Předposlední květnový den odešla do operního nebe jedna ze zářivých hvězd světové opery poválečné éry. Přímá kariéra Mady Mesplé ještě napovídá mnohé o systému operního života dob minulých, kdy bylo možné debutovat na významné scéně v hlavní roli ve velmi mladém věku a stát se světovou hvězdou během několika let. Mady Mesplé, vědoma si svých schopností, nikdy nepřesáhla ve výběru rolí svůj hlasový obor. Přestože se celoživotně soustředila na party vysokého koloraturního sopránu a její jevištní repertoár nebyl příliš rozsáhlý, dokázala rozšířit svůj zájem jak o moderní party, tak o koncertní repertoár skladeb jejích současníků a překvapivě i vídeňské moderny.

Madeleine Mesplé pocházely z hudbymilovné rodiny, rodiče se seznámili na zkoušce sboru v Toulouse. Její strýc byl sboristou v místním divadle, proslulém zdatným operním souborem, a posléze ji umožňoval každou neděli navštívit odpolední představení. Rodina záhy rozpoznala její muzikalitu, a již jako sedmi a půl letá byla školena na místní konzervatoři v oboru klavírní hry. Později doprovázela jiné sólisty, a také hrála na klavír při společenských událostech a ve varieté. Teprve později se začala věnovat zpěvu, když dokončila na výbornou studia klavíru na konzervatoři. V osmnácti letech začala studovat zpěv u paní Izar-Lasson na domovské konzervatoři. Její pedagožka také byla shodou okolností také manželkou ředitele zmiňovaného Theatre du Capitole v Toulouse. V Paříži pak zdokonalila svůj soprán u známé francouzské lyrické a koloraturní sopranistky Janine Micheau. Kontakty jí umožnili přezpívání v Liége a tak Madeleine ještě v necelých dvaadvaceti letech debutovala v jedné z nejnáročnějších rolí koloraturního repertoáru jako hinduistická kněžka Lakmé ve stejnojmenné opeře Leona Deliba. Před jevištním debutem ale došlo ke změně jména, Madeleine byla původně zkrácena na Mado, ale to bylo příliš podobné s jménem jiné koloraturní hvězdy Mado Robin, takže byla zvolena domácí verze jména Mady. Úspěch prvního vystoupení ji zajistil nejen smlouvu na tři sezóny v Liége, ale také možnost vystoupení v dalších velkých divadlech frankofónní oblasti: Lyon, Štrasburk, Nantes a Brusel. Lakmé se stala její profilovou rolí po celou dobu kariéry, a stejně tak jí zůstávají další role, které nastudovala v samém začátku dráhy – Gilda ve Verdiho Rigolettovi a Rosina v Rossiniho Lazebníku sevillském (které mnohokráte ale zpívala, a dokonce nahrála ve francouzském překladu). Jako pětadvacetiletá v roce 1956 dosáhne na světově proslulou scénu Opéra-Comique, nejprve jako Lakmé a pak jako Rosina. Zde v Paříži přidala další roli, která ji bude provázet celou kariéru – loutku Olympii v Hoffmannových povídkách Jacquese Offenbacha. Na největší pařížské scéně (Palais Garnier) o dva roky později vystoupí v Poulencově opeře Dialogy karmelitánek. Tento part je předznamenáním trvalého zájmu o současnou hudbu a skladatele, kteří začnou psát skladby přímo pro její hlas.

Mady Mesplé jako Lakmé (zvonková árie)

Ve své kariéře vystoupila na většině významných světových jevišť – v mnichovské Státní opeře, vídeňské Státní opeře a Volksoper, Velkém divadlu v Moskvě, Covent Garden v Londýně nebo v Lyric Opera v Chicagu a Metropolitní opeře v New Yorku, v Teatro Colon v Buenos Aires, v Monte Carlu, v Dallasu, na festivalech v Edinburghu a Aix-en-Provence. Opakovaně také vystoupila jevištně v Budapešti (Gilda, Lucia). Hostovala především s rolemi francouzského a vybraného italského repertoáru. Vedle Lakmé (kterou zpívala více než 150x) a Olympie, také Julie v Gounodově opeře Romeo a Julie. Z italského repertoáru pak převládala Gilda, Rosina a Lucia di Lammermoor, z dalších rolí také Norina z Donizettiho Dona Pasqualeho. Skromněji byl zastoupen německý repertoár, ač byla považována za jednu z nejlepších interpretek Královny noci z Kouzelné flétny a Zerbinetty ze Straussovy Ariadny na Naxu.Na evropských jevištích ale vytvořila i několik rolí v méně hraných operách. V počátcích kariéry v Liége ještě vysoce náročnou roli Dinorah v Meyerbeerově opeře Pardon de Ploërmel (později přepracováno jako Dinorah), Morganu v Händelově Alcine (Lisabon 1969), Hraběnku Adele v Rossiniho Hraběti Ory (Opéra-Comique 1971) nebo Marii v Donizettiho Dceři pluku (Opéra-Comique 1979). Jak je vidět z tohoto výčtu jde výhradně jen o koloraturní party s důrazem na kvalitu nejvyššího rejstříku. Během celé své kariéry neměla pěvkyně problémy dosáhnout nejvyšších tónů všech těchto namáhavých partů. Uplatnila se ale v moderních rolích. V Nice jako šílená Hilda Mack ve francouzské premiéře Henzeho opery Elegie za mladé milence, rozmarná Kitty v Posledním divochovi, nepříliš úspěšném operním titulu Gian-Carla Menottiho, o který se podělila Metropolitní opera s pařížskou Opérou-Comique v roce 1963, nebo v další světové premiéře opery Henriho Tomasiho Princesse Pauline s příběhem Napoleonovy sestry(tamtéž 1962).

