Mezinárodní hudební a kulturní projekt MUSICA NON GRATA, který byl zahájen v květnu loňského roku, jak název napovídá, zaměřuje systematicky svoji pozornost k „nežádoucí hudbě“ – k hudebníkům umlčeným nacionálním socialismem. Mnozí z nich byli nacistickým režimem vytlačeni na okraj společnosti, pronásledováni a zavražděni. Hudba některých z těchto skladatelů zazněla i letos od 8. do 10. října na pražských (nejen operních) scénách. V těchto dnech se festival nesl převážně v duchu a u příležitosti 150. výročí narození Alexandera von Zemlinskeho, významného rakouského skladatele a hudebního ředitele pražského Neues Deutsches Theater v letech 1911–1927.
Národní divadlo Praha jako hlavní organizátor festivalu (označeného symbolicky jako „ZEMLINSKY 150“) s podporou pražského Velvyslanectví Spolkové republiky Německo a Národního muzea uspořádalo bohatý program (nejen s hudbou A. von Zemlinskeho), který je k dispozici na pečlivě vedených webových stránkách festivalu.
My se v našem příspěvku pokusíme zprostředkovat zážitky ze závěrečného koncertu festivalu, který se konal 10. října 2010 v budově Státní opery a byl výhradně věnován jubilantově hudbě. Kromě dvou menších, málo známých skladeb pro sbor a orchestr z roku 1896 Důvěra v jaro (Frühlingsglaube) na text německého básníka Ludwiga Uhlanda a Tajemství (Geheimnis) na text neznámého autora a Svatební píseň (Hochzeitsgesang) na hebrejský text modlitby za požehnání novomanželům to byly především Lyrická symfonie a světová premiéra operního fragmentu Malva, které se staly hlavním diváckým magnetem festivalového večera.
MALVA
Literární předlohy pro své opery nacházel Zemlinsky často v knihkupectvích, kde vyhledával novinky, stejně tak jako ve vídeňských kavárnách, kde se často vedly diskuse mezi místními literáty a intelektuály o zajímavostech v literárním světě. O vzniku námětu podle stejnojmenné povídky Maxima Gorkého citujeme z programového bookletu připraveného Antony Beaumontem a do češtiny přeloženého Janem Rauschem: „Gorkého Malva vyšla tiskem v roce 1897. Německý překlad Clary Brauner následoval na podzim roku 1901. Zemlinsky, který rezignoval na snahu uvést svůj balet (Der Triumph der Zeit – pozn. recenzenta), požádal spisovatele Ernsta Hutschenreitera, zda by román nemohl upravit pro operní provedení. I v tomto případě se Zemlinsky spoléhal na schválení Mahlerem (které by zajistilo podporu a příslib uvedení na vídeňské scéně – pozn. recenzenta)“. Hlavní námět opery, ve kterém mladší a starší muž spolu soupeří o přízeň jedné ženy, se velmi podobal reálné životní situaci Gustava Mahlera, Alexandera von Zemlinskeho a Almy Schnidler (později Mahler), a tak je pochopitelně se G. Mahler stavěl k sujetu zamítavě. Látka byla tedy odložena, bez toho, aby Zemlinsky vůbec zahájil práci na kompozici. Ještě však jedna malá odbočka k osobě Almy Mahler, která hrála klíčovou roli v životě i tvorbě A. von Zemlinskeho:
Zemlinsky se s Almou Schindler seznámil při premiéře své kantáty Frühlingsbegräbnis (Jarní pohřeb) v roce 1900 a stal se jejím učitelem hudby. Jejich hudební spolupráce (Alma pod jeho vedením složila řadu písní) brzy přerostla v milostný vztah. Zemlinsky jí v roce 1899 věnoval Pět písní, Alma naopak obdivovala skladatelovu hudbu, inteligenci i jeho erotické charisma, třebaže ho neshledávala přitažlivým. Naopak Zemlinsky Almu zbožňoval jako svou modlu. I přes intenzivní milostný vztah se Alma se nakonec rozhodla pro rozchod a v roce 1902 se provdala za o 19 let staršího ředitele dvorní opery Gustava Mahlera. Později se provdala ještě dvakrát, za Waltera Gropia a za Franze Werfela. Vztah k Almě Schindler inspiroval Zemlinského ke složení opery Der Zwerg (Trpaslík) podle Oscara Wildea, premiériované v roce 1922 a také k Lyrické symfonii (1923), o které bude řeč později. S hlubokou ránou rozchodu se ve svém osobním životě skladatel vyrovnával několik let a oženil se teprve v roce 1907 s Idou Guttmannovou, s kterou měl dceru Johannu Marii.
