Pro zhudebnění Shakespearovy komedie Sen noci svatojánské se britský skladatel Benjamin Britten rozhodl v roce 1959. Měl to být titul, kterým chtěl otevřít zrekonstruovanou Jubilee Hall v jím založeném festivalu v Aldenburgu (1948). Záhy si uvědomil, že má sice v ruce kvalitní předlohu, ale bude nutné ji upravit, aby nová opera nebyla příliš dlouhá. Rozhodující podíl na revizi literárního podkladu měl Brittenův životní partner a tenorista Peter Pears. Ze Shakespeara bylo vypuštěno celé první jednání na aténském dvoře, čímž ovšem nastal problém, jak vysvětlit úprk Hermie (nucené svým otcem, aby si vzala Demetria) a jejího milence Lysandra do čarovného lesa. Slabé místo libreta bylo nakonec vyřešeno přidáním jediné věty do úst Lysandra, která nepochází z Shakespearovy hry: „..nutí tě vdát se za Demetria“.
Britten na opeře pracoval s jasnou představou pěveckého obsazení, původně sám Peter Pears měl zpívat Lysandra, ale jeho přeplněný koncertní kalendář neumožňoval, aby v krátkém čase nastudoval tak rozsáhlou roli, a tak mu připadla menší role krejčího Starvelinga. Ale když se z této role stala barytonová úloha, ujal se Pears nakonec partu opraváře měchů Fluta a nahradil původně plánovaného Huguese Cuénoda. Kuriozitou partitury bylo i zkomponování úlohy krále Oberona pro kontratenorový hlas. V dnešní době existuje již plejáda zpěváků tohoto hlasového oboru, ale na konci padesátých let minulého století existovali pěvci tohoto zaměření jen výjimečně. Jedním z nich byl i britský umělec Alfred Deller (1912-1979), interpret a velký popularizátor děl Bacha, Händela, Purcella a dalších skladatelů v Anglii. Obsazení Dellera do role Oberona bylo součástí Brittenovy snahy odlišit jednotlivé skupiny postav zvukově, tak např. Titanie byla vytvořena pro koloraturní soprán a elfové byli ztělesněni členy chlapeckého sboru. Brittenův sen noci svatojánské měl nakonec svoji premiéru 11. června 1960 v Aldenburgu.
Přestože se jedná o jedno z nejlepších hudebních zpracování Shakespearovy komedie a objevuje se pravidelně i na velkých mezinárodních scénách, Sen noci svatojánské v žebříčku popularity zaostává za stěžejními Brittenovými díly Turn of the screw (Utahování šroubu, 1954), The Rape of Lucretia (Zneuctění Lukrécie, 1946), Death in Venice (Smrt v Benátkách, 1973), Billy Budd (1951) a zejména pak jeho Peterem Grimesem (1945).
Sen noci svatojánské od B. Brittena byl naposledy u nás inscenován v Národním divadle v Brně v roce 2013 v režii Romana Meluzína s dirigentem Jakubem Kleckerem. Posledním Brittenem pražského Národního divadla byla vysoce ceněná inscenace Billy Budd činoherního režiséra Daniela Špinara v roce 2018.
Dle mého názoru širšímu uvádění opusu na jeviště brání menší dramatismus hudebního díla, které na rozdíl od činoherní předlohy působí občas mdle až nevzrušivě. Rovněž osobně pociťuji v tomto díle absenci závažnějších společenských témat, kterými jinak ostatní Brittenovy opery bohatě oplývají.
Nová inscenace Snu noci svatojánské měla svoji premiéru v lednu letošního roku v Deutsche Oper Berlin (DOB). Dílo hudebně nastudoval generální hudební ředitel opery Donald Runnicles a inscenačně režisér Ted Huffman. Spolehlivě hrající orchestr DOB se snažil maximálním způsobem tlumočit originální Brittenovu hudbu, ale pocit nudy spíše z díla než ze samotného jeho provedení u části publika nepřekonal. Scény krále a královny elfů působily příliš studeným a instrumentálním dojmem a diferenciace použitých hlasů byla minimální (dle představ Brittena). Chlapeckým elfům (z Kinderchor Deutsche Oper) bylo přisouzeno oratorní zpívání doprovázené jen minimální dramatickou akcí.
Bohužel pocit nudy a jednotvárnosti jen znásobilo zvolené scénické řešení prvních částí opery. Titánie a Oberon byli zpodobňováni jako bezpohlavní unisex postavy v nevýrazných kostýmech, u kterých převládala šedivá a černá barva (výtvarnice Annemarie Woods). Jejich silné líčení bránilo výraznějšímu využívání mimiky. Výtvarné řešení elfů bylo analogické; do přestávky se celý děj odehrával na prázdné scéně s minimem kulis, což opět vedlo (aspoň v mém případě) k narůstající otupělosti při sledování představení.
Inscenace začala bavit až v okamžiku vstupu mileneckých dvojic (Hermia, Lysander, Helena a Demetrius) do čarovného lesa. Příchodem herecké skupiny řemeslníků získala produkce také na razanci a vtipu. Jeden z vrcholů hry, probuzení lidských hrdinů z horečnatých snů a probuzení Titánie v obětí tkalce Bottoma, proměněného za osla, vyznělo však opět rozpačitě a dost nevzrušivě.
Poslední obraz odehrávající se na aténském dveře dominoval zručně a vtipně vypointovanou divadelní scénkou Pyramus a Thisbe, pro kterou Huffman (konečně!) našel originální klíč pro vedení protagonistů v kombinaci s použitými obřími loutkami.
Všichni účinkující druhé reprízy nového nastudování Brittena díla odvedli kvalitní výkony, u kterých je nutné ocenit jejich vysokou profesionalitu a zápal. Vesměs se jednalo o mladé umělce (řada z nich jsou stipendisté veřejných i soukromých nadací), kteří tak měli ojedinělou příležitost získat na půdě Německé opery Berlín první jevištní zkušenosti – v partech, které sice nejsou jednoduché, ale vhodné pro začínající divadelníky.
James Hall si dobře poradil s kontratenorovým Oberonem, jeho spolehlivou partnerkou byla Siobhan Stagg (Titánie). Vedle hlasově dobře disponovaných představitelů Lysandra a Demetria ( Gideon Poppe a Samuel Dale Johnson) velkou část diváků zaujal zvonivý soprán Jeanine De Bique v roli Heleny. Karis Tucker (Hermie) naopak za nimi trochu zaostávala (i když nabídla pěkný mezzosopránový materiál). Představitelsky byla povedená herecká skupina řemeslníků; z nich na prvním místě zaujaly krásně zbarvené basy Jamese Platta (Bottom) a Patricka Guettiho (Snug). Velké pohybové nadání prokázal v mluvené roli Pucka Jami Reid-Quarrell. A určitě za povšimnutí stálo i umění Davie Bouley v roli amazonky Hippolyty.
V Deutsche Oper Berlin se inscenování Brittenových děl systematicky věnují, Sen noci svatojánské logicky patří do jejich komlexní mozaiky, i když se jedná o titul, který mne osobně neuchvátil a ani jeho nejnovější berlínské provedení nepřesvědčilo.
Benjamin Britten – A Midsummer Night´s Dream (Sen noci svatojánské), Deutsche Oper Berlin, psáno z reprízy 3. února 2020, délka představení 3 hodiny, 1 pauza za po 2. jednání
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.