La Wally bez laviny a bez nadšení

V německy mluvících zemích je román Wilhelmine von Hillern (1836-1916) DIE GEIERWALLY – Eine Geschichte aus den Tiroler Alpen (Supí Wally – Vyprávění z tyrolských Alp), ve kterých je literárně upraven osud dívky Anny Steiner-Knittelové, nesmírně populární, byl přeložen do jedenácti jazyků, existuje jeho divadelní dramatizace a několika filmových zpracování. Jedno z nich (z roku 1956) dokonce natočil český režisér František Čáp, který z ČR emigroval po únorových událostech v roce 1949. Hlavní hrdinka románu Walburga Strommingerová je vychovávána bez matky jako chlapec, nebojí se žádné práce a když jí otec vyžene z domu, protože si nechce vzít za manžela muže, kterého jí vybral, sebere se a vysoko v horách stráví tři roky svého mladého života.

Tato literární předloha v Čechách je téměř neznámá, ale i průměrný znalec opery zná určitě slavnou árii „Ebben? Ne andrò lontana“ , která je vděčným koncertním číslem pěveckých primadon z oboru dramatického sopránu. Ta pochází od italského skladatele Alfreda Catalaniho (1854 –1893).

Catalani pocházel podobně jako o čtyři roky mladší Giacomo Puccini z toskánského města Lucca a spolu i navštěvovali Paciniho hudební ústav. Na rozdíl od Pucciniho Catalani se snažil oprostit o veristických tendencí italské hudby a hledal spíše inspiraci v dílech Richarda Wagnera. Během svého poměrně krátkého života složil celkem šest oper, kromě nejznámější La Wally, vytvořené právě na motivy zmíněného románu Wilhelmine von Hillern na libreto Luigi Illicy se sporadicky ještě hraje Loreley (Torino, 1890). Shodou okolností letošní 71. ročník Wexford Festival Opera, který se systematicky zaměřuje na inscenování neznámých a zapomenutých operních pokladů, uvedl před několika týdny další Catalaniho nehranou operu Edmea (Milano, 1886).

V České republice se operní La Wally objevila poprvé na scéně teprve nedávno, v sezoně 2012/2013 v Národním divadle moravskoslezském, a to především zásluhou tehdejšího šéfa opery Roberta Jindry. Hlavní role byla svěřena Evě Urbanové v alternaci s Olgou Romanko. Eva Urbanová se tak stala historicky druhou Češkou, která roli Wally vytvořila, tou první byla legendární Ema Destinnová v americké premiéře pod taktovkou Artura Toscaniniho v roce 1909.

I přes nesporné kvality Catalaniho hudby, která vyniká mimořádnou melodikou oscilující mezi bohatě rozvinutým romantickým stylem a nástupem plnokrevného verismu, je i ve světovém kontextu dílo uváděno poměrně zřídka, přestože nabízí především v titulní roli vysoce náročnou, ale i vděčnou úlohu. Wally zpívala kupříkladu Renata Tebaldi, Magda Olivero nebo Mara Zampieri, z těch současných pěvkyň pak Violeta Urmana či Saioa Hernandez. Prostředí, které je atraktivní pro dobrodružný román nebo film – hory, sníh, laviny už není tak přitažlivé pro divadelní tvůrce, kterým se lépe inscenují opery ze společenských salónů či ložnic. Jen si spočítejte, kolik oper se odehrává v zimě?

Libreto věhlasného Luigi Illicy (podepsaného pod tak kvalitními látkami jako je např. Madama Butterfly, Bohéma nebo Tosca) logicky redukuje a mění některé kapitoly původního románu. Podle Wilhelminy von Hillern Wally stráví v horách tři roky, podle libreta je to jen jeden rok (než zemře její otec Stromminger a ona se jako bohatá dědička zpátky vrací do rodné vesnice). V opeře tato významná životní etapa, mající velký vliv na formování Wallyina charakteru vůbec není – proběhne v pauze mezi prvním a druhým jednáním. Z divadelní verze z pochopitelných důvodů vypadlo i přátelské soužití hlavní hrdinky s ochočeným supem Hansem, který se stal téměř jejím jediným společníkem v době jejího „horského“ exilu. Naopak významnější roli v opeře dostává chlapec (pastýř) Walter jako typická kalhotková role (v milánském uvedení opery z roku 1953 s R. Tebaldi jako Wally tuto roli vytvořila debutující Renata Scotto). Zatímco literární předloha končí happyendem, Illica a Catalani raději zvolili efektní veristický závěr, při kterém hlavní mužský protagonista Giuseppe Hagenbach nachází smrt pod lavinou a Wally se dobrovolně vrhne za ním.