Vraťme se však zpátky do okamžiku odložení Malvy do šuplíku. Zemlinsky se zaměřil na jinou práci (připomeňme, že kromě dirigování byl v té doby již tvůrcem hudebně dramatických děl Sarema (1897) a Es war einmal (Bylo nebylo; 1900) a roku 1903 vytvořil další – operu Der Traumgörge (Snílek Görge). V roce 1909 dokončil svoji čtvrtou operu Kleider machen Leute (Šaty dělají člověka).
K tématu Malvy se Zemlinsky vrátil až v létě 1912 při své dovolené v Carlshagenu na ostrově Uznojem v Baltickém moři. Sem si dovezl nové libreto, na které skutečně začal komponovat. Složil orchestrální úvod, počáteční výstupy a citově intenzivní scénu Jakobova nářku nad matkou, která se nuzně protlouká životem. Kdyby Zemlinsky zůstal na Baltu déle, možná by dílo dokončil, ale 11. srpna 1912 už začínala divadelní sezóna, a on měl hned na počátku této sezóny v Novém německém divadle dirigovat Weberova Čarostřelce. Ještě údajně načrtl pár taktů a partituru odložil a již se k ní nikdy nevrátil.
Přední znalec Zemlinského díla, muzikolog a hudebník Antony Beaumont, vyšel z dostupných pramenů a pokusil se zrekonstruovat úvodní scény Zemlinského opery Malva, které zůstaly ve skladatelově pozůstalosti. V konečné koncertní verzi se jedná zhruba o 25 minut provedeného hudebního zápisu skládajícího se z orchestrálního úvodu, několika scén a krátké orchestrální mezihry. Neznámý autor libreta je skryt pod monogramem „R. L“ na titulní straně dochovaného strojopisu libreta. Uvedení tohoto fragmentu ve Státní opeře bylo de facto světovou premiérou tohoto skladatelova tvůrčího torza.
LYRICKÁ SYMFONIE
Druhá část festivalového večera byla věnována Lyrické symfonii v sedmi zpěvech pro soprán, baryton a orchestr, který A. von Zemlinsky komponoval v letech 1922–1923. Impulsem pro tuto skladbu byly básně Rabíndranátha Thákura, který v roce 1913 obdržel Nobelovu cenu za literaturu. Thákur v roce 1921 absolvoval evropské turné, které ho zavedlo také do Prahy. Zemlinského Lyrická symfonie je další reflexí skladatelovy nešťastné lásky k Almě Mahler. Skladatel k ní byl inspirován kompozicí Das Lied von der Erde (Píseň o zemi) Gustava Mahlera, člověka, který pro něj představoval velký umělecký vzor, ale který mu rovněž vzal milovanou bytost.
