Ivana Veberová září jako Emilia Marty

Soubor plzeňské opery jako podzimní premiéru připravil poprvé v historii této scény inscenaci Janáčkovy opery VĚC MAKROPULOS. Na přerušované přípravě inscenace, zkoušené již od května 2020, se sešli Norbert Baxa jako tvůrce hudebního nastudování, Martin Otava jako režisér, Daniel Dvořák jako scénograf a návrhářka kostýmů Dana Haklová. Dynamické a efektní inscenaci vévodí výkon sopranistky plzeňského souboru Ivany Veberové.

Čapkova i Janáčkova Věc Makropulos jsou divadelní tituly, které lze interpretovat i inscenovat v širokém výkladovém a žánrovém rozsahu – od konverzační komedie se závěrečnou morální katarzí (jak zamýšlel Karel Čapek), přes detektivně-fantaskní příběh, expresionistické drama, existenciální tragédii, tragickou grotesku až k makabrálnímu kabaretu (jak nám to předvedl Robert Wilson). Janáčkovo zhudebnění tehdy činoherní novinky s jistým zhutněním textu poněkud otupilo razanci a vtipnost některých konverzačních situací činohry, především replik více než třistaleté pěvkyně. Navíc skladatel, člověk i umělec hluboké empatie a soucitu, titulní hrdinku více polidštil. V operní verzi divák hluboce soucítí s hrdinkou, která nese svůj kříž skoronesmrtelnosti. Věc Makropulos přináší stále vysoce nosné téma, které i s rozvojem biotechnologií, vždy bude klást tutéž otázku – jaká je cena života a případné nesmrtelnosti? Hra i opera jsou možným morálním diskurzem k této otázce. Takřka každý divák činohry i opery si pokládá otázku, zda by spálil recept na elixír mládí či nikoliv. Právě v individuální odpovědi zaznívá síla zvoleného tématu. Věc Makropulos také bez větších textových výkladů tematizuje genderový rozpor procházející dějinami. Věčná žena obletovaná trubci, kteří se v jejím životě střídají, a stále jsou k ní nepoučitelně přitahování přes smrtelné nebezpečí, které tato žena přináší. Janáčkova opera patří nejen pro svou až mystickou tragičnost hlavní hrdinky právem k dnes nejčastěji inscenovaným dílům české opery na zahraničních jevištích, což dokazuje nadčasovost a nadlokálnost tématu i působivost Janáčkova zhudebnění.

Plzeňští inscenátoři se vydali cestou bez stylového a žánrového experimentu, tedy formou přehledného vyprávění příběhu Eliny Makropulos a jejích dalších identit. Režisér Martin Otava se spolehl na vydatnou pomoc scénických poznámek Karla Čapka i skladatele, a tak dosáhl realistického rozehrání vztahů. Určité styčné plochy nacházíme i s nedávnou inscenací tohoto titulu z režisérské dílny Roberta Carsena. Zásadní podporou Otavovy koncepce se stala výrazná scénografie, obrazy z videoprojekcí a promítání fotografických koláží většinou na tři symetricky umístěné panely na jevišti. Ve shodě se zvolenými rychlými tempy orchestru inscenace působí vysoce dynamicky a opticky atraktivně. Scénická vizualita (v některých případech i návrhy kostýmů Emilie Marty) je orientována na Kašlíkovo legendární televizní zpracování této opery z roku 1966, ale také o deset let starší inscenaci Národního divadla také v režii Václava Kašlíka a s výpravou Františka Tröstera. Scénograf Daniel Dvořák zúročil hlubokou znalost scénografické estetiky padesátých a šedesátých let, především dvou výrazných osobností české scénografie – právě Františka Tröstera a Josefa Svobody. Učinil tak imaginativní silou rychle střídaných převážně černobílých obrazů (často s více či méně výraznou symbolikou), které vytváří okamžité asociace v mysli diváka. Ve třetím dějství užil pak dnes již značně rozšířenou techniku stage cam. Převážně černobílou scénografii orientovanou jak na meziválečné interiéry, tak nezbytné křeslo ve druhé dějství, doplnily ještě ve třetím dějství designové odkazy na estetiku Wiener Werkstätte. Zaslouženou pozornost budí videoprojekce a promítané fotokoláže (Petr Hloušek), jež jsou v harmonickém souladu se světelným designem (Antonín Pfleger). Zcela jinak přistoupila k řešení kostýmování Dana Haklová. Každá postava nese kostým v jednotné barvě všech částí (od klobouku až po obuv). Jedná se o velmi výrazné barvy komiksových až neonových tónů. Výjimku tvoří kostýmy pro Emilii Marty, vedené pro tuto postavu v symbolizující rovině černá – šedá – bílá. Snaha vytvořit na černo-šedo-černé scéně výrazné barevné skvrny se sice návrhářce kostýmů zdařila. Ale zda volba této barevné škály nebude působit na běžného diváka spíše jako samoúčelné experimentování než cílené zvolení barev nesoucích určité charakteristiky jednotlivých postav, zůstává po premiéře zatím nezodpovězeno…. a ani autor tohoto textu zatím nenalezl klíč k případné symbolice barev. Celek tak upomene na nákladnou filmovou adaptaci komiksu Dick Tracy režiséra Warrena Beattyho z roku 1990, kdy každá postava má přidělenou jedinou barvu kostýmu v rámci ireálného příběhu.