Nová inscenace Catalaniho opery v THEATER AN DER WIEN v listopadu letošního roku byla s velkým zájmem očekávána právě proto, že málokterý návštěvník tohoto špičkového operního divadla tento opus vůbec kdy viděl. Hudební nastudování kolumbijského (ale ve Vídni vzdělaného) talentovaného dirigenta Andrése Orozco-Estrady zaujalo mimořádně citlivým přístupem k partituře, schopností rozvinout romanticky laděné scény a současně optimálně vystavět veristické napětí.  Vídeňské symfoniky (Wiener Symphoniker), kteří jsou častými hosty orchestřiště Divadla na Vídeňce, dovedl Orozco-Estrada k výsledku, který na rozdíl od ostatních složek představení byl bezvýhradně přijat premiérovým publikem. I Arnold Schönberg Chor pod vedením sbormistra Erwina Ortnera opět prokázal své vynikající kvality.

Rozpaky budila především scénická podoba La Wally, za kterou stojí tvůrčí tým vedený režisérkou Barborou Horákovou Joly, která již léta tvoří v zahraničí a českému publiku se „ukázala“ nedávno svojí inscenací Rigoletta v pražské Státní opeře. Je nepochybné, že Horáková cítí v La Wally hned několik nosných témat. V první řadě silná, až „neženská“ osobnost hlavní hrdinky, její socializační problém způsobený odloučením od lidí, její posedlost jediným mužem, její odmítání (a současná touha po) modelu tradiční šťastné rodiny. V inscenaci je rovněž podtržen nepřátelský vztah lidí k Wally, do hry se dostává také téma ženy mezi dvěma muži, a to vše okořeněné tyrolským koloritem umocněným tvrdou povahou horských vesničanů. Generelně lze říci, že se inscenátoři snažili vytěžit maximum z literární předlohy mimořádně bohaté na pestrost charakterů a vztahů.

Bohužel reálné přetavení jistě důkladné dramaturgické analýzy díla do režijních postupů a do výtvarného řešení inscenace však navozuje otázku, zda by méně možná nebylo více. Přehnaně realistické složky výpravy (výtvarnice scény a kostýmů Evy-Marii van Acker) včetně filmových dotáček dotvářejících klima prostředí horské vesnice (mimochodem občas krajně rušících soustředěné akce pěvců), podpořené bohatostí lidových krajů VZÁPĚTÍ STŘÍDAJÍ náznakové a symbolické prvky, které jakoby „sráží“ předchozí realismus, což je pro diváka málo přehledné, dezorientuje ho to, a navíc ustavičné střídání stylů postrádá význam.

Režisérka s výtvarnicí uvádí na scénu i zmíněného supa hned ve dvou realisticko-symbolických obrazech: jednou jako horskou ilustraci ve filmovém střihu, později pak jako v prostoru se vznášející dřevěnou desku při hudebně působivém intermezzu mezi 3. a 4. jednáním. Další příklad: Pád Giuseppe Hagenbacha do rokle (který si objednává Wally jako svoji odplatu za urážku) a jeho následná záchrana jsou inscenovány dost realisticky včetně padajících kamenů a následného epileptického záchvatu Hagenbachovy snoubenky/sestry Afry. Naopak pozdější tragické finále padající laviny naopak však vidí režisérka spíše symbolicky jako „vnitřní lavinu“ hlavní protagonistky, v které hledá konečné rozuzlení reálně nenaplněného vztahu. Dobrá myšlenka, ale nepřesvědčivé jevištní ztvárnění zcela postrádající gradaci velkého veristického závěru.

Do herecky i pěvecky náročného titulního partu byla angažována polská sopranistka Izabela Matula, která nárokům na dramatickou roli vyhověla jen zčásti: herecky působila tvárně a přesvědčivě, ale pěvecky nevnesla do své role mnoho rafinovanosti – sázela hlavně na zvučné forte ve vysoké poloze, naopak její spodní poloha se jevila nevýrazně a nezvučně a také srozumitelnost její italštiny byla omezená. Ilona Revolskaya jako Walter zpočátku působila velmi matně a (hlasově) slabě, k lepšímu výkonu se prozpívala až v průběhu večera. Tenorista americko-italského původu Leonardo Capalbo upoutal krásnou barvou a vyrovnaným hlasem ve všech polohách, ale i něho spíše převládalo zpívání s velkou hlasovou intenzitou namísto uplatnění pěveckých nuancí v širší míře. Jacques Imbrailo vytvořil i na menší ploše komplexní charakter odmítaného nápadníka Vincenza Gellnera; jeho lehčí baryton ne úplně odpovídá hudebnímu stylu opery, ale zhostil se svého úlohu dobře, měl lesk a výraz. Basista Alastair Miles jako otec Stromminger příliš nezaujal svojí jednostrannou hereckou interpretací ani svým suchým hlasem prostým jakéhokoliv náboje. V ostatních rolích se však dobře uplatnili Sofia Vinnik jako Afra či Zoltán Nagy s dobře znějícím barytonem jako Pěší (Il Pedone).

Catalaniho Wally se bude hrát v Theater an der Wien celkem 6x (jak je běžné u tohoto typu staggionového divadla), poslední repríza se koná 25. listopadu 2021. Verismus následně vystřídá barokní hudba – Giulio Cesare in Egitto od G. F. Händela.

Alfredo Catalani – La Wally,Theater an der Wien, premiéra 12.listopadu 2021, psáno z premiéry