Pátého října letošního roku hostila Smetanova síň Obecního domu Prahu sopranistku, kterou jsme až dosud v Česku znali především z HD přenosů z Metropolitní opery, zvukových a obrazových záznamů operních představení i z jiných divadel nebo z poslechu jejího nejnovějšího CD s Mozartovými koncertními áriemi. Půvabem a elegancí sršící LISETTE OROPESA, o jejíž dosavadních úspěších a angažmá jsme nedávno psali na našem portálu, se předvedla v tom nejlepším světle. 

Hned při interpretaci první skladby s názvem La Privamera (Jaro) z pera Saviera Mercadanteho bylo zřejmé, že máme před sebou vyzrálou uměleckou osobnost, která od svého debutu v MET zdokonalila svoji pěveckou techniku, zkvalitnila frázování a ovládla další finesy špičkové interpretace.

 V dalších italských písňových skladbách Gaetana Donizettiho „Se a te d´intorno scherza“ – Žertovný vánek, „L´amante spagnuolo“ – Španělský milenec) a Franze Schuberta (italská skladba  na text Pietra Metastasia „Vedi quanto adoro ancora, ingrate“ – Hleď, jak velmi tě miluju) projevila mimořádnost citlivost pro italštinu, s kterou si doslova hrála a vychutnávala si každé vyzpívané slovo.  I její interpretace kompozic na francouzské texty – v první části večera dvou písní Georgese Bizeta “Adieux de l’hôtesse arabe“ (Rozloučení s arabskou hostitelkou) a „Ouvre ton ton coeur“ (Otevři své srdce) prozradily její svrchovanou profesionalitu při studiu písní, smysl pro styl (odlišný od předchozích skladeb) a maximální snahu o dokonalou výslovnost. Každou píseň vybavila náladou, jedinečným zážitkem, který obohatil svojí přirozeně působící řečí těla, celkovou uvolněností, bezprostředností a osobním šarmem.

LISETTE OROPESA v Praze © Petr Dyrc

Druhá část večera byla pro větší část přítomného publika atraktivnější, neboť Lisette Oropesa se věnovala přednesu operních árií, které byly většinou divákům známé. Tak po přestávce pěvkyně radostně vplula do mistrně zahrané koketérie hlavní ženské hrdiny Fiorilly z Rossiniho Turka v Itálii ve vstupní árii „Non si da follia maggiore“ (Není větší pošetilosti), místo původně ohlášené Traviaty pak přešla do původní (francouzské) árie Helene ze Sicilských nešpor Giuseppe Verdiho „Merci, jeunes amies“ z 5. jednání opery. Celý tento part Oropesa ještě jistě nestudovala, neboť náleží do dramatičtějšího spinto oboru, nicméně vysoce efektní árie je častým lákadlem jak pro lyrické, tak i koloraturní hlasy.  Pěvkyně předvedla i při interpretaci této árie dechberoucí frázování podpořené kvalitní dechovou podporou, nicméně konec árie nevyšperkovala vysokým es (které sice není partiturou předepsáno, ale vysoké soprány jej tradičně většinou přidávají).  Jedno z vůbec nejpůsobivějších čísel večera bylo rozloučení Manon s obydlím, kde trávila čas s rytířem Des Grieux „Adieu, notre petite table“ (Sbohem, náš stolečku) z stejnojmenné opery Julese Masseneta. Postavu Manon Oropesa vytvořila mj. na jevišti Metropolitní opery a z její intepretace v Obecním domě bylo cítit její totální souznění s touto postavou, s jazykem a stylem – navíc charakter hlasu pěvkyně k přelétavé Massenetově hrdince stoprocentně sedí. 

Závěr recitálu patřil dlouhému výstupu královny Markéty z Valois z Hugenotů Gioacoma Meyerbeera, díla a skladatele, jehož velkou renesanci v posledních letech lze zažít na všech velkých (evropských jevištích). Bohužel český divák je s kompozicí méně obeznámen, a tak mu musíme prominout, že svým potleskem narušil soustředěný poslech výstupu. Árie „O beau pays de la Touraine“ (Ó krásná krajino v Touraine) je velmi obtížným, ale vděčným číslem koloraturních sopranistek, které mohou uplatnit své trylky, polotrylky, umění variací a kadencí apod. Oropesa tuto roli zpívala v pařížské opeře v roce 2018. Tessitura role Markéty leží trochu výš než odpovídá současnému repertoáru Oropesy, nicméně pěvkyně nadchla i v tomto čísle – každému slovu dala opět obsah, barvu a  perlila v lyrické poloze i náročných koloraturách.  

Pěvkyni na pražském pódiu doprovodil citlivý a vnímavý klavírista Rubén Fernández- Aguirre, který se také velmi dobře uplatnil takové ve dvou sólových výstupech: v improvizaci „Hommage à Édith Piaf“ Francise Poulenca a pak ve skladbě Ástora Piazzoly  „Verano Porteño“, které představovaly trochu vybočení z nastaveného stylu večera, ale poskytly zároveň příjemné zpestření recitálu díky suverénní interpretaci klavíristy.

Tradiční pěvecký přídavek patřil španělsko-kubánským kořenům pěvkyně, s elegancí, vtipem a žárem přednesené zarzuele Ruperta Chapiho.

Obecní dům Praha, Smetanova síň 5.10.2021 LISETTE OROPESA – RECITÁL