Vedle jevištní kariéry souběžně si vybudovala i vynikající renomé jako koncertní pěvkyně především v oboru francouzské písně. Proslula jako zpěvačka mélodies (jak Francouzi původně označují domácí písňovou tvorbu) generace impresionistů (Debussy, Roussel) a postimpresionistických skladatelů (Ravel), stejně jako okruhu pařížské Šestky (především Francise Poulenca, se kterým se přátelila na konci jeho života) a velkého skladatelského vzoru Šestky – Erica Satieho. Její úchvatné podání Poulencovy krátké kantáty La Dame de Monte-Carlo a některých Satieho písní jako například La Diva d´Empire byly považovány za nepřekonatelné.

Její kariéra ale nesla určitá specifika, která nejsou spojována s divou jejího typu. Ač Callas, Tebaldi, Sutherland nebo Caballé důsledně odmítaly interpretaci soudobé hudby, a to i skladeb, které jim byly věnovány, Mady Mesplé s oblibou na koncertech zařazovala skladby skladatelů její doby určené přímo pro ni. Mady Mesplé často vystupovala v televizních vysíláních, kde neúnavně propagovala moderní hudbu. Inklinaci k moderní hudbě dokazuje i mnohočetná spolupráce s Pierrem Boulezem, který hluboce oceňoval její muzikalitu. Spolupracovala s ním například i na koncertech s vokální tvorbou Antona Weberna a P. Boulez si ji vybral pro nahrávku sopránového sóla v Schoenbergově oratoriu Jákobův žebřík. Dalším specifikem bylo schopnost interpretovat stylově a zároveň s humorem četné operetní party ve francouzských operetách nebo dílech, která stojí na pomezí lehkého žánru a opery. Toho využila nahrávací společnost EMI, se kterou Mady Mesplé uzavřela exkluzivní nahrávací smlouvu (trvala více než 21 let), a zpěvačku obsadila do četných nahrávek Offenbachových operet (Pařížský život, Orfeus v podsvětí), kdysi velmi populárních Planquettových Zvonků cornevillských i děl francouzského lehčího žánru, která se uvádějí především na frankofonních jevištích (Messager, Lecoque, Varney, Hahn, Ganne). Ač se jen výjimečně pěvkyně vydávala do oblasti „staré hudby“ (a to byl především Antonio Vivaldi), díky jejímu zájmu o tvorbu francouzského skladatele 2. poloviny 18. století A. M. E. Grétryho (1741–1813), mohla EMI uvést na trh tři půvabné opery žánru opera-comique tohoto skladatele (Zémire at Azor, Richard Coeur de Lion, L´amant jaloux). Nahrávky z let 1974 až 1978 slouží zájemcům dodnes, třeba v reedicích.

Bohužel některé ze svých nejúspěšnějších rolí Mady Mesplé nenahrála. Z nahrávek EMI je znovu vydávána její Lakmé (1970) a půvabná Manon Lescaut od skladatele Francoise Aubera (1974), která zaujme i zájemce jiných zhudebnění nesmrtelné látky než jsou Massenetova a Pucciniho opera. Z Auberových dalších nahrála také roku 1984 komickou operu Fra Diavolo. Dvakrát natočila part Sophie ve Massenetově Wertherovi (1964, 1968). Z Rossiniho tvorby jsou dostupné komplety Lazebníka sevillského (1974, francouzsky) a Guillaume Tell (1972). Jen omezeně je ale dostupná její Olympia v Hoffmannových povídkách a za zcela raritní je považována nahrávka Paerovy komické opery Le Maitre de chapelle (1970). Při příležitosti osmdesátých narozenin umělkyně vydal „její“ label komplet čtyř cd, zahrnující všechny obory její činnosti. Label Ades nabízí její Donizettiho Lucia di Lammermoor a Verdiho Gildu, oboje ve francouzských verzích. Bohužel chybí kompletní a kvalitní nahrávky její Zerbinetty a Královny noci, i když můžeme obdivovat její pěvecký souboj dvou primadon s Eddou Moser v nahrávce Mozartovy opery Der Schauspieldirektor (1975).

Mady Mesple jako Madame Herz v opeře Schauspieldirektor

Během osmdesátých let 20. století se pěvkyně stále více zaměřovala na koncerty a turné a na jevišti vystupovala jen ojediněle. Začala se věnovat i pěvecké pedagogice a zasedala v řadě porot světových pěveckých soutěží a programů. V roce 1996 jí byly diagnostikována Parkinsonova choroba, které statečné vzdorovala, také veřejnými vystoupeními pro Association France Parkinson. V roce 2010 vydala knihu o své kariéře a boji se zákeřnou chorobous příznačným názvem La Voix du corps : Vivre avec la maladie de Parkinson (Hlas těla: život s Parkinsonovou chorobou). Jak vypadá operní nebe nevíme, ale Mady Mesplé můžeme pozorovat i na běžné noční obloze. Francouzský astronom a milovník opery Alain Maury totiž pojmenoval čtyři asteroidy po slavných představitelkách Lakmé. Asteriod číslo 33344 nese právě jméno Mady Mesplé (Madymesplé). Další tři v historické posloupnosti jména Madorobin (33343), Nataliedessay (33345) a Sabinedevielhe (33346). Její vysoký koloraturní soprán, technicky velmi přesný, se vyznačoval rychlým vibratem (přítomným již od počátku kariéry), který působí velmi atraktivně v koloraturních partech a díky němuž byl její hlas rozpoznatelný od prvních tónů. Výjimečná muzikalita, atraktivní vzhled a herecké schopnosti, ale i smysl pro humor a cosi nedefinovatelného, ryze francouzský šarm projevu, jí zajistili trvalé místo v operních dějinách.