Ledová hora v srdci Kostelničky ve Státní opeře Pod lipami

Janáčkova Její pastorkyňa, která se v zahraničí běžně uvádí pod názvem Jenůfa, se stala prvním operním titulem roku 2021 v Německé Státní opeře Unter den Linden a rovněž my jsme ji mohli sledovat 13. 2. prostřednictvím on-line streamu na webových stránkách tohoto operního domu. Její pastorkyňu již pár let hostí I druhý berlínský operní dům Deutsche Oper ve velmi zdařilé inscenaci režiséra Christofa Loye, o které jsme psali minulý rok a která je rovněž dostupná na DVD nosičích.

O velký divácký zážitek diváků u počítačových monitorů (protože představení proběhlo bez účasti diváků v sále) se vedle interpretů a hudebníků v orchestru postaraly dvě výjimečné umělecké osobnosti. Sir Simone Rattle se uchopil dirigentské taktovky, v Berlíně se hraje nyní ve světě nejvíce rozšířená kritická verze Sira Charlese Mackerrase. Z důvodu pandemie Rattle partituru lehce upravil, např. zredukoval počet dechových nástrojů, aby tím dosáhl většího prostoru mezi jednotlivými hráči v orchestru, aniž došlo k výrazné ztrátě zvuku. Členové sboru byli situováni do prostoru hlediště, ale jinak dle slov režiséra inscenace Damiana Michielettiho se zásadním způsobem již dříve připravená koncepce Její pastorkyně neměnila. Rattlovo pojetí bylo fascinující a ojedinělé svojí vybroušeností, propracovaností s maximálním pochopením pro styl a jazyk, kterým byla čeština!

Režijní rámec Damiana Michelettiho je zcela oproštěn od jakékoliv formy folklorismu. Podle tohoto italského tvůrce je venkovské realistické prostředí Pastorkyně možná východiskem, nikoliv však cílem dramatického příběhu. Více jej láká expresionismus obsažený v hudbě i v samotném libretu, který je velmi blízký německému divákovi, např. prostřednictvím děl Albana Berga. Inscenace opouští tradiční venkovský realismus a na téměř holé scéně obehnané skleněnými stěnami obnažuje vnitřní drama hlavních hrdinů, aniž by ignorovala text libreta. Vystačí si jen s malým počtem rekvizit, ale ty mají velmi prosté a často multifunkční použití. Dřevěné lavice tak slouží kromě svého základního účelu také jako mlýn či pranýř, ke kterému je postavena Kostelnička v posledním aktu. Jenůfčino pletení z červené vlny (v prvním jednání) se rozvíjí do již hotové zavinovačky pro kojence v druhém aktu, aby vzápětí hlavní postava místo dítěte nalezla jen cáry červené vlny. Téma vlny (jako dítěte a mateřství) pak naplno graduje v 3. jednání v podobě mokré pleny (zavinovačky) vytažené z rozmrzlé řeky. Absolutním vrcholem scénického řešení (scénografa Paola Fantina) je téma ledu jako Kostelničina „problému“ přicházejícího na jeviště s prvním vstupem opilého Števy. Z toho se postupně stane monstrum, které se vznáší nad jevištěm od okamžiku vraždy dítěte. Kus ledovce funguje jako výrazná metafora Kostelničina nitra zatíženého neodpustitelným hříchem.

Pro režiséra Michelettiho je mladý pár Jenůfy a Laci na cestě za světlem, ale Kostelnička bude pykat až do soudného dne – symbolem toho je neustále přítomná hrozící hora roztávajícího ledu, skrápějící její hlavu až do posledních taktů opery. Zdánlivě neurčité a naoko nezajímavě působící kostýmy Carly Teti přesně doplňují náladu scény, jakoby vybízely ke zkoumání vnitřního obsahu jednání protagonistů, nikoliv jen k vnější vnímání inscenace.

*Camilla Nylund (Jenůfa) © Deutsche Staatsoper Unter den Linden, 3 sat*

Představení staví svůj účinek vedle skvěle interpretované partitury na velkých osobnostech, které se skutečně podařilo na jevišti Německé Státní opery soustředit a dovést do absolutní dokonalosti jejich herecko-pěvecký výraz. Zralá finská sopranistka Camilla Nylund se asi měla potkat s Jenůfou už v dřívější fázi své pěvecké dráhy, ale i přesto nabídla komplexní kreaci naplněnou vrchovatě citem a hlubokou jímavostí svého projevu, připomínajícího v určitých modulacích Gabrielu Beňačkovou. Obdivuhodné bylo její zvládnutí češtiny, které bych ohodnotil tak 95 %, stejně tak jako Stuarta Skeltona, jehož smysl pro jazyk a zvládnutí dikce byly rovněž na výbornou. Stuart Skelton je wagnerovský pěvec, jehož tělnatá postava sice na počátku diváka ruší, ale dovede nabídnout i pravdivou hereckou výpověď a dobře zvládnutý dramatický zpěv. Ladislav Elgr se nesetkává se Števou poprvé, vytváří tuto roli se zkušeností a zralostí celkové umělecké kreace. Největší břímě inscenace ovšem spočívá na bedrech Evelyn Herlitzius, jejíž čistě vokální projev co do lahodnosti tónů nelze zvlášť vychvalovat a jejíž čeština má nedostatky. Herlitzius má ovšem něco, co jí může závidět většina jejích kolegyň – neomylný jevištní instinkt, dramatickou sílu, razanci ve výrazu a vždy naprosté souznění s charakterem postavy, kterou právě ztělesňuje. Její Kostelnička je tvrdá i milující, bojující i rezignující pod tíhou svého hříchu. V Michelettiho režii prakticky neopustí jeviště, je stále „v roli“ a mistrovským způsobem zachází s ledovým monstrem, které pomáhá dotvářet její složité nitro. Kostelničinu tchýni stařenku Buryjovku vytvořila německá legenda Hanna Schwarz, stále v dobré pěvecké kondici. Z českých interpretů se kromě L. Elgra výborně uplatnil basista Jan Martiník (Stárek), přesvědčivé výkony odvedli všichni sólisté i těch menších rolí, za všechny určitě stojí zmínit jímavý zvonivý soprán Evelin Novak (Karolka).

Záznam premiéry je stále k dispozici v 3 SAT Mediathek, bohužel jen pro diváky z Německa, Rakouska a Švýcarska. Tak alespoň uvádím trailer: