevuje titul – a to jeden z interpretačně i posluchačsky nejnáročnějších: Tristan a Isolda. Původní premiéra se měla konat v dubnu letošního roku; ta byla pochopitelně z důvodu koronaviru přesunuta na druhý říjnový týden – a tento nový termín opět ohrozilo vyhlášení nouzového stavu v ČR s absurdním „zákazem zpěvu“. Proto se vedení Severočeského divadla s orchestrem a pěvci operativně dohodlo a na 4.října 2020 od 17.00 „svolalo“ generální zkoušku s přístupem veřejnosti, resp. jakousi předpremiéru. Datum oficiální premiéry byl zatím stanoven na 21. října.
Poslední nastudování Tristana v Ústí nad Labem z roku 1972 (tehdy ještě ve Státním divadle Zdeňka Nejedlého) s Jarmilou Krásovou a Karlem Bílem v hlavních rolích a s dirigentem Františkem Vajnarem se uskutečnilo v českém překladu (Pavel Eisner) a v době, kdy povědomost české veřejnosti o tomto titulu byla minimální. Na českém „trhu“ existovala snad jediná licenční nahrávka na LP (pořízená na Bayreuthských festivalových hrách s K. Böhmem v r. 1966) a divák (s výjimkou Drážďan či Berlína) neměl možnost se s tímto hudebním dramatem blíže seznámit. V této specifické době muzikolog Pavel Eckstein přišel s návrhem rozsáhlých škrtů (které konzultoval i se samotným Wolfgangem Wagnerem), s kterými vyšel vstříc především ryze českým interpretům (např. představitel Tristana, který by byl schopný zazpívat kompletně svůj part, v Čechách v té době nebyl a ani dosud neexistuje). A tak vznikl hudební a scénický útvar, který měl své hluboké opodstatnění ve své době, prostřednictvím kterého mohl „normalizační“ divák „nahlédnout“ do velkého wagnerovského světa.
Dnes jsou ale okolnosti uvádění Tristana zcela jiné – posluchači jsou zahlceni nejrůznějšími zvukovými a obrazovými záznamy kompletní opery a pokud zrovna ve světě neřádí COVID-19, je možno se svobodně rozjet za hranice a nějakou (kompletní) produkci shlédnout (a nemusí to být zrovna hned Bayreuth). Tím nechci rozhodně upřít velkou snahu Severočechů v jejich úsilí nastudovat tak obtížný úkol, ale pokud hrají prakticky v intencích původních Ecksteinových škrtů (tj. je vynecháno více než 40 minut hudby) je na uvážení, zda by si škrty nezasloužily nějakou revizi. Tradiční škrt v duetu v druhém jednání je mimo diskusi, krácení si asi vyžaduje 3. dějství (krajně obtížné pro hlavního mužského představitele), ale pokud současné Severočeské divadlo má tak mimořádně disponovanou Isoldu jakou je Eliška Weissová, jsou škrty v jejím dramatickém monologu prvního aktu „Wie lachend sie mir Lieder singen“, na počátku druhého aktu a pak před závěrečným vstupem Isoldy „Ha! Ich bin’s, süssester Freund!“ zbytečné a neodůvodněné.
Tristan a Isolda představuje na prvním místě zásadní a velký projekt pro orchestr, který by se dal přirovnat ke zdolání Mount Everestu. I menší německé a rakouské orchestry (mimo hlavní kulturní centra) mají Wagnera a Strausse hluboko pod kůží, této muzice rozumí a cítí ji. Málo zkušené české orchestrální těleso ale potřebuje daleko intenzivnější přípravu; ovšem postup Severočeského divadla s dirigentem Milošem Formáčkem bych při vší úctě nazval opět horolezeckou terminologií, „ze základního tábora rovnou na vrchol“, s ohledem na to, jaké hráčské zázemí orchestr má a jaké tituly hrál v posledních sezónách. I přes zmíněné námitky je však výkon orchestru pozoruhodný. Po počáteční váhavosti a chybovosti získali hráči postupně na jistotě a celkově předvedli výkon, který má svoji hodnotu. Miloš Formáček by určitě mohl vést orchestr plastičtěji, více „dýchat“ s pěvci a usnadnit jim s menšími problémy projít obtížnými místy, kterých je v partituře bezpočet.
