„Pozvolně, nic neukvapovat a poslouchat svůj hlas“ – do těchto pár slov by se dalo shrnout tajemství podivuhodné kariéry italské sopranistky Mirelly Freni (narozené v roce 1935 v Modeně), která zemřela 9. února letošního roku. Mirelle Freni nadělil pánbůh opravdu vrchovatě: nesporný talent, vysokou muzikalitu, herecké nadání a trpělivost. Dlouhá léta jí živily role lehkého sopránu (Adina, Nanetta, Zerlina, Zuzanka, Elvíra v Puritánech, Mimi, Micaela ad.) a teprve v 70. letech minulého století přijala první závažnější verdiovské role – po vedením Herberta von Karajana se představila salcburskému publiku v roce 1973 jako Desdemona, o pár let později jako Elisabeth v Donu Carlosovi (1975) a konečně jako Aida (1979). Zatímco její Desdemona je dosud považována za jednu nejdokonalejších kreací, naopak její Aidě (i přes nespornou muzikalitu a Karajanovovo „velmi lyrické“ pojetí hlavních postav) přece jenom chyběl potřebný objem a intenzita hlasu. Ve veristickém repertoáru se stala její životní roli Mimi v Bohémě, kterou v roce 1983 doplnila o Pucciniho Manon Lescaut a konečně v sezóně 1984/1985   se poprvé zaskvěla i jako Adriana Lecouvreur, která jen stěží hledala konkurenci. Ve zralé fázi své umělecké dráhy pod vedením svého druhého chotě, vynikajícího bulharského basisty Nicolaie Ghaiurova, pak nastudovala tři velké Čajkovského hrdinky – Tatiánu, Lízu z Pikové dámy a konečně i Janu z Arku (Panna orleánská). V roli Tatiany mohlo poznat velkou Freni i bratislavské publikum při ojedinělém představení v SND v roce 1984, které se konalo i zásluhou Petera Dvorského, který byl vedle hvězdného tria Pavarotti – Domingo – Carreras velmi častým jevištním partnerem pěvkyně.  V Praze vystoupila Freni celkem dvakrát, a to v roce 1981 ve svatovítské katedrále se sborem a orchestrem La Scala pod taktovkou Claudia Abbada ve Verdiho Requiem a pak v roce 1983 na koncertě písní a árií s doprovodem klavíru v rámci Pražského jara.

Freni po sobě zanechala rozsáhlou diskografii jako málokterá pěvkyně – například Pucciniho Bohému natočila na desky celkem třikrát! (s třemi různými Rudolfy: Nicolaiem Geddou, Giannim Raimondim a konečně s Lucianem Pavarottim). Manon Lescaut, Madama Butterfly a Toscu  – všechny tituly nahrála ve studiu 2x, vysoce ceněné jsou její nahrávky Boitova Mefistofela, již zmíněné Karajanovské projekty Verdiho oper, Simon Boccanegra s dirigentem C. Abbadem, Ernani a Síla osudu  s R. Mutim. Jen ve studiu vytvořila i všechny ženské postavy v Pucciniho Triptychu (Il Trittico).

Kariéra Freni se zásadním způsobem začala rozvíjet v době, kdy z jeviště pomalu odcházely Maria Callas, Renata Tebaldi či Leyla Gencer, ale stejně měla vedle sebe ctižádostivé a talentované konkurentky: univerzální Montserrat Caballé, královnu koloraturního oboru Joan Sutherland, snaživé Italky Mariu Chiaru a Katiu Ricciarelli, půvabnou Kiri te Kanawu a především Renatu Scotto (s kterou měla většinu společného repertoáru). Přesto si vedle těchto mimořádných osobností dokázala vybojovat místo na slunci svým zcela originálním uměním interpretace. Zcela okrajově se věnovala čistě koloraturnímu a belcantovému oboru, její nejvlastnější doménou byly partie lyrického sopránu. Ona sama jednou potvrdila, ve volbě rolí udělala chybu jen dvakrát – jako Verdiho Violeta Valéry -1964 (v té nebyla přijata náročným milánským publikem) a pak jako Verdiho Elvíra v Ernanim – tady publikum i odborná kritika přijaly její výkon s nadšením, ale ona sama cítila, že jí role příliš vyčerpává a po pár představení v La Scala roli definitivně odložila.

Mirella Freni může být pro mladé umělce příkladem ukázkového budování velké a dlouhotrvající kariéry, byla tu s námi necelých 85 let a rozdala tolik krásy a radosti. Čest její památce!