Výkon Orchestru Státní opery při reprodukci Zemlinského skladeb lze hodnotit jako příkladný až mimořádný, snad jen s výjimkou počátečních problémů v žesťové sekci. Šéfdirigent Orchestru Státní opery Karl-Heinz Steffens se projevil jako zralá umělecká osobnost, která propůjčila jistě mnoho energie nastudování zcela neznámé partitury Malvy, a ještě s větší vervou se vrhnul do neobyčejně plasticky a strhujícím způsobem zahrané Lyrické symfonii. Tři sólisté operního fragmentu měli jedinečnou příležitost se ujmout náročných rolí v dosud nepublikovaném opusu a vlastně tak stanovit interpretační vzor, na druh stranu Malva, byť jen asi 25minutové dílko, pro ně představovala nesnadný úkol, neboť se své party museli naučit v němčině a hlavně si osvojit styl hudby, která se v Praze prakticky osmdesát let nehraje. Prvenství patří určitě Jiřímu Hájkovi, který otci Vasiliji propůjčil nejen svůj přitažlivý baryton, ale i skvělou německou dikci a hluboce emotivní prožitek. V ženské roli Malvy trochu koketním způsobem excelovala Jana Sibera a Josef Moravec jako Jakob přesvědčil hloubkou své interpretace, stejně tak výtečně zvládnutou němčinou.
V prvé půli večera zazněly ještě tři sborové kompozice. Hochzeitgesang (Svatební píseň) – skladba určená pro židovský svatební (pro kantora smíšený sbor a varhany) sice zaujala, ale do velkooperního prostředí Státní opery se ne úplně hodila. Interpretace skladba Důvěra v jaro (Frühlingsglaube) proběhla bez výraznější reflexe publika, ovšem Tajemství (Geheimnis) bylo velkým propadákem večera. Sbormistr Státní opery ani Sbor Státní opery nebyli schopni udržet žádoucí rytmiku – chladně znějící a bez energie působící sbor klesal neustále někam dolů – a jedinou záchranou byl konec skladby, která naštěstí trvala jen asi dvě minuty.
Naštěstí vrchol večera jsme měli stále před sebou a Lyrická symfonie Alexandra von Zemlinskeho se po přestávce ocitla opět v pevných rukou Karla-Heinze Steffense a Orchestru Státní opery Praha. Spolu s dvěma sólisty svrchovaná hra potvrdila výsledný pozitivní dojem z celého koncertu. Jihoafricko-nizozemská sopranistka Johanni van Oostrum neoslnila ani tak ryze hlasovými prostředky jakou dokonalou identifikací se svým partem, do kterého vnesla neobyčejnou citlivost k interpretovanému textu a jemnou smyslnost, kterou prodchnula zpívané fráze. Každému slovu dodala vůni, která jej doprovázela na cestě k posluchačům. Se zatajením jsme např. poslouchali, jak rafinovaně z jejích úst zní poměrně jednoduché německé slovo „Geliebter“, jak jej umělkyně vysloví a jakou mu dá barvu a výraz. Za dechberoucí lze označit projev německého barytonisty Michaela Nagyho, který vedle vynikající interpretace německého textu vybavil svoji postavu imaginárního milence nefalšovanou expresivitou k vyjádření nálad milujícího a zoufajícího muže. Obdivuhodně stylový výkon obou sólistů umocnilo výborné nastudování dirigenta, již zmíněného hudebního ředitele Státní opery Karla-Heinze Steffense.
Po 21 letech se tak na prkna pražské Státní opery vrátil Alexander von Zemlinsky: v roce 2000 ještě v samostatné SOP Praha byla uvedena jeho pohádková opera Es war einmal, s dirigentem Antony Beaumontem, s Marií Kobielskou a Klausem Florianem Vogtem (v současnosti s jedním z nejobsazovanějších wagnerovských heldentenorů). Do Prahy pak později (2008) ještě zavítal soubor Jihočeského divadla s osobitou inscenací Křídový kruh (Der Kreidekreis) v rámci 8. ročního Festivalu hudebního divadla. „Zemlinsky 150“ sklidil zasloužený úspěch, a tak doufejme, že na další setkání s hudbou Zemlinského nebudeme dlouho čekat.
Musica non grata
Hudební festival u příležitosti 150. výročí narození Alexandera von Zemlinskeho – závěrečný koncert 10. října 2021 ve Státní opeře Praha
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.