Určitě bych ještě před rokem nevěřil, že se v Česku najdou tak skvělí protagonisté hlavních rolí, jakými jsou Eliška Weissová a Jakub Pustina, kteří se pustili do neskutečně těžké práce a se svými party (navíc v cizím jazyce) se více než rok potýkali. Elišce Weissové určitě prospěla předchozí zkušenost s Ortrudou v pražském ND Praha a SND Bratislava; hlasová poloha role jí maximálně vyhovuje, své Isoldě dala mnoho facet a barev, prokázala nezbytnou výdrž a svůj výkon byla schopna ještě vystupňovat. Je na nejlepší cestě roli dál vylepšovat a pracovat na ní, jestliže použijeme slova slavné Birgit Nilsson „…práce na Isoldě nikdy nekončí, to je úkol na celý pěvecký život“. Bývalý barytonista Jakub Pustina, pěvec příjemného zjevu i vystupování, zaujal dobře rozvrženými silami pro náročnou partii, krásným frázováním a celkově vysokou kulturou svého pěveckého projevu. Přesvědčila dobře zvládnutá němčina a i přes jeho dosavadní menší jevištní zkušenost přirozenost jeho jednání na scéně. Ve zvládnutí jeho role mu určitě pomohly rozsáhlejší škrty v posledním jednání. Po delší době bylo možno na jevišti potkat mezzosopranistku Karlu Bytnarovou (Brangéna), jejíž lyričtější projev nebyl na překážku, její sympatický projev občas rušilo jen úzké vibrato. Po značné redukci třetího aktu se z role Kurwenala stala epizodní role, kterou poctivě odvedl Richard Haan. Z důvodu onemocnění prvního i druhého obsazení v roli krále Markeho předpremiérové představení „zachránil“ Serguei Nikitine, což asi bylo jedinou předností tohoto pěvce, jehož zpěv a hra spíše připomínaly parodii na operní interpretaci. Po technické stránce jeho hlas na náročnou roli nestačil, zato otřepanými velkooperními gesty se snažil svůj výkon vyzdvihnout; podobné počínání bylo patrné i u Tomáše Christiana Brázdy (Melot). Z kmenových umělců pak ještě Jan Ondráček vytvořil roli Pastýře a Hlas mladého námořníka.
Slovenská režisérka Andrea Hlinková již pro severočeské divadlo vytvořila kritiky vesměs odsuzovanou inscenaci Smetanovy Libuše. Tentokrát si přizvala ke spolupráci kostýmní a scénickou výtvarnici Miriam Struhárovou. Jeden z největších literárních a operních příběhů tvůrkyně přemisťují do univerzálního kosmického prostoru (?) aniž by ho obohatily o novou přidanou hodnotu. Scénu zaplňují zbytečné postavy tanečníků, představujících roboty, královu družinu či rytíře grálu (?), které inscenaci nikam neposunují a jen nepříjemně ruší průběh představení. Těžké a realisticky působící masivní kostýmy protagonistům určitě neprospívají (a občas spíše zdůrazňují než potlačují jejich tělesné handicapy) a jsou v rozporu s ostatními výtvarnými složkami díla. Celkovému vyznění inscenace by určitě více prospělo propracovanější vedení herců než stále se opakující popisné projekce planet, jelenů a aligátorů. Logika jevištních situací zůstává často neobjasněna. Jestli si chcete vychutnat naplno závěrečnou katarzi (Liebestod) ve strhujícím podání Weissové, raději zavřete oči – zde míra optického nevkusu přímo graduje. Isolda zpívá, oděna do honosné toalety a zlatých a stříbrných šperků (které by jí mohla závidět lecjaká představitelka Královny noci) a je obklopena vizualizací letících mraků. Za jediné pozitivum scénografie lze považovat koncipování jeviště s uzavřeným horizontem a stropem, které výrazně pomáhají interpretům přivést zvuk k divákům.
Přes mé kritické poznámky je ústecký Tristan a Isolda představení, na které se divákovi vyplatí dojet – a to kvůli výkonům Elišky Weissové a Jakuba Pustiny. A jaké další interprety můžete (v alternacích) vidět: Isoldu nastudovala ještě Valeria Vaygant, Tristana Nikolaj Višňakov, roli Krále Markeho Zdeněk Plech a Pavel Vančura, Brangénu alternuje Kateřina Jalovcová, Melota Jaroslav Kovacs a v dvojroli Pastýře a Hlasu mladého námořníka vedle zmíněného Jana Ondráčka zpívá ještě Milan Vlček.
Severočeské divadlo opery a baletu 4.10.2020
Richard Wagner – Tristan a Isolda, 2 hodiny 40 minut čistého času (+ dvě přestávky)
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.