Výkony všech sólistů vynikají kvalitním nastudováním, přesvědčivou srozumitelností slova a velkým zaujetím při ztvárňování svěřených úkolů. Herecky výrazně a vokální jistotou působil především František Zahradníček jako Doktor Kolenatý. U Philippa Castagnera (Albert Gregor) ve vokálním vyznění poněkud rušilo nečekané vibrato a cizí přízvuk, který působí cizorodě v rámci celku. Přesto tenorista dal postavě působivý herecký rozměr psychicky labilního až neurastenického mladého muže. Tomáš Kořínek v roli solicitátora Vítka zdařile osciloval mezi charakterní a směšnou polohou této postavy. Další tenorista Amir Khan byl znevýhodněn svým fyzickým typem, těžko slučitelným s představou nesmělého panice, navíc byl režijně veden v přehnanému pohybu na jevišti, který ve výsledku postavu spíše karikoval než dokresloval. Barytonista Jiří Kubík pěvecky i herecky spolehlivě odvedl roli zralého bonvivána Jaroslava Pruse. Bohužel zcela chyběla ambivalence vztahu silné erotické přitažlivosti a zároveň nenávisti k Emilii Marty. Velmi slabá interakce obou postav vyznění této klíčové mužské postavy silně oslabovala. Velmi kvalitně byly obsazeny i epizodní postavy. Jan Hnyk (Strojník) by si zasloužil větší part a Ivana Šaková (Poklízečka) svou charakterizací na malé ploše připomněla, že pokud by byla tato opera v Plzni nastudována dříve, hlavní postavu by s největší pravděpodobností ztvárnila právě tato zkušená pěvkyně. Ve vděčné roli Hauk-Šendorfa zaujal Jan Ježek. Byla jen škoda, že jeho první výstup s Emilií je režijně zbytečně situován směrem do publika, nikoliv jako interakce dvou bývalých milenců, kteří se znovupoznávají po půl století. V postavě operní adeptky Kristy Zuzana Kopřivová záhy překonala počáteční nejistotu a vytvořila zajímavý vokálně-herecký portrét na menší ploše, kterou tento part představuje. Režijně u postavy ale překotně působilo závěrečné vyvrcholení příběhu – pálení receptu elixíru, jež vyznělo bez patřičné gradace.

Základní oporou a středobodem inscenace zůstává komplexní výkon Ivany Veberové, skutečné primadony plzeňské opery. Tato zpěvačka vytvořila na plzeňské scéně řadu přesvědčivých postav v lyrickém, lyricko-dramatickém i mladodramatickém oboru, ale dramatická sopránová role Emilie Marty je bezesporu dosavadním vrcholem její kariéry. Vokálně ji part maximálně vyhovuje, její výkon je vybaven velmi jistými vysokými tóny tvořenými bez jakékoliv námahy a celkovou hlasovou přesvědčivostí. Pěvkyně výrazně pracuje s výrazovými polohami a promyšleným frázováním konverzačních replik, kdy mnohdy dosahuje až činoherní srozumitelnosti a přesvědčivosti. Roli má vypracovanou detailně představitelsky co do mimiky, pohybu i herecké akce. Ne příliš jí pomáhá kostým s vlečkou ve 2. dějství, který neustále vyžaduje pozornost při chůzi, a tak zbytečně pěvkyni svazuje. Vhodnější, slušivější a zároveň představitelsky pohodlnější kostýmy, tedy především pro 1. a 2. dějství, by jistě ještě prohloubily dojem z jejího výkonu a posílily by vyznění postavy. Jediným mankem v hereckém pojetí Ivany Veberové je jakýsi nedostatek „primadonství“ v jejím projevu, který v této roli výrazně kodifikovala například Marie Podvalová. Přes tuto malou výtku zůstává její výkon hodný nejvyššího obdivu a diváckého i odborného ocenění.

Inteligentní a vitální nastudování dirigenta Norberta Baxy přináší rychlá, nicméně diferencovaná tempa v odpovídající dramatičnosti a janáčkovském umění hudební zkratky. Výkon orchestru je dopracován do detailu, jen o premiérovém večeru rušilo několik výpadků v souhře žesťů. Kvalitně působila souhra mezi orchestrem a sólisty a celkový výkon při provedení nesnadné partitury přesvědčuje o úrovni a kvalitě orchestru. To se tak úplně nedá říci o krátkém vystoupení Pánského sboru DJKT za scénou v závěru třetího dějství, které vyznělo matně a nesoustředěně.

Plzeňská Věc Makropulos patří k nejlepším a nejvyrovnanějším místním operním inscenacím poslední dekády. Hudebně kvalitní, vizuálně dynamickou a celkově divácky přitažlivou inscenaci umocňuje mimořádně soustředěný výkon hlavní představitelky Ivany Veberové jako Emilie Marty.

Leoš Janáček: Věc Makropulos, DJKT Plzeň, psáno z premiéry před publikem 16. října 2021