Rekonstruovaná TOSCA bez emocí

Prvním pražským operním titulem sezóny 2020/21 se stala ve Státní opeře TOSCA Giacoma Pucciniho. Dílo, které se po stránce hudební i literární řadí k nejlépe napsaným kompozicím vůbec a zároveň patří k největším kasovním trhákům, se představilo v obnoveném nastudování, a to dokonce už podruhé v rekonstruované scénografii Josefa Svobody z května roku 1947.

První remake legendární inscenace Velké opery 5. května se uskutečnil v roce 1999, kdy se (u příležitosti stoletého výročí uvedení Toscy) o znovuvzkříšení zasloužil scénograf (a Svobodův žák) Daniel Dvořák a režisér Martin Otava (ten přihlížel k původní koncepci Karla Jerneka a měl možnost konzultovat některé postupy s dvěma pamětníky inscenace  z roku 1947, sopranistkou Jarmilou Pechovou a barytonistou Josefem Heribanem). Tosca se v produkci z roku 1999 hrála pak v samostatné Státní opeře Praha dlouhých 17 let, a to celkem 272krát. Za tu dobu se v hlavní roli vystřídala plejáda umělkyň, jako např. Anda-Louise Bogza, Eva Děpoltová, Christina Vasileva, Szilvia Rálik, Pauletta De Vaughn, Maida Hundeling, Csilla Boross, Jordanka Derilova, Michele Crider, Irene Theorin a další.

Po málo vřelém přijetí nové podoby Toscy v r. 2017 v Národním divadle Praze (již po spojení s bývalou SOP) režiséra Arnauda Bernarda a dirigenta Andrease Sebastiana Weisera (inscenace měla jen 26 repríz a byla z programu stažena bez oficiální derniéry) se nyní nové vedení Opery ND Praha rozhodlo opět pro návrat ke klasice a k tradičnímu výkladu Saurdouova zhudebněného dramatu.

Scénografie Toscy vyvolává dojem mnohonásobně zvětšených černobílých fotografií, je to realistická scéna dělaná záběrově a použití neobvyklé perspektivy (např. „ze spoda“ v prvním aktu a „ze zhora“ v druhém aktu) umocňuje její efekt. V roce 1947 mohla být realizace takové scény opravdovým zjevením v divadelním světě, jdoucím až za hranici technických možností tehdejšího divadelního provozu. Dramatická Svobodova kompozice šikmých ploch určitě ve své době šokovala a oslňovala, v roce 1999 vzbudila diváckou i odbornou pozornost, ale v roce 2020 již ze své původní působivosti mnoho ztratila a připomíná oživlé muzeum. Přináší sice příjemnou podívanou na repliky originálních kulis (scénograf opět Daniel Dvořák), na výpravné kostýmy výtvarníka Josefa Jelínka, ale to zásadní na jevišti Státní opery postrádáme – opravdové divadlo, drama vášní a emocemi prýštící hru a zpěv.

Režie Martina Otavy nabízí aranžmá, které vychází z jeho poslední koncepce (1999) a které tradičním způsobem ctí předlohu (libreto). Lepší propracování by si zasloužilo druhé jednání, načasování jevištních akcí nezřídka přicházelo se zpožděním proti hudbě. Celkově scénické uchopení hlavně spoléhá na vlastní hereckou intuici představitelů a počítá s tím, že v inscenaci se budou (tak jako v minulosti) často střídat hosté, jejichž zkouškový čas bude velmi omezený.

Jestliže při nové pražské premiéře chyběly vzruch a emoce, pak je to především vinou dirigenta  Hilary Griffithse, který nebyl schopen vystavět kontrastní plochy partitury. Zvolil volnější tempo, které by samo o sobě nebylo na závadu, pokud by bylo plné napětí. Ale představení chybí drive, nevzrušivě se táhne, chybí mu střídání gradace a uvolnění. Např. slavná árie „Vissi d´arte“ v kontextu předchozí „volné“ výměny názorů mezi Toscou a Scarpiou vyznívá tak ploše a ztrácí svoji dramatickou funkci v druhém aktu.

Jak dirigent řídí představení, hraje i  orchestr (s občasnými nepřesnostmi) a musí zpívat i zpěváci, byť jiný dirigent by z nich jistě vykřesal více.

Nově angažovaná sólistka opery ND Praha Petra Alvarez Šimková je spolehlivou, vysoce muzikální pěvkyní kultivovaného a technicky spolehlivého projevu, ale na špičkovou Toscu to nestačí. Její hlas hutný veristický orchestr zvládá, umí něžně pohladit v prvním jednání, ale nemá náboj, vášeň, bojovnost a jed, aby pěvkyně zazářila ve zbytku opery. Výkon Pavla Černocha (Cavaradossi) lze jednoznačně označit jako to nejlepší, co bylo možno na jevišti SO tento večer vidět a slyšet.  Černoch nabídl krásně vystavěnou roli, jeho konání na jevišti přirozeně vychází ze své postavy, působí nenuceně, stejně tak jako jeho zpěv, který sice není ve stylu klasického italského spinto-tenora, ale projevuje mimořádný cit pro hudbu. S Petrou Alvarez Šimkovou jsou dobře sehráni, zvláště sympaticky působí jejich pojetí zamilovaného mladého páru spíše než tradiční interpretace velkooperní primadony a malíře.

Rozum zůstává stát nad obsazením Krzystofa Szumanskiho do klíčové role Barona Scarpii. Polský baryton text spíše odříkává než interpretuje, jeho projev je zcela prost pěveckých fines a výrazu. Navíc jako představitel nemá žádné charisma. Hlasově roli zvládl, ale hrát Toscu bez odpovídající hlavní představitelky a s vlažným Scarpiou ztrácí smysl. Hlasově zdatný Pavel Švingr zklamal svým povrchním uchopením role Cesare Angelottiho, partii nevtiskl náležitý charakter a emoce. (Jde o roli politického vězně, kterému hrozí na každém kroku smrt!). „Chlapáckými“ pohyby a gesty se pohybuje v kostele Sant’Andrea della Valle a působí spíše dojmem turisty, který sem zabloudil při prohlídce Říma. Mnoho nenabídl ani Ivo Hrachovec (Kostelník) či Václav Sibera, který promarnil svoji příležitost v malé, ale herecky obvykle vděčné roli špicla Spoletty.

Na závěr dvě poznámky – ještě jsem nikdy na operní premiéře v evropských metropolích (v době „předkoronavirové“) neviděl opakovaně tolik neobsazených míst v přízemí, jak tomu bývá – a opět bylo na jevišti scény ND Praha. I tentokrát v parteru bylo (dle mého odhadu) tak 40 – 60 volných míst, přitom zájemci, kteří by si vstupenku rádi zakoupili, přišli zkrátka, neboť místa v přízemí (v Praze již tradičně) nebyla uvolněna k volnému prodeji.

Mám velkou úctu ke všem divadelním režisérům a šéfům souborů, kteří v současné nelehké době spustili provoz svých scén. Řada z nich ve složité epidemiologické situaci mění narychlo repertoár (pro komornější obsazení orchestru a sólistů) nebo provádějí úpravy děl s cílem jejich částečné redukce a odehrání bez přestávky, aby se maximálně zamezilo pohybu diváků v prostorách divadelních budov. Je za této situace opravdu nutné, aby Národní divadlo Praha zařadilo během večera dvě nekonečně dlouhé pauzy v celkovém čase téměř jedné hodiny?

Giacomo Puccini – Tosca, Národní divadlo Praha – v budově Státní opery, celková délka představení 3 hodiny 10 minut.